Jaké asi jsou poslední myšlenky člověka? Tu otázku jsem si kladl už jako malý kluk. Jen jsem se dlouho neodvážil ji vyslovit nahlas. Až když mi bylo dvaadvacet let a můj dědeček z máminy strany umíral.
Bylo mu devadesát. Držel jsem ho za vetchou paži v nemocnici a naše pohledy byly pevně spojeny. Měl mě moc rád. Cítil jsem, jak mi v očích čte to, co mi před chvílí sdělil lékař venku na chodbě – a co jsem dědečkovi říct nechtěl. Že nadešly jeho poslední hodiny.
Nechtěl jsem mu to říct, aby nerezignoval. Chtěl jsem ty poslední hodiny využít k tomu, aby si se mnou povídal. Aby mi nyní dal příležitost obdržet odpovědi na tři dílčí otázky, které mě sžíraly a které jsem mu nakonec položil:
- Dědečku, co je vlastně pro Tebe teď (na samém sklonku života) důležité?
- Dědečku, co bys zpětně udělal jinak, kdybys nyní dostal novou šanci?
- Dědečku, jak bych měl žít já, abych sám v posledních hodinách nelitoval způsobu, kterým jsem žil?
Odpovědi mi změnily život. Začal jsem žít jinak, ostatně všechny psychologické pilíře změny života a metody, jak toho dosáhnout, obsahuje i moje kniha Znovuzrození. Vyberu tedy jen sedm námětů, které mi sdělil dědeček. Třeba inspirují také Vás…
1. Nenadávej na červenou, važ si zelené
Když jsem tam, do nemocnice, tehdy vezl dědečka, byl ve špatném stavu a hodně jsem spěchal. Sakroval jsem na každé křižovatce, kde mi padla červená. Dědeček se v jednom takovém momentu divně usmál a zaskočil mě otázkou: „Máš to tak, Péťo, i v životě?“
Nerozuměl jsem. Dodal tedy: „Pokud nadáváš pokaždé, když máš smůlu na červenou, proč úplně stejně nahlas neděkuješ v opačném případě, když máš štěstí na zelenou?“
Naučil mě tím, že dobré chvíle – ty, kdy nám okolnosti nebo události přejí –, nesmíme brát jako samozřejmosti, ale vážit si jich, protože ani zelená nesvítí pořád, a právě tím je vzácná. Prožijeme-li svůj život jen v láteření na to, co nefunguje, připravíme se o spoustu radosti, kterou neuvidíme. Ne proto, že by žádná neexistovala, ale proto, že to dobré přehlížíme.
V knize Znovuzrození zdůrazňuji, jak základní složkou šťastného života je vděčnost. Píšu tam: „Mnozí lidé si mylně myslí, že aby mohli být za něco ve svém životě vděční, musejí být nejprve šťastní. Přitom je to naopak. Aby člověk mohl šťastný, musí být nejprve za něco ve svém životě vděčný.“
2. Ať se v poslední den ohlédneš a zalituješ „Škoda, že to nevyšlo“, než „Škoda, že jsem to ani nezkusil“
Můj život byl dlouho o strachu. Bál jsem se všeho. Selhání, výsměchu, promarnění příležitosti. Paradoxně jsem tak promarňoval jednu příležitost za druhou – samým strachem, abych při využívání neudělal chybu. Dědeček mi na to řekl jednu větu filozofa a fenomenologa Jana Patočky: „Vychovávat děti znamená učit je, že není v životě jenom strach a osobní prospěch, ale i mnohem víc.“
Tehdy poprvé jsem si uvědomil, že život nemá jen dvě barvy – bílou a černou, úspěch a neúspěch. Že je pestrý. Jen nesmí být nudný, stereotypní, jednobarevný. Pak nás netěší. Na svět jsme nepřišli proto, abychom se pouze báli, ale také abychom ten strach zkoušeli překonávat. Tudíž: abychom především mysleli, soustředili se na vlastní rozum.
Dědeček mi řekl: „Nepůjdeš-li si pro to, po čem toužíš, nikdy to mít nebudeš. Nezeptáš-li se, nikdy neuslyšíš ano. Nepřekonáš-li svůj strach, nepochopíš, že strach není Tvůj nepřítel, ale kamarád, který Ti v dobré víře říká: Pozor! Na tomhle opravdu záleží! Zpomal! Běž opatrně! Ale nepřestávej jít! Protože na druhé straně strachu je úspěch.“
Dědeček mě učil zbavit se lítosti z pokusu, který nevyjde. Říkal: „Všechno, po čem toužíme, nemusí vyjít. Protože už cesta je cíl. Tak se na ni vydej. O to v životě jde.“
3. Pěstuj vnitřní bohatství, protože vnější tu necháš
Pak dědeček ukázal na své tělo. „Tohle tu zůstane.“ S námahou otevřel zásuvku, podal mi peněženku a pravil: „Tohle taky. Klidně si to vezmi.“ Moje rozpaky ho rozesmály. „Jen ber, stejně to nakonec zase jenom předáš. Ani Ty si peníze odtud neodneseš.“ A pak vyprávěl: „Všechna hmota zůstává na Zemi. Nemůže jinam, je mocně přitahována gravitací. Všechno ostatní si odnášíme. Prožitky. Duši. Poznání. A právě na tom jediném záleží.“
Dědeček tomu říkal hřivny. „Když se narodíš, dostaneš do vínku hřivny talentu. Ten talent není Tvůj, jen propůjčený. Dostaneš srdce, rozum, charakter. Ale nic z toho Ti nepatří. Na konci to zase odevzdáš. A budeš souzen podle toho, jak jsi s tímto bohatstvím naložil. Jestli jsi své talenty využil a rozšířil, kolika lidem jsi způsobil radost a kolika bolest.“
Nechtělo se mi tomu věřit. Byl jsem fixovaný na peníze. Chtěl jsem být hmotně, ne nehmotně bohatý. Dědeček mi řekl: „Když si cokoli kupuješ, myslíš si, že za věc platíš penězi. Ale skutečnost je jiná. Ty za věci platíš svým časem, který musíš obětovat pro vydělání těch peněz. Přemýšlej. Ty koupené věci budou postupně chátrat, rozbíjet se, ztrácet na hodnotě. A čas, který jsi do jejich pořízení vložil, už nikdy nevyreklamuješ zpátky.“ Načež dodal: „Chudoba je relativní pojem. Chudý není ten, kdo nemá peníze. Chudý je ten, kdo nemá nic víc než peníze. Ten v posledních hodinách života zjistí, že odchází vlastně bez ničeho. Že znehodnotil své hřivny.“
4. Pokud Ti něco schází, nikomu to neber, ale vytvoř si to
Dědeček neměl rád závist, poměřování, poškozování. Říkal, že to všechno jsou hořké vlastnosti, které...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům