Krize nebo i rozchod. Může se to stát. Dokonce i párům, které k sobě patří.
Ta odluka může být prospěšná. Mohou si uvědomit, co jeden pro druhého vlastně znamenají. Nebo si promyslet, co udělali špatně.
Čím dál od sebe jsou, čím nevratnější se to zdá, tím patrnější může být, kde udělali chybu. A to jediné, co pak potřebují, je začít spolu mluvit jinak. Případně začít spolu vůbec mluvit. Vědět jak.
I proto v pondělí 14. srpna pořádám Setkání na téma Jak vybojovat člověka zpátky. A to i v případech, kdy odešel „za větším štěstím“, nebo kdy je přesvědčen, že „už mu nemáte co dát“.
Přemýšlet jinak
Být ve vztazích a zejména hádkách či krizích zocelenější, je klíčové, protože pohnutky druhého neovlivníme. Kdo s trpělivostí nebo asertivitou má problém, ten by měl číst Jak být psychicky odolnější.
Komunikovat je to první, co se v životě učíme. A to první, co se někdy odnaučujeme. Někdy vinou ega, jindy vinou představy, že „už druhého známe“, zapomínáme, že nemáme schopnost vidět člověku do hlavy. Že si můžeme MYSLET, co ho trápí, ale nikdy to úplně nevíme, pokud spolu nekomunikujeme. Že domněnky nejsou fakta. Že naše projekce (promítání si svých iluzí do druhého) není realita. Že jsme každý odlišný. Že právě proto jsme obdařeni řečí, abychom se zeptali, sluchem, abychom se něco dozvěděli, a srdcem, abychom jinému pohledu na život porozuměli.
To všechno končí, když se druhý uzamkne. Pak nám může dojít, že ani netušíme tušit proč. Jak zjistit důvod uzavření? Jak přijít na to, co děláme zle, co máme zlepšit a jestli vůbec někudy vede společná cesta, když z jeho odpojení nevíme nic? Jak si můžeme vyjasnit nejasnosti, když nás druhý ignoruje? Než odpovím, nejprve tři preventivní argumenty, aby člověk pochopil, že bez spolupráce to nejde:
1. Pískoviště
Komunikace není náhodné slovo. I v silničářském žargonu představuje komunikace spojnici mezi dvěma body. A tuto komunikaci je třeba udržovat. Stane-li se nesjízdnou, spojení mezi dvěma body končí.
Ve vztahové psychologii platí, že bez komunikace nelze vztah zachránit, natož budovat. S přerušením spojení přestane existovat vztah. Jako kdyby dva lidé byli ostrůvky a komunikace přemostěním divokých vod. Odstraníme-li most, zbude jen oceán neporozumění, respektive nedorozumění.
A bude to podobné, jako když si každý začne hrát na svém písečku. Pak ovšem není možné postavit společný hrad. Není kde.
2. Mobilní telefon
Toto jsou partneři obvykle schopni pochopit. Obvykle namítají, že spolu mluví. Otázkou však je JAK.
Tehdy používám mobilní telefon. Zeptám se, co s přístrojem, který se porouchá a není možné jeho prostřednictvím účinně komunikovat, mluvit ani psát. Potažmo není-li schopen přijímat signál nebo vůbec přenášet zvuk.
Odpověď je jediná: Takový mobil je dobrý už leda na hry. Přesně jako vztah bez funkční komunikace.
A ne každého hry ve vztahu baví. Zejména ne toho, kdo je na takové „hry“ už příliš „starý“.
3. Most
A co se může stát pak? To už málokdy lidé domyslí. Neuvědomují si, co riskují. Teprve příklad mostu je, alespoň vnitřně, probere.
Vztah je totiž právě jako most. Potřebuje dva pevné břehy, aby na nich mohl dlouhodobě stát. Jestliže se jeden břeh zhroutí, respektive přestane mít zájem nosit tíhu mostu, tak most spadne, ať se ten druhý z břehů snaží sebevíc.
Z toho plyne, že kde je oboustranná vůle, tam je vždycky nějaká cesta. Jak ale tu oboustrannou vůli obnovit, respektive jak toho, kdo začal z určitého důvodu mlčet, varovat, že se břeh začíná možná nekontrolovatelně sesouvat?
Pokusím se to vysvětlit na několika konkrétních případech ze Setkání. (Publikuji se svolením.)
Třikrát informační šum
- Michal a Lucie mají známost na dálku. Michal se neozývá tak často, jak by Lucie chtěla. Podezírá ho, že má jinou. Ve své hlavě vlastně už vztah odepsala. Aniž to Michal ví.
- Bára něco říká, Radek něco jiného slyší. Aniž to tak Bára myslela, Radek vybuchne. Je rozhodnut od ní odejít, když ho pořád má “jen za špatného”.
- Alena potřebuje mluvit, Jirka ji neposlouchá. Jirka tvrdí, že Alena moc mluví, vše moc řeší a jemu z toho praská hlava. Alena říká, že ji Jirka nechápe. Jirka říká, že ho Alena nechápe.
Drhnoucí komunikace má nepřeberně podob. Všechny ale pomalu vedou k mlčení. Mění pár, který žije spolu, ve dvojici, přežívající vedle sebe.
Všechny páry, které se chtěly vrátit do společného nastavení, ale nevěděly jak, se ptaly: Jak spolu mluvit lépe, zdravěji? Jak se vyhnout nadměrné i nedostatečné komunikaci? Co vztah zabíjí, co ho zachraňuje a jak jde hned dnes o druhém i o sobě přemýšlet jinak?
Pro co nejlepší pochopení začnu u základů:
1. Kodér a dekodér
Každý komunikační model ve vztahu zahrnuje odesílatele, příjemce a zprávu.
Zpráva je kódována odesílatelem a dekódována příjemcem.
Proč je toto důležité si uvědomit, kdykoli při komunikaci začínáme bobtnat vztekem?
Protože každá zpráva zahrnuje nejen fakta, ale i šum, který buď do zprávy vkládáme (jako odesílatel), nebo ve zprávě vnímáme (jako příjemce).
Jsme dva různí lidé. Ačkoli používáme stejná slova, nemají pro nás stejný význam. Vedle písmen totiž obsahují energii, s jakou slova říkáme, nebo kterou ze slov cítíme. Do kódování a dekódování vměšujeme vzpomínky a neverbální část interakce – gesta, posunky, úsměvy.
Kódování představuje proces, kterým odesílatel transformuje své myšlenky do přenosné zprávy. Dekódování je proces interpretace zprávy, kterou příjemce dostal od odesílatele.
Takřka žádné dekódování neprobíhá bez vnitřní zaujatosti. Lidé si vše, co říkáme, berou méně či více osobně. Pak můžeme dosáhnout přesného opaku toho, co chceme.
- Příklad:
- Bára myje nádobí. Obrátí se na Radka: „Není Jar.“ Bára chce říct: „Běž, prosím, a doplň ho.“
- Radek ovšem slyší: „Jsi nemožný, jak to, že sis toho nevšiml?“ Případně: „Jsi nespolehlivý člověk. Kromě toho jsi v ložnici pořád nevyměnil žárovku v lustru.“
Když odesíláme, mysleme na to, že způsob, kterým příjemce dekóduje naši zprávu, není objektivní, a už vůbec ne náš. Jeho dešifrovací klíč je jiný než náš šifrovací. Každý totiž máme své vlastní vysvětlovací styly a filtry, které odpovídají naší osobní historii.
Když přijímáme, mysleme na to, že odesílatel málokdy předává jen faktickou informaci. Mezi řádky přidává něco navíc. To si nyní objasněme.
Každá zpráva, komunikovaná ve vztahu, obsahuje čtyři složky:
- Fakt: O čem odesílatel informuje (data, prohlášení)
- Vizitka: Co odesílatel říká o sobě (informace o odesílateli)
- Sebeinventura: Co si odesílatel myslí o vztahu (informace o tom, jak fungujeme)
- Výzva: Co odesílatel chce, aby se stalo (pokus ovlivnit příjemce)
U každé osoby v jiném okamžiku (v měnících se emocích a okolnostech) je na každou složku kladen jiný důraz, a to u odesílatele i příjemce.
Tak se stává, že příjemce slyší něco jiného, než odesílatel myslel.
Proto se v případě nárůstu emocí v párové komunikaci naučme ptát: Jak JINAK jsme zprávu mohli interpretovat? Opravdu jsme pochopili, co nám druhý CHTĚL říct?
2. Nefunkční komunikace
V Jak být psychicky odolnější zdůrazňuji, že klíčovou dovedností v komunikaci není mluvení, ale naslouchání.
Naslouchání je jediný způsob, jak se můžeme dozvědět něco nového, a tudíž sebe, vztah, problémy posunout. Jen vlastním mluvením (do zdi) to nejde.
Nefunkční komunikace proto znamená zpravidla to, že nejméně jedna ze stran ve vztahu neposlouchá. Buď neodesílá ani nepřijímá (ignorance, apatie), to je horší případ, nebo se snaží jen odesílat (hluše prosadit svou pravdu), či „poslouchá“, ale ve skutečnosti pak udělá něco jiného. Ve všech těchto případech se naše pozice zdá marná a bezmocná.
Jediným předpokladem zlepšení komunikace je změna přístupu posluchače. Uvědomme si však, že nelze změnit člověka, který ve svém jednání nevidí chybu. Pak je vztah mrtvý. Pokud neposlouchání plyne pouze z trucu, uražené ješitnosti, neporozumění či nezralosti, jde s neposluchačem poměrně dobře pracovat. Znamená to totiž, že o vztah pořád stojí.
První ponaučení: Nelze někomu opravdu naslouchat, a přitom dělat něco jiného
Na čem pracovat? Co odstraňovat?
Nejčastější prohřešky při poslouchání plynou z nesoustředěnosti, z uzavírání se do svých vlastních myšlenek, zatímco bychom měli pozorně dekódovat ty odesílatelovy.
Konkrétně jde o:
- Lelkuji (přemýšlím o něčem jiném, například co mám tento týden udělat v práci, co zítra nakoupit do ledničky), zatímco druhý mluví.
- Dumám, co říct, až druhý domluví.
- Soudím druhého, už když mluví (dělám si předsudky, aniž ho vlastně poslouchám a aniž může domluvit).
- Poslouchám jen s negativním záměrem (snažím se najít záminku pro reakci, slovo, za které druhého „chytím“).
Abychom rozlišili poslouchání od „poslouchání“, definujeme aktivní naslouchání. To je mnohem víc než jen nemluvení a napřímení uší. Aktivní naslouchání prokazuje i beze slov skutečný zájem o druhou osobu, má blízko ke zvědavosti, soucitu, pomoci.
Aktivní naslouchání zahrnuje neverbální spojení, především prokazováním soustředěné pozornosti odesílateli, a věnování plné pozornosti tématu/cíli debaty (prostě chceme něco vyřešit), nikoli vlastním myšlenkám nebo své subjektivní pravdě. Znamená to, že aktivní naslouchání neobsahuje průběžné odsuzování, negativní energii, je to „tolerantní ticho“.
Pokud máme oba zájem o zdravou komunikaci ve vztahu, a přesto nám zadrhává, zkusme si třeba hned dnes večer jednoduché cvičení:
- Úkol:
- Odesílatel dostane 10 minut času na vyprávění o svém dni.
- Příjemce aktivně naslouchá, tedy se skutečným zájmem o slova odesílatele. Může klást objasňující otázky, jinak odesílatele neruší.
- Po uplynutí prvních 10 minut času si nařídíme budík...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům