Když někdo zklame Vaše očekávání, ba hůř, když zradí Vaši důvěru, a přece jste na vážkách, zda v bolestech ukončit vztah, nebo v bolestech pokračovat, obvykle jdou proti sobě dva logické argumenty:
- Každý děláme chyby a z chyb se přece člověk učí
- Minulost ale nejde vrátit, tudíž nejde změnit ani opravit
Kdykoli mě tedy navštíví pár, hledající cestu z nevěry, musí zapomenout na iluzorní „Ať je všechno jako dřív“, protože po zradě už nic nebude jako dřív. Ale to nevadí. Všechno pořád může být takové, jako ještě dosud nikdy. Co může – MUSÍ!
Vy, kteří jste v takové slepé uličce a bez vnější pomoci si už jen ubližujete, přijďte na moje poslední Setkání Zůstat, nebo odejít. Anebo využijte Lék pro duši, pokud se Setkání se mnou bojíte, a přece potřebujete své trápení vyřešit.
Na jiné koleje
Proč pouhý návrat k sobě nestačí? Prostá odpověď: Protože nedojde k opravě chyby.
Lidé, kteří se podvedli, zvolí návrat nejčastěji s argumenty: „Zůstali jsme spolu, protože to chceme zkusit… protože se milujeme… protože máme děti.“ Tyto argumenty ale existovaly ve vztahu už v době uskutečnění nevěry. A přece k ní došlo. Samy o sobě tedy zjevně nejsou dost silné. A klíčová otázka pořád zní: Proč k nevěře došlo? Dokud totiž nezjistíte, proč se něco stalo, stane se to znovu.
Použiju příklad lokomotivy. Jela a vykolejila. Ale uvědomila si, že chce dál sloužit. Stačí, že se vrátí zpátky na kolej? Jistěže nestačí. Drážní inspekce musí zjistit, PROČ vykolejila. Vinou závady na ní, nebo na trati? To za prvé. A za druhé: Nestačí to zjistit. Je nutné závadu opravit. Jinak se vykolejení zopakuje. (Na tom ostatně stojí celá kniha Lék pro duši – neustále se prostřednictvím vnitřního dialogu zaměřujeme na příčinu, ne následek.)
Proč vztah dospěl až ke zradě? Co jednomu partnerovi chybělo? Co druhý partner ignoroval? Proč mu to chybělo? Proč to ignoroval? Jak spolu komunikují o svých nespokojenostech? Jak čelí stereotypu a vůbec identifikaci/řešení každodenních problémů?
Párům, které dojdou na Setkání a pak tyto otázky nezodpovídají, připomínám: Dokud nezjistíte, proč se to stalo, může se Vám to stát i v příštím vztahu. Možná sami žádnou chybu neděláte. Ale možná něco ukrutně podceňujete. Jinde na to znovu doplatíte. Pouhým rozbitím vztahu to nevyřešíte. Pouhým odchodem od nevěrného partnera rovněž ne. Odnesete si důsledek, dosud nevyřešenou minulost, a v budoucích vztazích se Vám oživí – snížená důvěra se Vám vrátí. Bez ohledu na to, jak skvěle se k Vám bude chovat příští partner, bude splácet dluhy za nevěrného.
Proto je nevěru, která ve Vás zanechává emocionální stopy, nutné vyřešit. Posadit Vás nebo celý vztah na jiné koleje. To je podstata Zůstat, nebo odejít.
Linie zlomu
Základní omyl páru, který přijde za mnou a chce obnovit důvěru, spočívá v naivní domněnce, že stačí jen to, aby ten, kdo ublížil, už nikdy neublížil. Nebo aby alespoň slíbil, že už neublíží. Toto je naprosté nepochopení psychologie nedůvěry.
O tom, aby viník už nikdy neublížil, pokud to druhého ničí, nemusíme vůbec debatovat. To je samozřejmá podmínka, bez jejíhož splnění se vztah neposune dál. Hlavní problém je ale v prasklé důvěře. Vysvětluji to na banálním příkladu:
- Vezměte do ruky skleničku.
- Mrskněte s ní vší silou o zem.
- Omluvte se střepům.
- Čekejte, co se stane.
- Už je sklenička zase v pořádku?
Není. Nemůže být. Protože svůj čin už nevrátíte. Anebo:
- Vezměte kladivo a zatlučte hřebík do dřeva.
- Vezměte kleště a zatlučený hřebík vyjmete ven.
- Dřevu se omluvte.
- Je všechno v původním stavu?
Jistěže ne. Ve dřevě zeje díra. Skleničku také můžete slepit, ale vždy ponese stopy ublížení. Kdo tohle nepochopí, nemá šanci porozumět člověku, který byl zrazen.
Pouhé scelení vztahu nic nevyřeší. Jedině vyřešení problému může vztah posunout dál. Ano, jsou případy, kdy prožitá nevěra může vztah i posílit, ale z obou stran musí přijít předně respekt. Uvědomění, že i diamant, jakkoli je nejtvrdší nerost, má svá slabá místa, takzvaná štěpné linii. Na ně když klepnete, diamant se rozsype na prach. U člověka je takovou štěpnou linií mimo jiné minulost. A podvědomí, které shromažďuje všechny zásadní bolesti našeho života. A připomíná nám je ve chvíli, kdy se dotkneme neuzavřené minulosti.
Pokud toto partneři neumějí zvládnout sami, potřebují Setkání Zůstat, nebo odejít, anebo knihu Lék pro duši jako základní manuál psychohygieny.
1. problém: Odcizení
Nevěra je vždy společný problém. Neznamená to, že by se nutně oba provinili, ale obou se týká následek – poškozená důvěra.
Základní pocit je u obou shodný. Dal by se definovat slovy „Už to neudělám“. Problém je, že takto uvažují oba. Ten, kdo zradil, slibuje, že už to neudělá, přestože to už udělal. A ten, kdo byl zrazen, to ví. Jeho „Už to neudělám“ může tedy znamenat „Už druhému nemohu/nedokážu věřit.“
Oba se vlastně ponaučili. Jenže v důsledku ponaučení se minuli. Ten, kdo zradil, chce už dělat maximum pro vztah. Ten, kdo byl zrazen, se i přes veškerou svoji snahu znovu otevřít nedokáže.
Není to nesmysl. Podvědomí, které svými zkušenostmi ovlivňuje přítomné pocity a myšlenky, nedovoluje tomu, kdo byl zrazen, vrátit se naivně do vztahu, který byl zdrojem obrovské bolesti, a prostřednictvím pudu sebezáchovy neumožňuje podruhé plnohodnotně věřit tomu, kdo už jednou dokázal, že se mu věřit nedá.
V knize Lék pro duši píšu: Abyste někomu mohli věřit, musíte vědět, co od něj můžete očekávat. A abyste věděli, co od něj můžete očekávat, musíte poznat, čeho je schopen. Problém zrady je v tom, že ten, kdo důvěřoval, poznal, že důvěřovat neměl. Poznal, čeho je druhý v případě důvěry schopen. To je emocionální zápis v podvědomí, který brání druhé šanci.
Tak jako ten, kdo zradil, si obvykle zpětně vyčítá zradu, ten, kdo byl zrazen, si obvykle zpětně vyčítá důvěru. Při Setkání víte, že tyto úvahy nemám rád. Důvěra sama za nevěru nemůže. Důvěra je naopak nejlepší prostředek, jak poznat člověka. Důvěra vždy vede k ponaučení a poznání, zda bylo správné, či nesprávné „věřit tomuto člověku“. A z toho plyne průšvih: Zrada je cejch.
V knize Lék pro duši píšu: „Pokud chceš, aby Ti někdo věřil, nezrazuj ho. To je celé. Pokud ho zradíš, nediv se, že Ti potom přestane věřit.“ Je to opravdu tak nepochopitelné?
2. problém: Trestání
Druhý průšvih nastává ve vztazích, které se svévolně rozhodnou pokračovat, v domnění, že se „důvěra sama spraví“. Ne, vzpomeňte na skleničku. Sama se nespraví. Stejně jako díra ve dřevě. Nic nebude jako dřív. A všechno může být stále horší. Pokud totiž neuzavřete minulost (viz Setkání nebo Lék pro duši), bude stále součástí přítomnosti. A hlavně bude tlačit z podvědomí, které se bude dále potýkat s nedořešenou, a tudíž kvasící bolestí. A odtud pak může vyplynout častý průšvih: trestání za minulost.
Jak se může ten, kdo zradil, divit, že mu později ten, kdo byl...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům