Když Vám někdo zlomí nohu, víte, co dělat. Jak místo zpevnit, fixovat, jak dlouho počkat. A také víte, že potom zase bude dobře.
Ale co když Vám někdo zlomí srdce? Víte, co dělat? Jak pomoci třeba vlastnímu dítěti, které prožívá bolestný rozchod?
Protože to mnoho lidí ani netuší, sestavil jsem Lék pro duši. Tak, aby se z rozchodů nerozvíjely psychické až psychosomatické problémy.
A pro všechny, kteří Lék pro duši ignorují, a přece potřebují pomoci třeba osobní schůzkou, jsem vytvořil Setkání Jak uzavřít minulost.
Řešení tedy je. Jenže ne každý ho vyhledá.
Řada lidí raději setrvává v módu oběti. Škoda, protože samota, spojená se zlomeninou srdce, zdaleka není v nepořádku, natož škodlivá. Celý proces, jakkoli bolí, je správný a z dlouhodobého pohledu nápomocné. Alespoň v několika námětech k zamyšlení Vám to objasním.
Jako žahnutí
„Je to jako…“ Nemohla se při posledním Setkání vymáčknout jedna z jeho účastnic. Nenacházela příměr pro pocit, který po nevyžádaném rozchodu má.
„… jako žahnutí kopřivou,“ dopověděl jsem za ni.
Přikývla. „Výstižné! Přesně tak mě to bolí – jako kdyby někdo šlehl přes srdce kopřivou.“
„Jistě. Bolí to,” přisvědčil jsem, „ale taky léčí!“
V Léku pro duši zdůrazňuji, že i takové zkušenosti potřebujeme. Například rozpad toxického vztahu je jako očkování. Znamená lekci pro celý organismus a hlavně podvědomí. To si pamatuje bolest, kterou jsme zažili v jednotlivých fázích vztahu. A už se stará o to, abychom nikdy stejnou bolest nezažili znovu. Varuje nás, špatnými pocity a myšlenkami, kdykoli hrozí podobný vztah, abychom do něj nespadli, tudíž abychom byli opatrnější, pozornější, náročnější. Protože času není nazbyt. A stejná lekce by nám nic nového nedala, jen by nám odtrhla další kus života.
Je to v pořádku
Je dobře, když Vás rozchod bolí. Znamená to, že jste Stavitelé, stavění pro vztah. Možná si vyčítáte chyby (to je dobře), možná si žádné vlastní chyby neuvědomujete, a o to víc Vás bolí opuštění. Ale co je hlavní, je pocit. Špatný pocit. Ten je jako červená na semaforu. Říká „Dost, nepokračuj, zastav. Něco musíš změnit, jinak se utrápíš.“ I toho se týká Lék pro duši.
Z toho plyne, že špatný pocit je na místě a správný. Bolest znamená, že potřebujete obejmutí, přátelství, podporu. A hlavně pochopení, že věci jsou takové, jaké mají být. Včetně bolest. Ta totiž, jakkoli je nepříjemná, je současně i přínosná. Nikdo totiž nechce bolest. Nikdy se už nebudete chtít vrátit do tohoto bodu. Z toho vyplyne lepší přístup – větší ostražitost, ne tak naivní zamilovanost a schopnost se příště zbytečně dlouho nezdržovat s někým, kdo by mohl přinést obdobnou bolest. Ne, už nikdy!
Kafkova cesta
V Léku pro duši ukazuji mnoho cest, včetně meditací. Dovolíte malou odbočku? Jednu z krásných cest volil Franz Kafka. Když mu bylo čtyřicet let, procházel berlínským Steglitz parkem. Spatřil usedavě plakající holčičku. Sklonil se k ní a vyzvěděl, že ztratila panenku. Nejprve se snažil hračku společně s ní hledat. Marně. Tak ho napadlo jiné řešení. Spisovatel se zeptal na jméno panenky. Poté předstíral, že se rozpomněl! „Aha! Tak ta se neztratila, odcestovala. Nechala mi tu pro Tebe dopis,“ zastavil dívenčin pláč. Pak z aktovky vytáhl jakýsi nahodilý popsaný list, před holčičkou se uklonil a představil jako pošťák. Ale ne obyčejný doručovatel. Speciální doručovatel, kterého si objednávají panenky. „Ale,“ zalamentovalo dítě nad papírem, „já přece ještě neumím číst!“ Kafka ji uklidnil: „To se stává často. Holčičky dostanou od svých panenek dopis, nedokážou si ho přečíst, a proto jim ho přečtu já. Takový pošťák pro panenky, to je moc důležitá práce,“ dodal s vážným výrazem.
Elsa, tak se holčička jmenovala, následně nespustila oči z Kafkových rtů, které „četly“: „Elso, prosím, neplač. Odjela jsem poznat svět. Každý den Ti budu psát o svých dobrodružstvích…“
Opravdu – Kafka celé tři týdny toho léta 1923 tajně psal a pak četl tomu malému dítěti nádherné příběhy. Panenka psala, že se v cizině zamilovala a vdala. Holčička zapomněla své jediné přání, aby se panenka vrátila. S každým dnem si zvykala na novou situaci, ba byla šťastná, že je její panenka sama šťastná. Když pak 3. června 1924 Franz Kafka zemřel, zjistilo se, že nikdy nebyl ženatý a nestihl mít ani děti. Téhle holčičce přesto změnil život. Provedl ji všemi třemi fázemi zlomeného srdce tak, aby se postupně vyrovnalo se ztrátou milované bytosti.
Údolí tří změn
Při Setkáních a konzultacích pracuji samozřejmě s individuálními příběhy. Co je však společné, pokaždé procházíme Údolím nikoli Tří králů, ale Tří změn.
1. fáze: Trauma srdce
Psychologie v případě člověka, který Vás opustí, někdy hovoří o zloději srdce. Jste o traumatizující zážitek, kdy v druhého věříte, spoléháte na něj, do vztahu s ním dáváte maximum. Svou budoucnost spojujete s očekáváními, která se dlouhou dobu umocňují. Ale pak se náhle vše zhroutí, někdy i bez vysvětlení. Protějšek, kterému jste věnovali celé srdce, zmizí. S ukradeným srdcem. Vám nezbývá nic, jen bolest.
Trauma spočívá hlavně v šokové zkušenosti. Nepoznáváte, s kým jste žili. Protějšek se po rozchodu chová teatrálně nebo nepředvídatelně – zatímco tvrdil, že Vás miluje, ve skutečnosti se záhy po rozchodu objevuje s někým jiným. Dokonce se dozvíte, že nový vztah založil ještě v průběhu Vašeho. Nechápete to. Jste zmateni. Pomalu se smiřujete jen s tím, že jste s důvěrou odevzdali srdce někomu, kdo Vás přitom klamal, zklamal nebo přímo zradil. Zničeny jsou pak nejen plány spjaté s konkrétní osobou, ale obecně Vaše vnímání vztahu, a to i do budoucna. Jak by člověk mohl věřit příště, když si už jednou takto bolestivě naběhl? Copak mu jedna bolest nestačí? – Tak uvažuje.
Trauma srdce, tu první reakci, provází emoční i racionální chaos. Nevíte, co se stalo ani proč. Tak nějak se chová navigace, která se neplánovaně ocitla mimo známou trasu, zmatkuje a úpěnlivě přepočítává, aniž se má čeho chytit. Toto je traumatizující etapa, kterou nelze vědomě zkrátit, lze ji pouze přijmout a prožít. To znamená přistoupit ke skutečnosti jako k FAKTU. Například jako k počasí. Ačkoli jsme si plánovali, že bude krásně, není. Můžeme být zklamaní, ale víc s tím nenaděláme. Dnešní počasí prostě JE. Tak jako námi milovaný člověk prostě ODEŠEL. A naše srdce JE zraněné. To je souhrn faktů. Cokoli mimo ně jsou jen další iluze a domněnky, kterých už bylo dost. Smiřme se s tím. Pojďme cestou faktů.
2. fáze: Obezdívání srdce
Zloděj srdce nám bere víc než vztah. Může nám vzít sebevědomí, sebelásku, ale také důvěru v něj, ve vztahy, v život obecně. Je to mnoho krádeží v jedné. Může nám vzít víru v lidi.
Ale něco bychom už měli nabývat. A tím je: rozum.
Uvědomění, že někomu, koho jsme milovali, vlastně nemůžeme plně věřit, je první vlaštovkou, že nám začíná opět fungovat rozum. Jako když nás někdo praští sukovicí po hlavě a nám po fázi otřesu či bezvědomí dochází, že máme před očima mžitky, hvězdičky. Už jsme zpět v realitě.
Protože si mysl uvědomuje, že ten, na koho jsme spoléhali, si naši důvěru nezaslouží, druhou vlaštovkou, že nám začíná žhavit rozum, byť zmateně, je chatrná myšlenka, že si naši důvěru nezaslouží vůbec nikdo. Všichni jsou stejní. Kašlu na vztahy. Proklatá láska. A podobně.
Toto je důsledek přirozené druhé reakce organismu, která potřebuje vzniklou ránu zaléčit. Ve fyzické rovině, například při rozbitém kolenu, to funguje tak, že je nám končetina znehybněna. Nemůžeme chodit. Nemůžeme se hýbat. Musíme být v klidu. Jen tak se rána zapouzdří. To je základní předpoklad úspěšného vyléčení. Zranění potřebuje izolaci a klid. Tato etapa je také spojena s bolestí, ale nikoli již směrem ven, nýbrž dovnitř. Zůstáváme sami na myšlenky, které mohou být útrpné. Budou se množit obavy (Co když jsem otřesný, neschopný člověk, který už lásku nikdy nepozná, protože si ji nezaslouží?) a domněnky (Co když to byla moje chyba? Co když je někdo lepší než já a ten, kdo mě zradil, bude jinde šťastnější?). Ubližujeme si sami.
Jako když proléváme krvavou ránu kysličníkem. Pálí to jako čert. Právě pro tohle těžké pásmo jsem psal Lék pro duši – abychom při průchodu peklem v tom pekle neuvízli, v beznaději a nevíře v cokoli lepšího. Největší bojiště na světě je totiž v lidské hlavě. Zrada má sklon snižovat schopnost sebeúcty, sebepřijetí, sebehodnoty, sebejistoty, sebelásky. Odmítnutí zvenčí nebo opuštění někým v člověku může vyvolat pocit, že není dostatečný. Naruší a oslabí se jeho integrita. Následky jsou dané: Přestáváme se o sebe starat, mít se rádi, vidět na sobě přednosti, jsme negativní a nevěříme v lepší časy. Je to období, kdy nevíme, co je správné, respektive jednáme přesně opačně, než bychom chtěli. V negativních emocích a iracionalitě chceme zpátky toho, kdo nám ublížil. V zoufalství i sami přicházíme s návrhem další šance – dát znovunabitý revolver někomu, kdo se napoprvé dostatečně netrefil. Jenže i tato fáze má svůj konec.
3. fáze: Uzdravení srdce
Délka této etapy je závislá na tom, jak rychle pochopíme následující:
- Nejsem v tom sám. Co prožívám já, nedávno prožilo nebo právě teď prožívá mnoho lidí. A každý z nich poznává, že nic nebolí tolik jako zrada osoby, o níž si myslel, že ho nikdy nezradí. To je první fakt.
- U bolesti platí přímá úměra. Čím větší je moje láska, tím větší je moje zklamání. To je důvod nejen bolesti, ale i obezdívání. Srdce se teď chrání. Dlouho nikomu nebude věřit. Nedovolí totiž moje opětovné zranění na stejném místě.
- Bude to trvat tak dlouho, jak dlouho potřebuji. Pokud druhý zrazujícího činu lituje a změní se, pak je dobře, že je moje srdce skryté za zdí (etapa obezdění). Alespoň zjistím, jestli je na druhé straně někdo, kdo je ochoten tu zeď rozbít. A pokud se o to druhý už nikdy nepokusí, potřebuji si projít vnitřní inventurou a uvědomit si, že z dlouhodobého pohledu nezáleží na lidech, kteří mě zrazují a opouštějí, ale naopak na lidech, kteří mou důvěru nikdy nezradí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům