Děláte to nejlepší, co je ve Vašich silách, a přece se k Vám druzí chovají, jako by to nebylo dost? Trápíte se tím, co pro ně udělat ještě víc, aby konečně docenili to, co pro ně děláte, a začali se k Vám chovat tak, jak si podle svého názoru zasloužíte?
Prosím, zadržte. A přestaňte klást rovnítko mezi to, jak s Vámi druzí zacházejí, a to, kdo jste nebo za co stojíte. Mezi tím totiž nemusí být vůbec žádná souvislost.
Vím, že s poslední větou nesouhlasíte. Přece jste byli vychováni tak, že když se na Vás rodič nebo učitel zlobí, pak má pravdu a jeho nespokojenost automaticky znamená to, že jste špatní. A právě proto s Vámi někteří takto manipulují. Chovají se k Vám jako k nule a doufají, že se jako nula začnete cítit. Ačkoli nula vůbec nemusíte být.
Problém prosebníka
V knize Lék pro duši, kterou jsem sestavil jako sebeterapeutický návod do nejtěžších chvil života, pokládám tu prostou otázku: „Opravdu si myslíte, že můžete ovlivnit to, jestli si Vás lidé budou vážit?“ Výborně. Tak mě, prosím, doprovoďte do centra nějakého turisticky vytíženého města. Nebo si na tento test vzpomeňte o dovolené, až budete procházet nějakým zahraničním městem.
Zaměřte svůj pohled na nějakého pouličního prosebníka. Žebráka či třeba umělce. Někoho, kdo prosí buď o milodar, nebo finanční ocenění svých dovedností. Tak třeba tento mladý obětavec.
Že ho neslyšíte? Představte si, že hraje mistrovsky. Jako virtuos. Pouzdro na housle má otevřené. Myslíte, že tam bude mít hodně peněz? A pokud ano, věříte, že příspěvek mu dá každý, kdo kolem něj prochází?
Prosím, nebuďte naivní. Ten mladík může hrát jako Bůh, a přece kolem něj budou lidé lhostejně chodit. Ne že by jim jeho umění připadalo nedostatečné. Možná se rádi zaposlouchají. Ale ani drobák mu nehodí. Budiž. Proč tedy jiní lidé se skloní, darují mu tu menší, tu štědrou almužnu a někteří ho i pochválí? A co si z toho má ten houslista vyhodit: Hraje špatně, nebo ne?
Jak to, že pro někoho je ubožák, který žebrá na ulici, a pro jiné nadějný umělec, který to možná dotáhne daleko? Proč se na něj někdo usmívá a jiný mračí? Proč má pro něj někdo slova chvály a jiný slova vzteku?
Tím se dostáváme k základní otázce:
Jak to, že různí lidé reagují jinak
Ten houslista by se mohl, tak jako Vy, hroutit: „Jak to, že si mě každý neváží? Jak to, že si mě váží jenom někdo? Kdo je vlastně ten, kdo si mě váží, a kdo ten, kdo si mě neváží?“
Pokud se domníváte, že houslistovi přispějí jen lidé s citem pro hudbu, mýlíte se. Někteří ano, někteří ne. Pokud dovozujete, že mu přispějí jen lidé, kterým se jeho hudba líbí, mýlíte se. Někteří ano, někteří ne. Pokud se domníváte, že všichni, kdo mu přispějí, ho mají rádi, mýlíte se. Někteří ano, někteří ne. Objasním to.
Nepochybně mnozí z těch, kteří mají cit pro hudbu, ho s úšklebkem obejdou. Ne proto, že by nebyl dost dobrý, ale proto, že je dost dobrý. Až příliš dobrý na to, aby to uneslo jejich ego.
Nepochybně mnozí z těch, kterým se jeho hudba líbí, začnou na jeho hraní hledat něco, co se jim nelíbí. Nebo na jeho postavě. Nebo na jeho oblečení. Nebo na jeho věku. Opět ne proto, že nebyl dost dobrý, ale proto, že je až moc dobrý. Ano, někteří lidé na Vás začnou hledat to špatné, jestliže neunesou, co je na Vás dobré.
Nepochybně mnozí z těch, kteří mu přispějí, vůbec hudbě nerozumějí. Možná jen chtějí podpořit snaživého umělce, možná se umějí vcítit do jeho studu, možná ho oceňují za něco, co by sami nedokázali, možná...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům