Všimněte si paradoxu.
Dokud je dítě malé, učí ho rodiče choditza nimi a mluvit.Jakmile dítě povyroste, říkají mu někteřírodiče, ať jim dá pokoj, ať jde dál od nicha mlčí.Dětští psychologové označují standardní přístup rodičů k dětem v mnohém za převrácený. Někdy se tento obrat vyvíjí v čase (dítěti, kterému rodičovská péče zpočátku byla věnována, později už věnována není, aneb „Už jsi dost velký/á“). Jindy je zvláštní od narození. Například ten postoj, kdy rodiče zacházejí s dítětem tak, jako by jim něco dlužilo. Ve skutečnosti to nebylo rozhodnutí dítěte narodit se. To chtěli rodiče. Nebo to alespoň dopustili. V každém případě to byl následek jejich činu, často jejich rozhodnutí, aby dítě přišlo na svět. To oni jemu dluží z psychologického pohledu všechno. To oni také nesou odpovědnost.
Věci versus láska
Šárka byla vymodlené a milované dítě. Její rodiče tehdy potřebovali restart. Až příliš byli ponoření do práce. Cítili vyhoření. „Už dost, stačilo,“ řekli si a prostřednictvím rozšíření rodiny si od kariéry odpočinuli. Šárčin vítaný příchod na svět je udělal šťastnými, naplněnými. Jenže poté začal působit čas. A ten podporuje zvyk.
Tak se stalo, že si oba rodiče na Šárku zvykli. S věkem byla stále všednější součástí jejich života. Až potřebovali znovu nějaký restart, nový impulz, změnu. A tak se opětovně ponořili do práce.
Věřili, že od rodiny ke kariéře vede správná cesta. Že když zajistí dceři peníze, hmotu, majetek, udělají pro ni to nejlepší. „Dáváme jí všechno,“ vysvětlovali své zaměření na práci. I před Šárkou tak obhajovali, proč ji – z jejího pohledu – stále více přehlížejí. Problém je, že dítě přestalo cítit lásku, zájem, důležitost. Bylo obklopeno hračkami, to ano, ale osamělé. Nevadilo by to, kdyby se do takového prostředí narodilo a pouze v něm vyrůstalo. Nepřipadalo by si osamělé. Jemu by to připadalo normální. Leč to nebyl tento případ. Malá Šárka se musela ptát: „Proč mi DŘÍVE VĚNOVALI ČAS A NYNÍ NE? Proč se DŘÍVE ZAJÍMALI O MÉ BOLESTI A NYNÍ ne? Proč mi DŘÍVE DÁVALI VŠECHNO A NYNÍ UŽ MI NEDÁVAJÍ NIC?“ „Vzpamatuj se, dáváme Ti všechno!“ oponovali rodiče. „Až teď je to z naší strany pořádná láska…“ A tím vzniklo nedorozumění.
Děti se rodí jako stoprocentně emocionální stvoření. Zcela intuitivně a přirozeně prahnou po dobrých emocích. Ty je dělají šťastné. Mají-li špatné emoce, jsou nešťastné. Tak jednoduché to je. Proto je stěžejní vnímat emoce dítěte – zajímat se o ně, o jejich původ, snažit se je korigovat nebo přímo změnit. Pocit je pro dítě základem všeho. Z pocitu vznikají myšlenky, z myšlenek následně činy, z činů se rodí výsledky, jež pak upevňují původní pocit. Ze špatného pocitu nemohou vznikat jiné než špatné myšlenky, ty nemohou vytvářet jiné než špatné činy, a ty nemohou plodit jiné než špatné výsledky, které v dítěti nemohou způsobit jiný než ještě horší pocit. Přičemž dobrý pocit dítěte lze krátkodobě kupovat věcmi. Není to však možné dlouhodobě.
Než dítě nabude rácio, řídí se citem. Cit pracuje na energetické bázi, zatímco rozum na hmotné. Klíčovou energií pro dítě je láska ve všech jejích podobách. Láska ovšem není oddělitelná od člověka.
Věcný dárek pro dítě představuje krátkodobou energii člověka. Zůstává-li dítě s hračkou samo, tato pozitivní energie se pak mění v negativní. Jako když dezert, zanechaný dítěti rodičem, okorá. Pouhá věc tak dítěti nestačí. Pouhý pohled na ni v osamělosti dokonce spíše násobí stesk. Ostatně, my všichni si předměty, kterými jsme byli obdarováni, spojujeme, pokud nám paměť dostatečně slouží, s konkrétním dárcem. S jeho osobou, úsměvem, zájmem, energií. Je nám líto, když tady už ten člověk není. Je nám to líto tím více, když držíme v rukou nějakou pozůstalost po něm. Tento psychologický efekt způsobil problém i v Šárce. „Dali jsme Ti všechno“ se v jejím osamělém rozpoložení proměnilo v „Nezbylo tu nic z krásné minulosti“.
„To přece není možné“
Tímto nevěřícným výkřikem reagoval kdekdo na informaci, že dcera úspěšných a milujících rodičů spadla do drog. „Nemožné, aby se to stalo zrovna jí.“ „Nemožné, aby se to stalo zrovna jim,“ ukazovali tu na Šárku, tu na její rodiče.
Divili se ale jen ti, kteří si myslí, že materiálno je všechno. Leč dítě je živé. A tak potřebuje živé. Všechno, co se rodí i umírá s člověkem – jeho péči, starost, slova i čas, tedy to naprosto nejdražší, co jeden člověk může druhému dát. Předmětů totiž můžete mít v životě s každým dnem více, avšak času máte v životě s každým dnem už jenom méně. Tak jako začali mít Šárka a její rodiče stále méně času na vyřešení vzniklého problému…
1. část: Najít si vrbu nebo sovu
Jeden z nejrozšířenějších omylů, se kterým se ve své praxi potkávám, zní: „Problematika drog se týká jenom dětí ze sociálně slabých nebo vyloučených lokalit.“ Už před sto lety to nebyla pravda. Efektivní drogy stojí spoustu peněz. Šárka mi to hned na první schůzce potvrdila: „Na vlastní oči pozoruji, jak drogy užívají děti hlavně finančně zabezpečených rodičů, kteří však současně nevěnují dětem dostatečný čas ani zájem. Jejich role se scvrkla jenom do pozice bankomatu, poskytování peněz, ale v o to větším množství. Jako by si penězi kupovali v nebi odpustek a mysleli si, že tímto vyřeší problém svůj i dítěte. Nevyřeší. Naopak tím vytvářejí nový.“
Emocionálním problémem je, že dítě, odkázané jenom na hmotnou „lásku“, plynule ztrácí kontakt s láskou nehmotnou. Logika je paradoxní: Nemají-li rodiče peníze, snaží se vynahradit to dítěti alespoň časem. Ten je ale vzácnější než peníze. Čas totiž směníte za peníze, avšak penězi si zakoupit hodinu života navíc nemůžete. Naopak ti rodiče, kteří mají pro děti peníze, to někdy chápou tak, že pro ně mají i lepicí pásku na pusu. „Mlč, nestěžuj si, máš všechno, co si můžeš přát,“ namítnou. „Na, kup si něco a neobtěžuj pořád!“ A tím své dítě učí uzavírat se. Ve vnitřní nelásce. Nesvěřovat se. Protože to ztratí smysl. Odpovědí je pokaždé jen citový pohlavek.
Z toho plyne racionální problém – dítě, dostatečně nevyslechnuté rodiči, tím spíše nenachází rozumový důvod svěřit se se svým problémem psychologovi. Nemůže-li věřit vlastní krvi, proč by se mělo otevírat cizímu dospělému?
A z toho plyne duševní problém – dítě, které zanevře obecně vůči dospělým, a přesto má nadále potřebu najít si ucho, do něhož by se vypovídalo a ulehčilo si, začne hledat vrbu, která vyslechne, nebo sovu, která poradí, mezi vrstevníky. A pak je „ruskou ruletou“ to, koho najde. Šárka tak objevila partu, která ji přivedla k drogám… Všechno se seběhlo takto: Šárka byla dcerou podnikatelky známé po celém městě. Šárčin tatínek navíc platil za hodnou a milou osobu. Záviděníhodní rodiče, chtělo by se říct. A některé děti také Šárce záviděly. Ve škole a po skončení vyučování čelila šikaně, kterou nemohla ventilovat. Rodiče na její problém neměli čas. „To máš ještě dobrý,“ chlácholila Šárku spolužačka. „Mně se rodiče naopak věnují až moc. Pro mámu jsem stále v něčem špatná. Oblékat se musím tak, jak chce ona. Myslí si, že má vkus, ale já její materiály a barvy nenávidím. Už mám vůči ní odpor. Nechodím za ní. Že mám první měsíčky, jsem řešila jedině s tátou.“
Touha žít jinak, jakkoli, hlavně s někým jiným, i spolužaččin námět, že to možná opravdu jde, se jednou potkaly ve zcela nenápadném návrhu. „Dáme piko?“ řekla jí spolužačka. Akorát měli po škole a ona spiklenecky mrkla na kamaráda. Šárka myslela, že je to čokoláda. Nebyla. Zkusila pervitin. A když mi měla jednoslovně popsat, jaké to bylo, bohužel použila slovo „nádherné“. „Chtěla jsem další… Ten večer nesměl jen tak skončit. I proto jsme vyrazili na koncert. Protančili jsme noc. Vůbec jsem nevěděla o reálném světě. Problémy, které jsem před chvílí řešila, najednou zmizely. Navíc mě naplňovalo, že to bylo zakázané, a proto krásné.“
Únik do opačného světa, kde ji druzí nepřehlížejí, ale vnímají, neodstrkují, ale objímají, neopomíjejí, ale hýčkají, se Šárce zalíbil. Co nejdříve do něj chtěla znovu. A tak se z ojedinělého prožitku stalo pravidlo. Od slova „pravidelně“. „Nejprve to byl jenom jeden víkend. Potom každý víkend. Potom i určité dny v týdnu. Potom už každý den v týdnu. Závislost vzniká jednoduše – napadne Vás, že si stačí dát drogu a nebudete myslet na to, CO VÁS BEZ NÍ TRÁPÍ… Přestanete se cítit jako outsideři, kteří v životě tápou a nikoho to nezajímá, přestane Vás trápit, že Vás něco bolí, ale nikdo se Vás na to nezeptá, a když o rozhovor požádáte Vy, nikdo Vám neodpoví. Pro rodiče jsem byla jako vzduch, tak opomíjená, zatímco pro novou partu jsem byla jako vzduch, tak nepostradatelná.“ Tím skončila Šárčina osamělost.
2. část: Se sovou v jednosměrce, do které se vjede, ale už se z ní jen tak nevycouvá
Věřila, že spolužačka je moudrá sova.
Že ji vyvedla ze scestí.
Cit zdánlivě přitakával – Šárce bylo sladce.
Rozum ale bědoval. Hlavně u rodičů. „Petře, je to nejtěžší
období našich životů,“ zmiňoval Šárčin tatínek i svou paní.
„Nikdy jsme se necítili tak bezmocně. Nikomu nepřejeme to
dilema, kdy se musíte rozhodnout, zda své dítě už vyhodíte
z bytu, anebo ještě ne. V prvním případě máte strach, když
o dítěti nemáte už vůbec žádné zprávy a jen se modlíte, aby
přežilo ještě další den, aby se ozvalo, aby zazvonilo u dveří.
Ve druhém případě máte strach, že to nepřežijete Vy. Den
za dnem je totiž vůči Vám a Vašim výtkám imunnější.“
Jak k tomu došlo? U Šárky se uplatnil základní psychologický princip: Každý se průběžně stává průměrem pěti osob, kterými se nejčastěji obklopuje. Šárka to vnímala i sama. „Čím více času jsem trávila s narkomany, tím normálnější mi připadalo brát drogy a dostávat se k těžším případům. Až jsem byla v kruhu zkušených feťáků. Tam jsem poprvé pocítila, že drogy jsou jednosměrná cesta. Vjedete, ale už nemůžete zpátky.“ Intuice ji varovala špatnými pocity. Ale rozum, nebo spíše nerozum, ji přesvědčil, ať jede dál, že pro ni to jednosměrka není. „Hlava mi opakovala: ,Oni jsou jiní, neschopní, zato Ty to zvládneš, přestaneš, kdy budeš chtít. Jen ještě nechceš.‘ Nevěděla jsem, jak strašlivě se mýlím, jak mi nerozum lže.
Nechala jsem je, aby mě naučili, jak se drogy píchají do žíly. Pak už jen setrvačně dojíždíte na slepý konec jednosměrky. Tam Vás čeká jenom náraz. Jehlou si totiž technicky můžete vpálit cokoli. Abyste to přežili, potřebujete dostat kvalitu, a ta stojí majlant. Tím začne druhá část likvidace. Nejen tělesná, už i charakterová. Potřebujete PRAVIDELNĚ HODNĚ peněz. Nejprve jsem rozprodala vše, co jsem měla doma a patřilo mi. Pak jsem začala tajně prodávat věci rodičů. A když už nebylo co prodat ani z jejich majetku, musela jsem se učit krást.“
Šárčin tatínek, který mě právě v té době vyhledal, připomínal pohádkového Jeníčka. Vylezl na strom a jasně viděl, kde jeho Mařenka je i jakou cestou jde. Shora jí mohl zřetelně říct, kam směřuje. Ona to neviděla. A nechtěla to slyšet, ani když ji varoval. „Jsme zoufalí, Petře. Vidíme, co se děje. Vidíme, kam mizí naše peníze i v jakém stavu je dcera. Ale co máme dělat? Dávat jí na drogy, aby neskončila pro krádeže ve vězení? Nebo ji hodit přes palubu a poslat do té smečky?“
Jednou už to rozhodnutí učinili. Zvolili první cestu – právě jejich pravidelné dotování Šárce umožnilo setkání s „první láskou, partnerem na dlouhá léta“, jak s hořkou ironií říká. „Byl to partner, který na rozdíl od mužů jen tak neodchází a zůstává do konce života. Přesněji, po krátký zbytek života. Jeho jméno je heroin. S ním mě začaly naprosto míjet hrozby okolí. Kdosi na mě mluvil, hýbal rty, ale já ho neslyšela ani nepoznala. Můj život začal s heroinem už jen tak plynout…“
V jednosměrce už spatřila zeď. Byla v dlouhé frontě na ni. Před Šárkou si o bílou zeď, přesněji bílou mouku, rozbíjel hlavu každý z jejích kamarádů, který nezabrzdil. A i ten, kdo dupl na brzdu, už se jen smykem vezl. „Mohla bych Vám vyprávět tisíce historek, které mě vyvedly z letargie. Přiměly mě položit si otázku: ,Holka, když ne oni, vážně to máš pod kontrolou Ty?‘ Proto jsem si i občas řekla: ,Fajn, už stačí.‘ Myslela jsem, že teď s drogami seknu. Ale to si myslí všichni. Všichni mají dojem, že se stačí rozhodnout. Ďábel se skrývá ve faktu, že rozhodnout se můžete, jenomže to nehraje žádnou roli. Když totiž přestanete a zaspíte to, po probuzení začnou abstinenční příznaky. Zvracíte a bolí Vás celé tělo, není cesty ven. A pokud to přece ustojíte, povíte si: ,Super, zvládnu to.‘ Tudíž není důvod přestat! ,Kontroluji to. Tedy si mohu dát další dávku!‘ To je podstata ďábla, kterého všichni závislí nosí v sobě: Dokud to zvládáte, nic Vás nenutí přestat. Věříte, že to zvládnete i...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům