Hendikep, nebo superschopnost?
RICHARD BRANSON, dnes šestý nejbohatší Brit, je těžký dyslektik. Žádný aristokrat nebo dědic, kterému by majetek spadl do klína. Vypracoval se sám. Ale to znamenalo, že se musel nejdříve popasovat s vrozeným poškozením mozku, který se projevoval sníženou vnímavostí. Odmalička si kvůli tomu vyslechl své. „Na základní škole se mnou jednali jako s hendikepovaným. Učitelé si mysleli, že jsem líný a hloupý. Přes veškeré jejich výtky a veškerou svoji snahu jsem nedovedl pozitivně zapadnout ani udržet tempo se spolužáky. V patnácti letech jsem školu opustil. Ředitel mi při odchodu řekl: ,Ty skončíš buď ve vězení, nebo jako milionář.‘ Dlouho jsem tu větu nechápal. Nebyl to žádný bonmot. Byl to fakt. Ocitl jsem se totiž na rozcestí a nebýt okolí, skutečně jsem mohl skončit za mřížemi.“
O tom, že je dyslektik, neměl ponětí. Rozhodujícím momentem jeho života byla návštěva lékaře ve dvaceti letech. Richard chtěl přijít na kloub vlastnímu zaostávání. „Jednou jsem si dělal IQ test a nevyplnil jsem vůbec nic. Byl jsem z toho naprosto zoufalý a vybavil jsem si, že podobně jsem se cítil i jednou ve škole. Byl to moment, kdy jsem se díval tu na tabuli, tu na učitele. Snažil jsem se číst a poslouchat, ale viděl a slyšel jsem jen nesrozumitelné bláboly. Nepřítomně jsem vstal a uprostřed učitelova výkladu jsem začal procházet třídou, nahlížet dalším žákům přes rameno a divit se, že zatímco oni si rychle zapisují, já jsem vůbec nechápal, co se děje, a toužil jsem jen po přestávce, abych mohl jít ven a hrát si. Bylo mi asi osm let.“
Dyslexie tehdy, v padesátých letech minulého století, ještě nebyla známá. „Škola byla internátní. Spal jsem tam. Spolužáci si mě vybírali jako terč. Nejčastěji to znamenalo pyžamové kalhoty dolů a dostat nakládačku klackem.“ Až potom mu lékař řekl to cizí slovo: „Máš těžkou dyslexii.“ Načež dodal: „Ale buď v klidu. Za dyslektiky byli považováni také Albert Einstein a Henry Ford.“ Ostatně, později se Bransonovi k dyslexii osobně přiznal také Steve Jobs. „Také mi řekl: ,Ale jsem v klidu. Není to nevýhoda, jenom jiný způsob myšlení.‘ Což jsem poznal i já. Jsou totiž jen dvě možnosti, jak lze s dyslexií zacházet. Buď se zhroutíte, rezignujete a zařadíte k těm méněcenným, kteří se začnou vzpírat společnosti a nespravedlnosti, jaké jsou vystaveni – a právě to znamená nejkratší cestu do vězení. Anebo pojmete dyslexii jako SUPERSCHOPNOST.“
Tento termín vysvětluje: „Zejména pro budoucí podnikatele je dyslexie výhoda. Uvědomíte si, že všechno nezvládnete. Že na mnohé budete potřebovat další lidi, a těmi se obklopíte. Nebude Vám dělat problém najmout lepší jedince, než jste sami. Na ně pak delegujete to, co sami neumíte. Ve výsledku jste tedy personálně kreativní, udržíte si odstup od jakéhokoli mikromanagementu, to jest touhy mluvit lidem do maličkostí, a díky svému nadhledu nad podnikáním spatříte věci v širších souvislostech – budete úspěšní stratégové.“ Taková je Bransonova zkušenost. Navíc završená kuriózním zadostiučiněním. Richardovi bylo pětadvacet let, když obdržel zdvořilou žádost od stejného ředitele, který ho nelítostně vyprovodil z internátní školy. V dopise stálo:
Vážený pane Bransone,
byl byste tak laskav a zvážil sponzorování nového dívčího internátu v naší
škole?
Richard Branson totiž už byl známým podnikatelem. Měl nahrávací společnost a síť obchodů s gramofonovými deskami Virgin Records. Co tehdy řediteli odpověděl? „Jistě. Ale pod jednou podmínkou. Že školu pojmenujete po mně!“ Dodnes se POKUSIL uspět ve více než sto padesáti oborech. Zdůrazňuji slovo POKUSIL. Protože v mnoha oborech uspěl, zatímco v mnoha jiných neuspěl. Branson říká, že mu – tak jako Edisonovi nedělá problém neuspět. Za to prý může způsob výchovy,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům