Říká se, že když člověk ztratí rodiče, jako by přišel o svou minulost. A ztratí-li člověk dítě, jako by přišel o svou budoucnost.
Nemusí však tomu být vždy. Jsou odchody, po kterých jako by tu lidé s námi pořád byli. Jejich odkazy, myšlenky, poselství.
To je důvod, proč své kurzy (jako Jak jednat s toxickými lidmi nebo Jak ochránit dítě) zaměřuji i na lidi, kteří možná nejsou nebo nebyli společensky známí, ale přesto dokážou celou společnost inspirovat – ukázat cestu řešení zdánlivě neřešitelných situací. Kdykoli je Markéty, tedy každého 13. července, vzpomenu si na ni.
„Ten pocit, když si myslíte, že to nejhorší už je za Vámi a dál už bude všechno OK… Ten pocit, když už jste pochopili, že život je moc krátký na to, abyste ho promrhali depresemi z toho, jak hrozný je… Ten pocit, když si uvědomíte, že Váš život je vlastně boží. Začnete žít. Poznávat nové skvělé lidi, kteří se stávají Vašimi přáteli, cestovat do míst, kam jste se vždy chtěli podívat, najdete si i lásku, všechno je perfektní. A pak… stačí jedno rentgenové vyšetření a všechno je zase špatně, všechno zase od začátku. Zpátky do těch sra*ek.“
Tohle jsem jednoho dne četl od MARKÉTY ZAGRAPANOVÉ. Právě dnes by měla svátek, svůj teprve pětadvacátý v životě. Už tu však není. Studentka vysoké školy stačila dvakrát od svých čtrnácti let porazit rakovinu. Potřetí už bohužel ne. Osmadvacátého ledna 2018 jako teprve dvacetiletá odešla. Vlastně ne – to není přesné slovo. Neodešla. To, čemu obětovala svou energii poslední tři roky života, tady zůstalo. Plynule to převzala její maminka Lucie, která dnes dokáže – pro někoho překvapivě – říct: „Někdy, když se pročítám všemi těmi dopisy a vzkazy, které nám lidé posílají, mám dojem, že odchod Markétky z tohoto světa měl smysl.“
Chcete vědět, proč? Chcete si uvědomit, že dokud žijete, jste pořád požehnáni a máte obrovskou šanci dát smysl jak svému životu, tak životu lidí, kteří se jednou budou inspirovat Vámi?
Tak já Vám ten příběh povím.
„Zpátky do těch sra*ek. Jenže co Vám zbývá? Buď si řeknete, že to nemá cenu, a všechno vzdáte. Nebo si vzpomenete, jak všechno bylo super před tím, než se to stalo, a řeknete si, že je na světě ještě spousta věcí, které musíte udělat, místa, která musíte navštívit, chyby, které musíte udělat, že musíte studovat, mít děti… A právě v tu chvíli si uvědomíte, že musíte bojovat, že to za to stojí. Život není továrna na splněná přání a my se s tím musíme poprat a jít dál.“
Markéta Zagrapanová, 17 let
Koleno
Byly prázdniny roku 2012. Čtrnáctiletou Markétu začalo pobolívat koleno. Nepřestávalo to, ba se to stupňovalo poté, co nastoupila do 9. třídy. „Na ortopedii mi řekli, že to mám z podpatků.“ Neměla.
Na rentgenu si při pozornějším pohledu všimli podivného stínu. „Doktorka nakonec uznala, že to nádor je, ale prý nezhoubný. Bohužel se zmýlila. A tak jsem na Bulovce podstoupila první operaci v životě – biopsii,“ vzpomínala Markéta na diagnostickou metodu, která se užívá k upřesnění biologické povahy odebírané tkáně či buněk. „Zjistili, že mám v koleni osteosarkom – zhoubný nádor kosti. Z Bulovky mě poslali rovnou do Motola. Hrající si bezvlasá malá holčička v rohu oddělení, to bylo první, co jsem viděla a co mě naprosto oddělalo. Začala jsem brečet.“
Už nic nebude jako dřív! Už nikdy to nebudu já! A vlastně… CO vůbec bude? A JAK DLOUHO?
Holeň
Pro žačku základní školy začaly chemoterapie, provázené zvracením, proměnami nálad, omdléváním. „Nejdříve mi naznačovali, že mi vezmou celé koleno a dají mi náhradu. Pak objevili další ložisko v holenní kosti. Napřed sdělili, že noha nejde zachránit, že technicky nejde odebrat tak velký kus kosti a něčím jiným ho nahradit. Do příště ale způsob přece jen našli.“ Markéta podstoupila operaci nohy a začala rehabilitovat s náhradou kolene a asi šestnáct centimetrů dlouhého kusu kosti.
„Bylo to období, které jako by nepatřilo do mého dosavadního života. Do té doby jsem řešila jen kamarádky, kluky, co na sebe. Náhle jediné, co mělo cenu, bylo holé zdraví.“
Plíce
Do prvního ročníku mosteckého gymnázia nastupovala oficiálně v pořádku. Léčba skončila úspěšně, zněl verdikt. „Začal nejkrásnější rok mého života. Bavila mě škola, po ní přišly nejúžasnější prázdniny. A po nich…“ sklopila smutně oči.
Hned v září měla kontrolu, která nedopadla dobře. Život jí připadal jako horská dráha. Od rodičů vyslechla: „Holčičko, vrátilo se to, je to na plicích.“
„Když jsem tu diagnózu slyšela poprvé ve čtrnácti, cítila jsem zmatek a strach. Podruhé už i vztek. Věděla jsem totiž, co bude následovat. Štvalo mě, že se školou nebudu moci do Španělska, že ztratím kontakt se spolužáky, že možná znovu přijde problém s krvetvorbou, že zase přijdu o své kaštanové vlasy, které byly už nádherné dlouhé, že…“ vypočítávala, co všechno jí postupně docházelo.
A pak řekla to slovo: Ne!
„S vědomím metastáz jsem do Španělska přece jen jela. Rozhodla jsem se nabrat co nejvíc sil na přímý souboj s rakovinou.“
A síla byla potřeba.
Nejdříve Markéta podstoupila velmi bolestivou operaci pravé plíce, nato dvě série chemoterapií, které jí vzaly vlasy. Následovala operace druhé plíce a znovu dvě série chemoterapií. A pak… jako by se stal zázrak. Z brunetky byla blondýnka…
S ukončenou léčbou, ba i ukončeným druhým ročníkem gymnázia jí zničehonic začaly vyrůstat SVĚTLÉ vlasy. „Vtipné, že?“ usmívala se.
Čas
Začaly prázdniny roku 2015. Sedmnáctiletá plavovláska měla za sebou dvě velká životní vítězství. A před sebou, aniž to tušila, už jen necelé tři roky času.
Podstatné však je, že i kdyby to tušila, na způsobu, jak prožila následující období, by pravděpodobně nic nezměnila. Nastavila si totiž hodnoty tak, že fakticky přestalo záležet na čase. Prostě začala žít, jako kdyby včera na takové činy už bylo pozdě. Co tím myslím?
„Absolutně jsem...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům