Když člověk dlouhodobě čelí těžkostem a naučí se je zvládat, zesílí a vytvrdne. Stane se odolnějším, ale navenek také nepřístupnějším. Sílu, kterou o samotě nabyl, totiž už nechce jen tak ztratit – vrátit se do bezmoci a zoufalství, v jakých už tehdy byl a z jakých povstal, vzešel.
V knize Lék pro duši, určené pro zvládání těžkých momentů, proto varuji i před tímto rysem, který soběstačný člověk, jdoucí přes těžkosti dál, postupně nabude. Tvrdost je součást sílení. Ale neznamená to, že by se posílený člověk stal necitlivým a nepotřebujícím vztah. Jen nepotřebuje jakýkoli vztah. Zejména nepotřebuje ten vztah, který by ho měl zbavit jeho síly.
Mezi mnoha odstíny těžkostí, které člověka pomohou časem posílit, je i jeden, který ve svém dotazu popisuje Helena. „Petře, táta mě jako holku vychovával tvrdou a nelítostnou rukou. Nemazal se se mnou. Sama jsem dnes podobně tvrdá k mužům. Až mi to vyčítají. Jednou se to ale změnilo: Když jsem porodila, probudilo se ve mně něco jiného – skutečná ženskost. Tehdy jsem štěstím plakala, usmívala se, ale také se cítila křehká, zranitelná, začala jsem mít strach – o to malé, o sebe, co by s dítětem bylo, kdyby se mně něco špatného stalo? Jenže to všechno se vypařilo v okamžiku, kdy jsem se dozvěděla, že mi je manžel nevěrný. Uzavřela jsem se do sebe, znovu zatvrdla, a to i při rozvodovém řízení. Dnes jsem sama a nemohu říct, že je to špatně. Jsem ráda, že já ani dcerka nemáme nablízku člověka, kterému bychom nemohli věřit. Jen se mi stýská po té ,ženské, něžné’ Heleně. Dá se křehkosti naučit?“
Pokud knihu Lék pro duši nemáte, zakoupíte ji pouze v tomto e-shopu.
Každého formuje to, co prožívá
Tak předně: Každý jsme utvářen tím, co nás v dosavadním životě vystavovalo i ničilo. Čelí-li člověk dlouhodobému tlaku a těžkostem, a přece to nevzdá, stává se diamantem, který je sice bolestně obroušen, ale mimořádně hodnotný. Slouží totiž jako vzor nejen dětem, ale třeba i partnerovi, který se sám potýká s tlakem a těžkostmi a občas přemítá, zda to vzdát.
Odtud síla člověka. Od náročné minulosti, kterou se naučil zvládat ne proto, že by chtěl, ale proto, že musel. Tak vzniká tvrdost.
Křehkost jako součást ženskosti
Mnoho lidí si mylně myslí, že ženskost musí být nutně křehkost. Není to tak. Křehkost je jedna z podob ženskosti, ale ne jediná. Dobře je obojakost vidět právě na ženě-matce.
Žena, když otěhotní, vnitřně pečuje o plod a porodí, nemůže být už z principu tvrdá, protože i dítě je velmi křehké – potřebuje křehké zacházení. Stejně tak matka nemůže být kamenná a ledová, protože o dítě musí mít přiměřený strach. Stejně tak matka musí být. Kdyby nezačala být, její dítě bude v její blízkosti nešťastné, protože dítě ze všeho nejvíc potřebuje cit. A to je důvod, proč se ženy už s těhotenstvím mění. Přesněji: Přestávají být jenom ženou a stávají se navíc matkou se vším, co k tomu patří.
Tudíž: Matka je křehká, ale nemůže být jen křehká. Matka přece čelí spoustě těžkostí, kterým musí odolat, a tak musí být i tvrdá. Když dítě čelí nemoci a nespí, matka se nemůže zlomit a sesypat, ona tu pro dítě potřebuje být. Jinak řečeno: Žena, která otěhotní, se z hormonálního i psychologického pohledu mění podle toho, CO JE V DANÉ CHVÍLI POTŘEBA: Když je nutné dítě chovat, tak je křehká. Když je nutné dítě bránit, tak je tvrdá. A to musí muž přijmout a respektovat.
Tvrdost jako opětovná nutnost
Už v knize JáMy spřízněných duší jsem objasňoval, i z psychologického pohledu, rozdíly mezi mužem a ženou. Na Heleně a jejím popisu lze vývojovou proměnu dobře ilustrovat: Vy jste,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům