Tuhle jsem od jedné redaktorky dostal otázku: „Jak snášíte dnešní dobu?“
Je to zvláštní. Čím jsem starší, tím méně době, ve které žiju, rozumím. Nedovedu překonat, že je tak turbulentní a zrychlená. Nejspíše proto, že jsem vyrůstal v jiné době. V takové, kde se – jeden příklad za všechny – porouchané věci rovnou nevyhazovaly, ale nejprve zkoušely opravit.
Dnes už to prý nemá cenu. Na opravování není dost času. Přitom všechno, co v životě za něco stojí, vyžaduje čas. Jinak řečeno: Vše důležité se rozvíjí procesem, a ten chvíli trvá. I vybudování zdravého vztahu. I vytvoření a vychování člověka. I jeho vnitřní zmoudření. I narovnání důvěry, která se opakovanými chybami poškodila.
V knize Znovuzrození ukazuji, že mnohé rozbité se dá spravit. Jenom je nutné chtít. Hovoříme-li o vztahu, oba musejí chtít. Kde je vůle, tam je cesta. Kde vůle chybí, tam chybí i cesta. Konkrétně u vztahu je to z hlediska psychiky dvojnásobný problém. Vy se totiž můžete naprosto vyčerpat už tím, že pro vztah děláte všechno. A navrch ještě tím, že ten druhý pro Vás neudělá nic. Co si pak o sobě myslet?
Proto ve Znovuzrození opakuji: Pamatujte, že na vztah jsou zapotřebí oba, ale na jeho rozbití úplně stačí jeden. Jeden, který v dnešní době na vyspravení nechce čekat. Jeden, kterému už je čas „dlouhý“.
Jiná doba
V době, kdy jsem vyrůstal, ještě nebyly osobní počítače, mobily ani internet. Nebylo tedy možné vymazat přítele, zablokovat člověka, odstranit názor. Nebylo možné smazat vlastní slova v konverzaci v domnění, že tím se vymažou i z paměti lidí, kteří si ta slova stačili přečíst. Lidé se nerozcházeli přes SMS, neseznamovali se virtuálně a objetí nenahrazovali emotikonem. Fotky tehdy nebyly retušované, polibek nefungoval přes monitor, ale výhradně dotekem skutečných rtů. Jednou vyřčená zloba nešla odvolat, dodatečným klikem pozměnit nebo hodit do koše a spláchnout. Neexistoval Skype, takže při osobním setkání jsme cítili horký dech, vlahou dlaň, bušící srdce. I při sexu jsme se dívali do opravdových očí, ne do pixelů.
Ano, všechno bylo opravdové. Někdy to bylo nepříjemné, nicméně autentické. A nevím, proč hovořím v minulém čase. Co bylo, pořád je. Jen lidé si to neuvědomují. Že slovo, jednou vyslané do prostoru, z toho prostoru nezmizí, i když ho smažou. V hlavě adresáta zůstane. Že jakékoli povzbuzení pohladí a ublížení zabolí, a to i když ho napíše anonymní osoba. Že i když žijeme digitálně, pořád jsme i fyzicky; pořád jsme lidé. Způsobené rány zůstávají, i když počítač nebo mobil vypneme.
Lidé se to učí chápat. A mnozí už přišli na to, že skutečný svět je lepší než virtuální. Že mít tisíce virtuálních „přátel“ nemusí znamenat nic, když se dostanu do skutečných úzkých. Že potřebují byť jenom jednoho jediného opravdového přítele, který mi v nouze přijde pomoci, spíše než aby mi poslal lajk.
Ostatně, řekněte sami, kdo Vám v následujícím příběhu přijde sympatičtější a chtěli byste ho mít ve svém životě? Já měl jasno hned.
V době krav a volů
Stalo se to před mnoha lety, byl jsem ještě floutek. Před jednou restaurací se zahrádkou, na které jsem obědval, zastavil vůz. Pršelo. Za deštěm skrápěnými skly jsem rozpoznal velmi starý pár. Dědoušek s námahou vystoupil, ve slejváku klopýtavě oběhl předek auta a rozepjal deštník nad druhé dveře, které pomalu otevřel a nabídnutým rámě pomohl ven velmi šarmantní babičce.
„Kráva!“ zaznělo ulicí. To právě vykřikl mladík od jednoho ze stolů. „Byla to strašná kráva!“ dodal. Na někoho halekal do mobilu.
Starý pár jako by toho nedbal. Velmi opatrně, vyhýbaje se kalužím, došel k jednomu z předních stolů, skrytých pod výsuvnou stříškou. Dědoušek spiklenecky mrkl a číšník na pokyn přiběhl s objemným pugétem. Mohlo v něm být tak šedesát karmínových růží. Muž před ohromenou ženu nesnadno, ale přece poklekl a dojatě jí děkoval za právě tolik společně prožitých let.
„Čtrnáct dní bylo ažaž. Vozovej park musíš pravidelně obměňovat!“ rozkuckal se smíchy na celou zahrádku mladík. Stále křičel do mobilu.
Věkovitý gentleman zatím přisedl ke své dámě, objal ji a políbil na tvář, načež to, co jí šeptal do ucha, nebylo slyšet, ale šlo to odečíst z jeho výrazu: „Jsem Ti za tolik vděčný.“ Zatímco odvedle se neslo: „Už mám v merku další nabíječku! Dnes hodíme pár sladkých řečiček, nejpozději o víkendu ji sejmu a v pondělí jdu zase o dům dál.“
Mladík se tvářil jako frajer, ale mně ho bylo líto. Jak řekl William Golding, nositel Nobelovy ceny za literaturu: „Cokoli dáš ženě, ona udělá lepším. Ty jí dáš spermii, ona Ti dá dítě. Ty jí dáš dům, ona Ti dá domov. Ty jí dáš suroviny, ona Ti dá oběd. Ty jí dáš úsměv, ona Ti dá srdce. Cokoli jí dáš, to žena znásobí. Takže pokud se chováš jako vůl, dostaneš hromadu hnoje.“
V době králů a královen
Seděl jsem nad kávou a těkal pohledem mezi těmi dvěma diametrálně odlišnými přístupy. Litoval jsem toho kloučka hlavně proto, jak prázdný musí mít život oproti tomu emočně naplněnému starci. A líto ho bylo nejen mně. Když totiž mladík zaplatil a odešel, pugétem obdarovaná babička zamířila na toaletu. V té chvíli se potkaly oči mé a dědouškovy. Lehkým úklonem hlavy jsme se pozdravili, načež jsem pohybem hlavy naznačil: „Slyšel jste ho?“ Starý muž se usmál očima: „Když hoch považuje za svou přednost to, že neumí dlouhodobě vyjít s lidmi a udržet si dívku, nemůže očekávat, že v životě dosáhne jakéhokoli trvalejšího úspěchu. Ani v práci neuspějete sám. Potřebujete si zdravě rozumět s lidmi, být jim přidanou hodnotou. Být dobrý partner znamená být dobrý člověk.“
Povídali jsme si dlouho. V uších mi ulpělo mnohé, ale nejvíce asi pánova věta: „Když o lásce mluvíme, je krásná. Ale když ji vytváříme a žijeme, je ještě krásnější.“ Zbývalo se zeptat: A jak? – Jak zažít ještě staromódní vztah v dnešní době?
Vím, že následující doporučení jdou proti proudu doby. Ale třeba Vám ukážou jiný život, když je uskutečníte. Zkuste to alespoň jednou:
1. způsob: Zažívejte společný čas bez moderních technologií a práce
Zdá se to nemožné, ale někteří lidé toho jsou vážně schopni. Odloží mobil, odpojí se od sítě, zavřou notebook, a tedy i e-maily. A zkusí si s člověkem povídat tváří v tvář, face to face, ne Face to book. Mnozí zjistí, že ten druhý má více výrazů než jen u profilové fotky na chatu, že jeho slova mají teplotu a energii jiné než přes Skype, že je to skutečná bytost, které se lze dotknout, procítit ji, že ji netvoří jen soubor písmen a emotikonů. Že struktura jeho kůže a rtů je pozoruhodnější, než když líbáte monitor.
Vím, že s uschovanými moderními přístroji nebudeme tak cool a trendy, jako když je všem dáváme na odiv. Ale jen máloco dokáže člověk nabít víc než živý sytý smích, tichá procházka ruku v ruce, tanec, při kterém cítíte teplo, rozpaky i tlukot srdce druhého.
A snad nic na světě nepřekoná mačkavé objetí.
Vím, že je to staromódní. A je to dobře. Jen tak se i ty nejobyčejnější minulé události dnes mohly stát nejNEobyčejnějšími. Zvláště když je můžeme provádět s těmi pravými lidmi. Trávit s nimi čas je někdy hodnotnější než koukat na reality show nebo jet Hru o trůny.
Také vím, že jsme všichni děsně žádaní, nepostradatelní a busy. Že musíme mít stále po ruce mobil, nejlépe handsfree v uchu. Že se potřebujeme cítit jako ti nejdůležitější lidé světa. Problém je, že ti u sebe často žádný mobil nenosí a nejsou stále k dispozici.
Neřaďme pro nás důležité lidi až za práci. Ne proto, že „se to sluší“, ale že to stojí za to. Ti lidé totiž minutu za minutou umírají. A my s nimi.
2. způsob: Buďte plně přítomni ve společnosti druhých
Jedny z nejsilnějších emocí, jaké člověka dokážou sevřít v dobrém či špatném, jsou slast, že jsme v přítomnosti někoho, kdo je pro nás důležitý, a naopak úzkost, že nám tentýž člověk schází. Ačkoli jde o opačné extrémy, vedou přirozeně k jednomu postoji: Vážit si času tráveného s druhým a dávat mu najevo, co pro nás znamená.
Jak apeluji ve Znovuzrození, máloco se na člověku cení víc než schopnost věnovat druhému upřímnou a soustředěnou pozornost. Jednak proto, že čas je nejdražší komodita vůbec. Dávat ho někomu znamená věnovat mu kus života, který už nikdy nezískáme zpátky. A jednak je to jediná šance, jak pochopit, co člověka trápí. Musíme opravdu BÝT s ním, naslouchat mu bez roztěkaných myšlenek, co nás kdy čeká, a pohledu na hodinky. Nic dražšího nejde člověku dát.
Lidé, o kterých tvrdíme, že nám na nich opravdu záleží, by měli být až příliš cenní na to, abychom je ignorovali. Proto nemarněme čas sháněním drahých dárků, to jsou jen věci, které tu vždy budou. Raději pro své blízké šetřeme to nejdražší, co máme a co tu navždy nebude – sebe a svůj čas.
Společně strávený čas se zdá jako nic, ale pro někoho může znamenat úplně všechno. Vytváří totiž vzpomínku, která se nikdy neztratí, dokud je člověk živ. Na rozdíl od věcí, jež ztrácejí hodnotu, rozbíjejí se, trhají, ztrácejí. Časem vytváříme trvalý otisk. Lidé si možná nebudou pamatovat, co jsme jim řekli, ale rozhodně si budou celý život pamatovat, jak se v naší blízkosti cítili.
3. způsob: Vyjadřujte komplimenty a podporu
Ve vztahu bychom nikdy neměli být soudci, natož nepřátelé. Jsme partneři. Jen proto, že se druhému momentálně něco nedaří, ho nemusíme kritizovat. Jen proto, že jde momentálně složitou cestou, která ho tíží a jež mu nevychází, ho nemusíme zrazovat. Jen proto, že...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům