Jako malému kloučkovi mi babička vyprávěla jeden příběh. Byl o děvčátku, které drželo dvě jablíčka. Byla nádherná, červená, vypadala šťavnatě a tatínek na ně dostal chuť. Poprosil dcerku, aby mu jedno dala. Holčička zaváhala. Pak honem nakousla jedno, po něm i druhé jablíčko. Tatínka to rozzlobilo. Začal na holčičku křičetouci. „Jsi tak sobecká! Dávám Ti vše, co Ti na očích vidím! A Ty se ke mně zachováš takhle! Nezasloužíš si mě! Nezasloužím si Tebe! Jediné, co si zasloužíš, je výprask!“
Holčička se zalykala slzami, snažila se něco vysvětlit, ale dostala příležitost až poté, co tatínek s bitím přestal. „Tatínku,“ vyhrkla, „já Tě mám přece nejraději na světě. Ta jablíčka jsem ochutnala jen proto, abych věděla, které z nich je sladší – které Ti mám dát…“
Babička mi ten příběh vyprávěla proto, abych se v životě naučil NEJDŘÍVE MYSLET, AŽ POTOM JEDNAT.
A přece jsem udělal spoustu zbytečných chyb. O těch hlavních, které následuje mnoho dalších lidí, je kniha L.E.Ž.. Jednou z největších bylo moje přesvědčení, že lhát se vyplatí. „Stačí zalhat, a člověk je ze všech úskalí venku,“ říkal jsem si. A tak jsem i jednal. Až jsem jednou našel doma na stole lístek od dívky, která ode mě po jedné takové mé „neodhalitelné“ lži definitivně odešla.
To psaní začínalo slovy: „Petře, pamatuj, že ženu nic nebolí víc než poslouchat lež a znát pravdu.“ Jak jsem byl hloupý, pohrdavě jsem se zasmál: „Ty a znát pravdu? Co to žvaníš? Jak bys mohla znát pravdu?“ Tehdy začalo moje prozření… Nevěděl jsem totiž nic o ženské přirozenosti a intuici, kterou rozebírám v knize L.E.Ž.. Teprve po letech, když jsem tu dívku potkal šťastnou po boku jiného muže, mi řekla: „Žádná žena nepotřebuje slyšet pravdu, protože ji dávno cítí. To, že se žena ptá, neznamená, že pravdu nezná, ale že chce vědět, s kým ve skutečnosti má tu čest. Žena totiž hlavně potřebuje muže, na kterého je spolehnutí. A když takovým muž není, žena není smutná z toho, že jí lže, ale že tomuto muži, jí milovanému člověku, už nikdy nemůže věřit – i kdyby stokrát vědomě chtěla, nedokáže to.“ A dodala: „V mužském světě hrají velkou roli slova. Muži jsou totiž víc racionálně založení, věří tomu, co vidí, slyší, na co si mohou sáhnout, domlouvají se hlavně slovy. Muži si tak myslí, že lásku stačí vyjádřit slovy. Jenže ženě nestačí slova, žena potřebuje činy. Ženě nemusíš vykládat, jak moc Ti na ní záleží, ona to pozná z toho, jak s ní zacházíš. Žena po muži vyžaduje slova jen proto, aby ho lépe poznala – aby jí zpřístupnil jeho vlastní myšlení, aby pochopila, jestli je schopen do budoucna se změnit, vůbec někdy přiznat svou chybu…“
Od lži až k ničemu
Od mnoha (například nevěrných) mužů dostávám žalostné příběhy, zakončené otázkami typu: „Jak to, Petře, mohla vědět?“ Muži podceňují ženskou intuici. Přitom žena je už z povahy své role více spjata s přírodou, citem, energiemi. Jejím úkolem je najít spolehlivý protějšek, schopný po všech stránkách zajistit a neopustit rodinu, tudíž vytvořit ženě i rodině bezpečné prostředí. Žena potřebuje umět odhadnout, S KÝM vlastně sdílí. Proto je tak citlivá a křehká. Musí být, od početí se stará o jinou křehkou bytost – embryo, plod, dítě. To je dlouho zranitelné, proto se žena učí být mu správnou ochranou, skořápkou, tvrdým brněním. Žena se nikdy nesmí obrátit zády k dětem, musí jít i přes vlastní bolest a sebeobětování. Ostatně, už porod pro ni znamená nepohodlí až utrpení. Proto je u ženy natolik posílen cit, který jí v každém okamžiku říká, co je správné, přičemž správné nemusí znamenat bezbolestné.
Naopak, porod ženu učí, že utrpení může přinést štěstí. Stejně žena přistupuje mnohdy ke vztahu. Věří, že utrpení má smysl a že se „narodí“ lepší člověk. Toto čekání ale není nekonečné. Žena totiž vydrží hodně, ale pořád je člověk a má své meze. V článku 5 důvodů, proč muži ztrácejí VŠECHNO, když přijde ženské NIC jsem varoval před momentem, kterému psychologie říká NIC. Je to ta chvíle, kdy přijde ženské mlčení. Ten křik beze slov. Ten okamžik, kdy se v ženě přesáhnou všechny meze. Kdy se žena vyčerpá dosavadním vysvětlováním, obhajováním, doprošováním a bojováním o vztah. Kdy jí nezbude už žádná síla. Jedině na to rezignovat. Na daného muže i na vztah. Tehdy je se vším konec. Jako když definitivně uschne květina a nejde oživit. Já to poznal. Přál bych každému muži, aby tuto zkušenost nemusel nabrat. I proto vznikla L.E.Ž.. A i proto varuji před lží jakožto nejhloupějším činem ve vztahu. A to ze sedmi důvodů:
1. důvod: Ženy nejsou muži
Toto zřejmě není objev hodný Nobelovy ceny. A přesto to je pro některé muže novinka.
Muži rádi soudí ženy podle sebe, svým vlastním způsobem myšlení. Proto si myslí, že lež, která připadá neprůstřelné mužům, nemohou ženy odhalit. A to jen proto, že by ji neodhalili muži.
Jenže muži a ženy jsou založeni na odlišném vnímání a rozhodování. Chcete možná bizarní příklad?
Zkuste si s malými dětmi hrát na schovávanou. Užasle spatříte, že ony klidně strčí hlavu pod polštář, tělo nechají venku a mají pocit, že je nevidíte, protože ony nevidí Vás.
Muži jsou v tomto takové děti. Mají pocit, že mohou lhát a ženy nic neucítí. Jenže lež je energie. Má odlišné vibrace než pravda. A není to dáno obsahem věty, nýbrž tím, kdo tu informaci vysílá. Ano, muž, který lže, sám není v pohodě s vytvořenou energií věty. On racionálně ví, že je v rozporu s tím, co říká. Vytváří umělý produkt, a ten “jinak chutná”.
Budeme-li v ruce držet bílou kuličku a tvrdit, že je černá, protějšek to pozná. To je však případ hmotné lži. U nehmotné lži (slov, která jsou v rozporu s myšlenkami) je třeba si uvědomit, že slova, tak jako myšlenky, jsou energie. Ačkoli nejsou vidět (naše oči jako racionální smysly jsou k neužitku), náš cit dokáže navnímat jak slovo, tak myšlenku. A navíc člověk nedokáže vyzařovat atmosféru, která s ním samotným není v souladu. Je možné předstírat úsměv, ale nelze předstírat šťastnou energii. Tu buď máme, nebo ne.
Muž věří především tomu, co vidí. Zůstává-li s ním žena, ačkoli sám ví, že jí lže, jeho závěr zní: Ona neví, že lžu. Nechápe, že s ním žena může zůstávat PRÁVĚ PROTO, že dobře ví, že muž lže. Že dobře ví, jak je to s mužem těžké a bolestivé. Vzpomeňme si, prosím, na porod. Žena ví, co je správné. Že má jít vstříc bolesti. Ukrutné bolesti. A to proč? Protože cítí, že za bolestí může být štěstí. Narození nového člověka. I nového muže, který nebude lhát.
Muž lže, protože věří, že bude ve větším pohodlí. Ve skutečnosti je to omyl. Lež přivádí člověka do mnohem většího nepohodlí. Žena to cítí. Ví, že její muž je jako dítě. Že dělá přesně to, co by neměl. Že “je to vidět”. Ale žena obvykle od dětí neutíká. Ví, že výchova je bolestný proces, jenž trvá dlouho. Na druhou stranu i žena má meze. Tou mezí je NIC.
NIC, které nastane „zničehonic“, jak říkají muži. NIC, které přijde „bez důvodu“. Muž totiž neumí „cítit“ problém zdaleka tolik jako žena. Proč také? Jeho úkol je mít bystré oči, mysl a končetiny. Aby mohl běžet za mamutem a skolit ho jednou přesnou ranou. Vnější svět je údělem mužů. Na vnitřní svět není čas. Děti potřebují jíst. Ale žena potřebuje cítit, že jsou všichni v bezpečí. Proto muž věří hlavně tomu, co vidí, a žena hlavně tomu, co cítí.
2. důvod: Klade-li žena otázku, ne nutně proto, že nezná odpověď, ale proto, že chce vědět, zda je muž schopen změny a hoden důvěry
Když ženy sdílejí, hodně mluví.
Když se ale ptají, mnoho slov nepotřebují.
A když muže usvědčí ze lži, často úplně mlčí.
Zato začne žvanit muž. „Jak jsi to mohla vědět? Kdo Ti to řekl?“ hledá vysvětlení. Ale žádné pro muže pochopitelné není. Pokud žena vůbec odpoví, pak pouze: „No, VÍM to.“
Muži si často stěžují, že ženy nesrozumitelně mluví. Že říkají přesně opak toho, co chtějí vyjádřit. Ano, ženy nejsou úplně racionální bytosti, a slovo „vím“ z jejich úst není přesné. Vědění totiž vychází z rozumu, zatímco ženské „vím“ vychází ze srdce – říká, co žena cítí.
Ženská intuice cítí to, co se stane i co se děje. Vnímá momentální energii, která vede k budoucím činům. Absorbuje energetický nesoulad i rodící se lež. Ten důvod, proč je žena svou intuicí zmatená, je způsoben pouze tím, že si své tušení neumí racionálně vysvětlit. Natož aby ho tlumočila muži. Žena proto nezřídka hledá věcný důkaz, který by předložila muži, aby jí v jeho racionálním a hmotném světě uvěřil. Sama ho ale na nic nepotřebuje.
Intuice je přírodní dar. Disponuje jí všechna zvěř. Žena je tak v tomto smyslu jako tažný pták, který dávno dopředu ví, kdy přichází chlad a je potřeba odletět. Proto když se žena ptá, není to nezbytně proto, že by neznala odpověď, ona ji zná, ve smyslu cítí, ale jen se potřebuje ujistit, koho vlastně vedle sebe má – jestli muž bude schopen se někdy změnit, uznat svou vinu, zda má smysl na něj čekat a marnit čas, když už je přece dávno dospělý.
Ano, občas je to naivita, ale žena věří, že toho muž bude schopen, když ne s ohledem ke svému rozumu, tak alespoň s ohledem k jejímu srdci.
3. důvod: Žena nikdy neví, zda horší je muž, který jí přímo lže do očí, nebo ten, který si myslí, že je tak hloupá, že jeho lžím bude vždycky věřit
Uvědomme si, že ženy chrání děti. Před každým nebezpečím. I před vnitřním nepřítelem.
Ženy proto bedlivě naslouchají. I...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům