Máte v hlavě den, který Vám naprosto obrátil život? Já ano. Stal se přesně před 28 lety.
Bylo mi dvacet a měl jsem svátek. Ano, bylo to na Petra a Pavla. Čekal jsem od přítelkyně jakékoli překvapení, ale ne to, které způsobilo, že jsem před půlnocí stál na mostě a chtěl skočit. Kvůli ní. Kvůli tomu, že mi řekla, že má jiného. A tak se stalo to děsivé. Ne to, že mě přestala mít ráda. Ale to, že jsem se přestal mít rád já sám.
Jak píšu v Léku pro duši, hlavní psychologický problém, když ustane láska zvenčí, je to, že pak ustane i láska uvnitř. Člověk, který právě v té chvíli ze všeho nejvíc potřebuje mít sám sebe rád, aby to zvládl, sám sebe naopak rád nemá. Nenáviděl jsem se pro to, co nejsem a co byl ten druhý. A tak pro mě život přestal mít cenu. Tak hloupý jsem byl.
Mít se rád, když Tě někdo přestane mít rád
Zažili jste někdy podobný moment? Nebo víte o někom blízkém, kdo se podíval na dno a řekl si: „Odtud už se neodrazím“? Dejte mu přečíst můj příběh té letní noci. Té, která měla ukončit můj život, ale přitom ho naprosto změnila. A dnes říkám: Zaplaťpánbu za ni!
Ta noc mě totiž naučila sebelásce. Pardon, to by neznělo fér. Jediný člověk mě v té chvíli naučil sebelásce. A stačilo, aby se mnou začal mluvit. Aby v ten moment, kdy jsem přelezl zábradlí a zíral do prohlubně pod sebou, si kdesi za mými zády a odkašlal a řekl: „Ty se asi nemáš moc rád.“
Byl to pejskař. A tou jedinou poznámkou dokázal tu první důležitou věc: Změnil terč mého soustředění. Nebyla to prohlubeň pode mnou, ale jeho slova. A já tehdy, jako to dělám v Léku pro duši, pochopil, jak podstatně je k člověku, kterému se zhroutil svět, hlavně MLUVIT.
„Svět není ráj,“ dodal a zapálil si cigaretu. Poklidně se opřel o zábradlí, za kterým jsem stál, a odklepával si popel podél mých bot dolů do propasti. Nedíval se na mě. Jako bych tam nebyl. Jako by si mluvil jen pro sebe. Jako by mu bylo fuk, jestli skočím.
„Jenže, kamaráde,“ přece mě zaznamenal, „to, že neexistuje ráj na světě, ještě neznamená, že nemůže existovat ve Tvém srdci.“
Mluvil tak, že jsem ho chtěl ještě poslouchat. A tak jsem se držel zábradlí a neskákal. Pejskař mi pomáhal uvědomit si, PROČ tu stojím. Ne kvůli holce. Ten příběh byl mnohem starší. Odmala jsem slýchal, že nejsem dost dobrý, nemám se mít rád, nedokážu být jako druzí… A přítelkyně, která mě na můj svátek opustila, jako by to všechno jen potvrdila.
„Ano, nemám se rád,“ odpověděl jsem konečně tomu pejskaři. „Protože mě nemá ráda moje holka.“
Rozesmál se, až se zakuckal. Nechápal jsem, co je na tom směšného. Vysvětlil mi to: „Nejspíš nevíš, jaký je rozdíl mezi láskou a sebeláskou.“ Ten druhý pojem jsem vážně do té doby neslyšel. A tak jsem zahanbeně mlčel a on pokračoval: „Láska je o uspokojování potřeb druhých lidí, ale sebeláska je o uspokojování potřeb vlastních.“
Pak do mě schválně strčil, abych se ještě křečovitěji chytil, a dobíral si mě. „Ty netrpíš nedostatkem lásky, protože určitě existuje řada lidí, kterým na Tobě záleží. Ty trpíš nedostatkem sebelásky. Nedostatek sebelásky je základem lidského utrpení, zatímco dostatek sebelásky je základem lidského štěstí.“
Z jaké Země přicházíš?
Poprvé jsem mu pohlédl do tváře. Byla neholená. Měl ošuntělý, ledabyle navlečený havelok. Vzhledově mě odpuzoval, ale slovy mě vtahoval zpět do života. „Sebeláska i sebenenávist jsou NEkonečné. Denně tady můžeš stát, protože na sobě pokaždé najdeš něco, co Ti chybí, nevychází, vadí. Člověk není dokonalý. Ale sebeláska začíná právě pochopením, že stejně na sobě v každém okamžiku můžeš najít také to, co se Ti na sobě líbí. Je to jenom o tom, z jaké Země,” zaťukal si na čelo, aby vyjádřil, že myslí psychiku, „přicházíš. Jestli přicházíš ze Země dostatku, nebo ze Země nedostatku.“
Tehdy poprvé jsem slyšel tyto klíčové psychologické pojmy. A poprvé mi někdo řekl, že mé štěstí nebo neštěstí záleží hlavně na mém myšlení. Říkal, že nikdo není proti mně; že i když to tak může vypadat – že mi někdo cíleně ubližuje –, problém i jeho řešení je vždy ve mně. Že když nebudu sám proti sobě, to znamená: nepřidám se na stranu toho, kdo mi ubližuje, pak mi ten druhý svými slovy nebo skutky neublíží, protože můj vztah k sobě, moje vnitřní láska, překoná mou posedlost upřednostňovat to, co si o mně myslí druzí, a upozaďovat to, co si o sobě myslím sám.
„Ta holka Tě nechala?“ vystřelil naslepo. Ale trefil se. „A proč nejsi naopak rád, že ses alespoň zbavil člověka, který Tě hodil přes palubu? Proč se nenávidíš, lituješ, proč si o sobě myslíš, jak strašný jsi, jenom proto, že Tě nechala jedna holka? Nikdy se nezavděčíš všem. Ani těm, které sám miluješ. Měl bys mnohem spíše přemýšlet, co udělat naopak pro ty, kteří milují Tebe. To, že až domluvím, skočíš, není nic dobrého pro ty, kteří Tě milují – a té holce, promiň, že Ti řeknu pravdu, to bude úplně jedno.“
Toho pejskaře jsem už nikdy neviděl. Ale pořád slyším jeho hlas a tři rady, jak v sobě zažehnout a živit sebelásku. Pokud víte o někom, komu následující myšlenky mohou třeba i zachránit život, přepošlete mu je:
1. Tvou největší překážkou ve štěstí jsi TY
Jen na Facebooku mě sleduje 370 000 lidí. Denně dostanu v průměru 800 mailů a zpráv na Messengeru od těch, kdo už nevidí cestu v životě. Běžně čtu věty jako Nenávidím svůj život nebo Nesnáším své tělo. I proto vznikl Lék pro duši. Ne každý má chuť nebo sílu se potkat se mnou. A u toho, kdo odhodlání najde, mě pak udiví jejich objektivně krásný život nebo krásné tělo.
Na začátku jsem se ptal: „Jak je možné, že ONI to NEVIDÍ?“ Pejskař by mi řekl: „Oni to nevidí, protože se při pohledu v zrcadle soustředí jen na to špatné.“ Vidí vrásky, jichž je přirozeně pořád víc, uvědomují si chyby, kterých se v životě dopustili, a i těch musí být s další chybou stále víc, vnímají, co všechno je v jejich životě nedostatečné, jelikož na to se zaměřují. Pejskař by řekl: „Přicházejí ze Země nedostatku.“
Každý z nás v jakémkoli okamžiku cítí, odkud přichází. Hlásí to naše pocity. Přicházíme-li ze Země dostatku, vidíme nejen to špatné, ale i to dobré. Dokážeme být alespoň za něco vděční. Máme na sobě alespoň něco rádi. Třeba i vlastní úsměv. Viděli jste někdy, jak se usmívám já? Někomu z Vás se můj úsměv možná nelíbí, jenže to nevadí – hlavně že se Vám líbí Váš úsměv. Náš úsměv je od toho, abychom ho co nejvíce používali a milovali my. Potom ho rádi vykrajujeme.
Problém přicházení ze Země nedostatku spočívá v negativně nastavené mysli. Negativní znamená opačné. Negativní člověk tedy dělá opak toho, co by mu pomohlo. Já stál na mostě a chtěl skočit v přesvědčení, že mi to pomůže, ale ve skutečnosti by mi to uškodilo. To je negativní myšlení. To nedokáže na tom, co prožíváme, najít něco dobrého. Negativ bílou zobrazuje jako černou. Jedna obrácená myšlenka („Bez holky, která mě přestala mít ráda, už nebudu šťastný.“) způsobí negativní pocit a posléze negativní čin, který nemůže mít jiný než negativní výsledek. Proto negativní člověk nemůže dosáhnout pozitivity. Tma nemůže vytvořit světlo.
Muž na mostě mi řekl:
- „Tvé pocity jsou Tvůj semafor. Dobrý pocit je jako zelená, která hlásí: Jeď, pokračovat v tom, co děláš. Špatný pocit je naopak jako červená, která varuje: Zastav, něco změň, takhle nesmíš pokračovat. Zelená je cesta ke štěstí. S červenou šťastný nikdy nebudeš.“
- „Nikdy neignoruj a nepodceňuj své pocity. Řiď se jimi. Když máš z něčeho špatný pocit, přestaň s tím, zastav se a přemýšlej, jak své pocity změnit, co udělat jinak.“
- „Půjdeš-li dál na červenou, půjdeš sám proti sobě. A bude to jen Tvoje vina.“
„Ale jak to udělat?“ žadonil jsem.
2. Začni žít víc UVNITŘ a méně VENKU
„Řekni mi: Proč tady stojíš? Co konkrétně Ti vadí na tom, že Tě nějaká holka nechala?“ udeřil na mě.
„Přece to, že svým odchodem ode mě dala...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům