„Buď zvědav, co se stane, když to teď ještě nevzdáš.“
To byla věta, která mi změnila život. Řekl mi ji cizí muž na mostě, ze kterého jsem ve svých dvaceti letech chtěl skočit (zvládání těžkých momentů v osamělosti jsem věnoval celou knihu Sami; i tuto událost, pro mě klíčovou, tam připomínám).
Vyšla sice z jeho úst, ale dodal, že to není jeho myšlenka. Že ji použil jakýsi Stephen Hawking. Muž, kterému v podobném věku, v jednadvaceti letech, zjistili fatální diagnózu.
Tehdy bez zjevné příčiny ztratil rovnováhu na schodech. Spadl a rozbil si hlavu. Lékaři při vyšetření objevili ALS – počátky amyotrofické laterální sklerózy. Ta, jakmile napadne nervový systém, se pozvolna rozvíjí až do ochrnutí celého těla.
Stephen měl tehdy před svatbou. A lékaři mu dali maximálně tři roky života.
I pro lékaře bylo záhadou, jak je možné, že svůj osud přemohl a dožil se sedmdesáti šesti let, a přitom se stihl stát významným teoretickým fyzikem.
Ano, nemoc ho drtivě ovládla. Déle než půlstoletí se pohyboval jen na vozíčku a při neschopnosti mluvit komunikoval s okolím jen pomocí speciálního počítače. Ale hlava zůstala pořád rychlá. Hawking ji přesvědčil, že pokud není možné udržet silné tělo, pořád je možné udržet silného ducha.
A měl pravdu.
Z vlastní zkušenosti vím, jak snadné je upadnout do podobné tmy. Nemusí být způsobena nemocí, třeba jinými lidmi. V té tmě, do které Vás potom život vtáhne, je snadné být negativní. Nedá to práci. Dlouhodobá tma Vás dokáže přesvědčit o tom, že světlo už neexistuje a nikdy nepřijde. I proto jsem ke knize Sami, která pomáhá v osamělosti, přidal Lék pro duši, sebeterapeutickou knihu pro zvládání nejrůznějších duševních bolestí. V té připomínám, že fakt, že slunce s večerem zajde, neznamená, že přestalo zářit. Ještě nikdy nenastala tak dlouhá noc, aby neskončila východem slunce. Až na jedinou výjimku – kdy sami zatáhneme oponu, zavřeme oči a veškeré tmě se vystavíme navždy.
A podotýkám, že i takové rozpoložení s ohledem ke své minulosti chápu. Ale nepřijímám.
Jdi cestou pokory a vděčnosti
Od svých dvaceti let myšlenky Stephena Hawkinga sleduji a učím se z nich. Hlavně z doby, kdy vyslechl zdrcující diagnózu a pocítil první slábnutí svalů. Své první pocity popisoval takto: „Tehdy si vzpomenete, že jste jako děti jezdili na koni a hráli si s ostatními. Že jste veslovali, běhali, prožívali všechna potěšení těla. Třeba i řeč, kterou najednou ztrácíte. Také Vás napadá, proč zrovna Vy musíte mít takový osud. Ale pak Vám dojde, že Vám takový způsob negativního zvažování nic dobrého nepřináší. A tak jsem se rozhodl s ním bojovat. Nevzdat se a přes ony temné vyhlídky začít nacházet na svém životě to, co jej přesto dělá krásným.“
Když mu pak ochablé svaly natolik ztížily dýchání, že musel podstoupit tracheotomii, potažmo když vinou tracheotomie ztratil schopnost mluvit, pokaždé našel cestu k vděčnosti. Byť jen za to, že může pořád žít a objevovat. Začal používat elektronický hlasový syntezátor a ani jeho robotickým šumem se nedal zlomit. Pronesl: „Nikdy jsem neslyšel zábavnější hlas, který by se mi líbil víc. Ztotožnil jsem se s ním.“
Přemýšlejte, prosím, o tučně vyznačených slovech. Hawking se přes všechny potíže smířil se životem a nedal se tak zlomit. Přirovnával se k surfařům, kteří se také nesnaží změnit vlny, ale naopak kloužou v jejich směru – a dojedou tak mnohem dál, než kdyby se prali s příbojem. Sám Stephen tomu říkal „pokorně a vděčně plavat s proudem života“.
Děkuj za problémy, které NEmáš
Mnoho z vás, kteří jste již otevřeli Lék pro duši, je překvapeno pozitivitou četby. Ale já nemám negativní náhled na těžkosti. Ani Hawking, navzdory neustále se prohlubujícím zdravotním potížím, nepřestal o sobě mluvit jako o šťastlivci. „Čím hůř je mému tělu, čím větší má problémy, tím vděčnější jsem za stále menší samozřejmosti. Už si třeba vážím toho, že mám vůbec rodinu.“
Svým pozitivním...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům