Existují dvě kategorie lidí, které si nevědí rady s odpuštěním.
Za prvé ti, vůči kterým se někdo provinil. Takoví se ptají: „Jak mohu odpustit, když mi ublížil někdo, pro koho jsem já dělal to nejlepší?“
Takoví lidé ale dříve nebo později pochopí, že nemohou všechno ovlivnit. Tedy: že mohou ovlivnit to, jak se sami chovají ke svému okolí, ale už nikoli to, jak se okolí rozhodne chovat k nim. A dokonce někdy pochopí i to, že nelze jen podle vlastního dobrého srdce cokoli očekávat od druhých. Je to jako očekávat od tygra, že nás nesežere, jen proto, že my tygry nejíme.
Ale pak jsou ti druzí, kteří mají s odpuštěním problém. A mnohem větší. Ti, kteří se provinili a uvědomují si to. Takoví se ptají: „Jak si mohu odpustit něco, co už nikdy nevrátím, co mi (například) vzalo mého milujícího partnera a čeho se už nikdy ve své hlavě nezbavím? Jak přijmout takové doživotní stigma?“
Když jsem psal Lék pro duši, myslel jsem nejen na ty lidi, kteří se vyrovnávají s následky cizího nepříjemného rozhodnutí, ale i na ty, kteří na vlastní kůži prociťují, co myslel už v sedmnáctém století La Rouchefoucauld prohlášením: „S tím, čeho se na nás dopustili druzí, už se nějak vyrovnáme; horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“
Mezi nespočtem lidí, kteří mi adresují dotazy na toto téma, je i Dalibor. Napsal mi: „Petře, Vaše kniha o karmě ve vztazích Cítit rozumem, myslet srdcem mi umožnila pochopit, proč mě opustila přítelkyně – čím jsem u ní vyvolal to, co nazýváte NIC. Bylo to, teď to vím, mou nedostatečnou komunikací a přílišným tlačením na mnohé, ale třeba i na sex, kterým jsem se jí asi nejvíc zhnusil. Když mi, lidově řečeno, nedala, hledal jsem si jiné ženy, a ještě jsem se pak cítil v právu. ,Nediv se,’ říkal jsem jí, ,když moji potřebu neuspokojíš Ty, uspokojí ji jiná.’ A teď zpovzdálí vidím, jak mi dala napít z mé medicíny. Našla si totiž jiného muže, který uspokojuje její potřebu ve sdílení pocitů i lásky. Petře, nenávidím se a stydím. Teď vím, že jsem přišel o skvělou holku, která mě tolik milovala a dala mi spoustu druhých šancí. Je šílené žít s pocitem, že jsem zabil vztah. K čemu mi je, že teď už to vím a že jsme se změnil? Jak si to mám odpustit?“
Problematikou odpuštění, jakož i meditačními rituály, se zabývá kniha Lék pro duši. Máte ji zde.
Tohle jsem DĚLAL
Karmické vztahy, potažmo karmické zkušenosti jsou ty, které mají potenciál změnit naši karmu – to, jak od té chvíle odlišně přistupujeme ke vztahům i sobě. Na Daliborově příkladu je to dobře vidět.
Pokud totiž, když hovoříte o svých chybách, mluvíte v MINULÉM čase, znamená to, že podvědomě už své chyby řadíte do minulosti, potažmo že se tyto Vaše chyby už změnily ve Vaše zkušenosti. Z toho plyne, že jsou splněny všechny předpoklady pro jednoduché sebeodpuštění.
To spočívá především v tom uvědomit si, že jste už někdo jiný než dřív. Ne ta verze, která chybu udělala. Jste naopak ta verze, která tuto chybu už neudělá.
Lidé, kteří chtějí sami sobě odpustit, potřebují přijmout, že patří k lidem. Člověk je koncipován jako tvor chybující, a to záměrně, protože chybami, které udělá a které ho bolí, se učí.
Jenže aby se člověk poučil, nestačí to, aby udělal chybu. Především potřebuje pochopit, že to chyba byla. Člověka tedy nedělá zkušenějším pouze to, že dělá chyby, ale to, že POZNÁVÁ chyby. Právě to poznání, často spojené s bolestí či opuštěním milujícího...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům