Jste JEDNOU Z MNOHA možností pro někoho, kdo je pro Vás naopak JEDINOU volbou? Visíte tedy na člověku, který ale má na výběr mezi vztahem s Vámi a dalšími lidmi? On je pro Vás tím jediným možným, ale Vy pro něj jenom jednou z několika možných cest? Víte, že si nemůžete takticky bouchnout do stolu, ať si jde, protože by opravdu šel, měl by ke komu jít; ale současně kdyby on odehnal Vás, zůstali byste sami?
Dělá Vám problém toto nerovnovážné postavení? Pak se může stát, že cítíte, co je být nezdravě závislým. Jaké je mít citový deficit v důsledku toho, že Vy (v obavě o vztah) dáváte maximum, ale ze strany protějšku se (z lhostejného přístupu ke vztahu) vrací minimum. Vy se druhému chcete věnovat stoprocentně, ale on dělí svůj čas, energii a zájem mezi více objektů, a tak začínáte být vděční za každou chvíli, co je s Vámi? Nejste s tím však v pohodě, trápí Vás to a rádi byste tento stav změnili, ale nevíte jak, když on je Vaše všechno, zatímco Vy si připadáte jako nic?
V knize Lék pro duši ukazuji postupné řešení mnoha odstínů takovýchto případů, kdy taháte za kratší konec a nedokážete se takového vztahu vzdát. Máte totiž pocit, že ten vztah Vás definuje, že přijít o něj, přišli byste o všechno, že ztratit ho, cítili byste se jako ještě větší nula než teď. Máte občas takové rozpoložení? Prosím, pokud Vám chybí Lék pro duši, věnujte pozornost alespoň následujícím několika doporučením:
1. Proč to nechceme ukončit
Důvodem bývá základní psychologický fenomén, kterým jsme vychováváni: averze ke ztrátě.
Averze je něco jako odpor. A ztráta je metodický model, který už naši rodiče používali k tomu, abychom je více poslouchali. Když nás chtěli k něčemu přesvědčit, hrozili ztrátou. Například: Přijdeš o oblíbenou hračku. Nebo o kamarády (domácí vězení). Nebo o štěně, které sis vysnil. Selhání znamenalo přijít o něco, co jsme měli rádi a na čem nám záleželo.
V našem podvědomí se tak vytvořila přímá vazba mezi ztrátou a vlastním selháním, mezi trestem a vlastním selháním, mezi ztrátou a trestem. Od té doby kdykoli nám někdo naznačí, že jsme selhali, pocítíme bolest a strach, dva symptomy možné ztráty, která bude projevem zaslouženého trestu. V knize Znovuzrození, která je o pochopení vlastní historie a svých reakcí na konkrétní typy jednání, hovořím o prádelní šňůře. Stačí zatahat za kterýkoli z kolíčků a celá šňůra se rozhoupe. Stačí, abychom měli pocit ztráty (někoho ztrácím), a už máme pocit trestu i selhání. Nebo stačí, abychom se cítili potrestáni, a hned máme jasno, že to bylo v důsledku našeho selhání a utrpíme zaslouženou ztrátu.
Každý trest v dětství nás naučil, že ztráta bolí, potažmo že naše selhání bolí. A protože bolest nechceme zažívat, bojíme se jakékoli ztráty a jakéhokoli svého selhání. Ani ze špatných vztahů tak neodcházíme, přesvědčeni, že špatné chování protějšku je patrně trestem za nějaké naše selhání. A že ztráty, které důsledkem toho trpíme, jsou zasloužené.
Ano, i nemilování si tedy vykládáme jako trest, v důsledku našeho selhání, a hrozbu ztráty, kterou nesmíme dopustit, jinak nás to bude bolet. A tak si ve špatném vztahu můžeme připadat vinní, dlužní a nedostateční. Vůbec tedy nezáleží na tom, co je protějšek za člověka. I když je to dárek, my o něj nechceme přijít, protože by to pro nás znamenalo ztrátu, trest, selhání. Zkrátka prohru. Takové pozadí mají vztahy, ve kterých jeden prostě nedokáže říct NE i na to, co ho enormně bolí.
2. Proč se bráníme nastavit si mez
Vyspělost člověka je dána tím, do jaké míry se dokáže postarat o své zájmy. Zda se umí postavit za sebe. Zda dovede říct: DOST, NE, TOHLE UŽ NEAKCEPTUJI! Základem této vyspělosti je schopnost nastavit si osobní mez. Jde o základ sebelásky. Ubližuje-li nám někdo, říct NE, tohle už nedopustím. To znamená ukázat, že mám sebe rád.
Nebo také: že mám svou cenu. Kdo si totiž neumí nastavit osobní mez, ten si často sám připadá nemožně, neschopně, slabě, zbytečně, bezcenně. Není to primárně jeho okolím, nýbrž jeho vnitřní zábranou a nemohoucností říct NE, už dost! (Proč to v nás je a jak se toho zbavit, o tom je Znovuzrození).
Když se mě lidé ptají, jak nezapomínat na svou mez, radím jim občas se podívat na dvoutisícikorunu. Tak ceněné poselstvo nám totiž zanechala žena portrétovaná na zadní straně.
Jak to dokázala Ema Destinnová
Původně se jmenovala Emilie Kittlová (1878–1930), Ema Destinn byl její umělecký pseudonym; vyjadřoval „osudová Ema“. Tato pěvkyně s božským lyrickým sopránem byla osudová pro jednoho vlivného muže. Byl to císař Vilém II. Díky nezměrnému bohatství, moci a zástupu ctitelek ani na chvíli nepochyboval, že při svém dobývání ohnivé Emy uspěje. Jenže…
Karty byly rozdány jasně: Císař byl pro ženy jasnou volbou. Pěvkyně byla pro něj jednou z mnoha možností. Ale jejich vztahová hra podle těchto karet rozhodně...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům