Je něco horšího než rozchod bez jediného slova vysvětlení? Jistěže je. Rozchod s toxickými slovy na rozloučenou.
Ta první vedou pouze k rozvíření domněnek „Proč ode mě protějšek odešel?“ Výsledek však může být i neutrální. Můžete dojít k závěru: „Pokud mi nic zlého nevmetl do obličeje, možná žádný relevantní důvod neměl, žádné ublížení z mé strany nepoznal, a právě proto by přede mnou, nebo před společnými přáteli, neuměl obhájit, proč odchází. Možná i vnitřně připouští, že sám dělá chybu, a chce si ponechat otevřená zadní vrátka. Možná…“ Ano, těch domněnek plných naděje může být víc… Mnohem víc, než když Vám vmete do obličeje zlo. Zejména to zlo, jež Vás nejvíce bolí a on ví, že Vás ještě dlouho bolet bude.
I to je důvod, proč lidé sahají po mé knize Lék pro duši. Doslechnou se na svou adresu možná pravdy, možná lži, avšak které přesahují sám rozchod. Jde o výčitky, jež Vám mohou zničit pověst nebo sebevědomí. Ostatně, jen si představte, že se o sobě dozvíte, jak mizerní jste jako partneři, rodiče, milenci. Jak jste do vztahu nedali nic, zatímco Vy víte, že jste do něj dali všechno. Jako by Vaše všechno neznamenalo nic. Pak mi adresujete dotaz, podobný tomuto: „Petře, už vím, že s rozchodem jako takovým se člověk časem nějak srovná, ale slova, jimiž partner ublíží cestou ze vztahu, bolí mnohem déle. Proč, když to jsou jenom slova?“
Odpověď je prostá: Protože slova NEJSOU JENOM slova.
Energie ve slově
Člověk má dvě paměti. Racionální, která ukládá právě slova z hlediska jejich formální hodnoty. A pak emocionální paměť, která ukládá energii těchto slov – to, jak jsme se při nich cítili. Právě to vytváří naši citlivost na konkrétní slova či gesta. Emocionální paměť je součástí našeho podvědomí. Nás pak podvědomě nějaká slova trápí, ačkoli už dávno odezněla. Říká se tomu podvědomý nebo také emocionální zápis.
Jinak řečeno: Slova jen tak neproletí. Ukládají se dokonce na dvou místech. Zůstávají součástí našich vzpomínek. Pokud si je zpětně dovybavíme, vytahujeme je ze své racionální paměti. Pokud máme jen špatný pocit z určitých slov nebo lidí, a neumíme pojmenovat proč, pravděpodobně taháme špatný pocit ze svého podvědomí, které nás varuje: Pozor na toto jednání. Mohla by se Ti vrátit velká bolest. Ano, podvědomí je součástí pudu sebezáchovy. (O tom detailněji v Léku pro duši.)
Pro lepší ilustraci slovo přirovnávám ke kameni. Ten je také snadné hodit do řeky, jenže on tím nezmizí ze světa, uvízne někde v té řece, kamsi propadne a zůstane tam, jako slovo v člověku. Nikdo neví, jak hluboko, a už vůbec ne, jestli se ten „kámen“ podaří z člověka někdy vyjmout. Může ho tížit i celý život, protože se mu vlivem emocionálního zápisu a následné automatické asociace bude toto slovo, respektive jeho negativní energie připomínat v různých bolestných chvílích. Ale o tom za chvíli.
Stopa ve slově
Moc slova ukazuji v Léku pro duši také na příkladu, ke kterému stačí použít kladivo, hřebík, kleště a prkno. Kladivem zatlouct hřebík do prkna, jako slovo do člověka. Následně kleštěmi hřebík z prkna vytáhnout, jako „vzít to slovo zpátky“. Nejčastěji za doprovodu jiných pošetilých slov jako Promiň, nechtěl jsem, nevěděl jsem, že Ti to tak ublíží....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům