Tibetský duchovní vůdce se nikdy nezaměřuje na událost, která jej vyvádí z míry, ale na fakt, že se NECHÁ vyvádět z míry. Tam vidí problém, který má smysl řešit. „Bolest v mezilidském vztahu je neovlivnitelná. Udeří-li Vás jiný člověk, pocítíte bolest, i kdybyste si přáli necítit ji. Bolesti jako přirozené reakci na vnější podnět se nedá vyhnout. Je však možné ji dále neprohlubovat nebo si nevytvářet další. Kdo po střetu s bolestí podlehne trápení, truchlení, stěžování si, rozčilování se, zažije bolesti dvě, fyzickou bolest a duševní bolest. Je to stejné, jako kdyby na bojišti zasáhli vojáka šípem a on si potom prostřelil hlavu ještě vlastním. Lepší je první šíp, i když s bolestí, vyjmout. To znamená: Hledat způsob, jak původní zdroj bolesti odstranit. Ne si šíp vrážet ještě hlouběji.“
Jednu z mentálních technik dalajlama pochopil právě při pohledu na oceán.
HLOUBĚJI HLEDAT KLID
„Člověk by se měl chovat podobně jako moře. Budiž, nahoře jsou vlny, jež se vzdouvají podle toho, jaké jsou momentální větry či poryvy, jak v důsledku okolností divočí naše emoce. Směrem dolů, do hloubi našeho nitra, ale musí růst náš klid. Navenek můžeme být ovlivněni různými nárazy, nicméně to neznamená, že bychom se měli za tyto přirozené reakce obviňovat. Učme se nekárat sami sebe za špatné pocity, které jsou v případě nepříjemných událostí správné a nezbytné. Pamatujme si však, že jsou také DOSTAČUJÍCÍ. Není nutné své špatné pocity ještě rozdmýchávat pocity viny a studu. Je to jako s nachlazením. Dost už na tom, že jsme nastydli. Nemusíme se ještě za trest bičovat pro svou hloupost a nedostatečné oblečení. Tím svůj duševní stav ještě zhoršíme. A co chceme? Aby nám bylo LÉPE, ANEBO HŮŘE?“
Pracovat na klidu směrem do hloubky vlastní osobnosti, to blíže umožňuje další dalajlamova technika, nazývaná také „hledat v sobě přítele“.
SMIŘOVAT SE S POCITY
„Základní otázka v bolestných chvílích by měla znít: PROČ? Například: PROČ SE CÍTÍME ŠPATNĚ? Už v podstatě takto položené otázky je ukryt přítel,“ říká dalajlama. „Všude, kde je porozumění, je přátelství a připravenost.“
A opět má po ruce příklad: „Je to stejné, jako když se k nám blíží rozzuřený pes. Štěká a cení na nás zuby. Strach, jakkoli je to nepříjemný pocit, je na místě. Dokonce je nám přítelem. Vybízí nás k opatrnosti před tím nevyzpytatelným zvířetem.
A proto, když na nás někdo útočí a my se proto cítíme zle, ptejme se: PROČ SE TO CELÉ DĚJE? Proč se druhý vůči nám vymezuje tak nepřátelsky? Provedli jsme snad něco, co se té osobě nelíbilo? Dokážeme ji POCHOPIT?“ Právě takto formulovaná otázka, směřovaná k pochopení, pomáhá podle dalajlamy uvědomit si, že se v negativním okamžiku můžeme snažit i o vcítění a soucit. Že se toxickému protějšku můžeme zkusit dostat do hlavy a srdce. Dalajlama říká, že i to je naše přirozenost.
„Základní lidská povaha je soucitná. Člověk člověku primárně nechce ublížit. Bylo by to i proti samotné přírodě jednotlivci stejného živočišného druhu si běžně neubližují. Navíc cesta pochopení umožňuje nalézt příčinu sváru. To je moment, kdy intenzitu frustrace a hněvu sníží i poznání, že oboustranně vyhrocené emoce bývají způsobeny pouhým nedorozuměním. Tudíž špatný pocit na začátku může postupně přispět ke sblížení lidí. Ale musejí si porozumět.“ Dalajlama vůbec apeluje na větší porozumění nepříjemným pocitům. „Stvořitel nám je jistě poskytl z dobrého důvodu. Věděl, že je budeme potřebovat. Například i strach. Kdyby člověk při střetu s divokou šelmou necítil strach, šel by jí naivně vstříc a za chvíli by bylo po něm. Proto Stvořitel doplnil emoce rozumem. Abychom nejen cítili, ale současně přemýšleli, PROČ to cítíme. Kdo nepřemýšlí, ten jen zvětšuje původní pudový strach v přehnaný běs, dlouhodobý stres a úzkost. Potom je ovšem těžké mít v životě radost. Spíše nás ochromí přesvědčení, že vše je nad naše síly…“
BÝT VÍCE SPOLU
Dalajlamovi usnadňuje řešení nepříjemných rozpoložení připuštění, že všechno má svůj smysl, a to i špatné pocity nebo reakce druhých.
„Jako lidé bychom měli více držet při sobě a vzájemně se chápat. Ubralo by to na zbytečných depresích. Hlavně ve velkoměstech jsou lidé natolik izolovaní, že i když se roky míjejí na ulici, nemají vzájemné propojení. Je to paradox. Jsou obklopeni tisícovkami lidí, a přitom se cítí osamělí. Když se komukoli přihodí něco zlého, nespatřuje nikoho, na koho by se mohl obrátit s žádostí o pomoc a podporu. Někde žijí na jednom patře sousedé, kteří se nikdy neviděli. Jen každý den slyší, jak vedle zaklaply dveře a v jejich zámku se otočil klíč. Tito lidé živoří ve svých sociálních bublinách, nešťastní, tolik by potřebovali blízkého člověka. Ty zamčené dveře jsou symbolem. Říkají, že nemáme nic společného… Ani zvířata se takto nechovají. Snad si ti lidé myslí, že takto pro sebe získají více štěstí. Pak se ale ptám, proč jejich příběh končí opakem? Já to vím. Pokud se příliš soustředíme na sebe, pak se od cizích odpojujeme, odcizujeme. Ve skutečnosti se tím nejvíce vzdalujeme sobě. Vzájemnost je totiž základní potřebou lidské spokojenosti.“
NA JEDNÉ PALUBĚ
Posádka lodi je v tomto směru pro dalajlamu dobrým příkladem. Musí táhnout za jeden provaz, jinak hrozí nebezpečí všem na palubě.
„Nadměrná sebestřednost je prokazatelně špatná pro lidské zdraví. Nadměrná sebestřednost vychází z nedůvěry, a tedy ze strachu, v lidech vytváří stres a pocit ohrožení druhými. Výsledkem je vysoký krevní tlak. To znamená, že kdo příliš hovoří v první osobě jednotného čísla – já, mně, moje , čelí zvýšenému riziku infarktu. Navíc zahledění do sebe zužuje zorné pole. Pak se i malý problém může zdát nepřiměřeně velkým, je-li pozorován pouze v detailu, jen on a nic jiného. Jako by to byl slon, který zastíní veškerý výhled pozorovatele. Když se ale nad takového slona hodně povzneseme, vypadá pak z dostatečného odstupu a nadhledu jen jako mravenec. A přesně to se týká sebestřednosti. Kdo přemýšlí s větší velkorysostí, laskavostí a soucitem o jiných lidech, není sám. OTEVŘENOST a SRDEČNOST jsou léky na osamělost, protože druhým, jak už slova napovídají, OTEVÍRÁME SRDCE.“
Zajímat se o jiné je podle dalajlamy vůbec nejlepší způsob, jak se postarat o sebe. „Naše osobní zájmy a budoucnost do značné míry závisí na jiných osobách. Budeme-li se od nich příliš dlouho izolovat, zažijeme pak méně štěstí a více obav o sebe. Jinak řečeno: Nadbytek sebestřednosti zavírá bránu srdce, a pak je zatěžko se s okolím i domluvit. Naopak, zajímáme-li se o druhé, naše brána srdce se spíše otevře a my se s vnějším světem snáze domluvíme i propojíme.“
POZITIVNÍ PŘEDSTAVIVOST
Legendární z hlediska otevřeného srdce je příhoda, kterou vyprávěl dalajlamův šofér. Jeli s Jeho Svatostí na přednášku. Ve Vídni byl tou dobou hustý silniční provoz. Řidiči byli samozřejmě neklidní, opozdilci o to více spěchali. A tak se stalo, že jedno z vedle jedoucích aut nečekaně odbočilo přímo do jejich dráhy. Šoféra, který instinktivně dupl na brzdu, a jen díky tomu zabránil srážce, se ihned zmocnil vztek a už chtěl popustit uzdu negativním emocím, když zahlédl ve zpětném zrcátku USMĚVAVÉHO dalajlamu. Ten jenom lehce pokýval hlavou a pronesl: „To jsou mi, na mou věru, řidiči…“ Šoféra to ohromilo. Zeptal se Jeho Svatosti, jak může natolik dramatickou událost přejít v takovém klidu. Přece se mohli vybourat a přednášku nestihnout! Dalajlama odvětil:
„Kdykoli se o mě pokouší hněv, snažím se honem představit si nějaký DOBRÝ důvod, proč třeba tento řidič provedl tak riskantní manévr. Možná veze rodící ženu, spěchá do nemocnice, chvátá za blízkým v nouzi. A to není jen o odpuštění, také o vlastním osvobození se z hněvu.“
NEGATIVNÍ POHLED ZA ROH
A když dalajlama momentálně žádnou pozitivní představu, objasňující či omlouvající něčí destruktivní chování, nenachází? V tom případě se prý zaměří sám na sebe. „Zapojím rozum jiným užitečným způsobem. Použiju představivost směrem do budoucnosti. Jen se zeptám sám sebe: A K ČEMU MI NEGATIVNÍ REAKCE BUDE DOBRÁ?“
Věda už ví, že amygdala, zdroj stresových reakcí, je ve své odpovědi osmkrát rychlejší než neokortex, zdroj rozumu. I tato dalajlamova technika tedy není o ničem jiném, než o oddálení emocionální (stresové) reakce a ideálně o jejím nahrazení reakcí racionální. „Zjistil jsem, že pokud místo primitivní cesty hněvu zvolím ušlechtilejší cestu soucitu, porozumění nebo dokonce humoru, negace se rozplynou. Nezačne vztek, nerozvine se frustrace a nezvýší se krevní tlak. A naopak, dostane-li volný prostor negace, přinese s sebou dříve nebo později nějakou nemoc. Každý hněv totiž doprovází frustrace a každou frustraci doprovází další hněv. Někdo začne vzteky tlouci hlavou do zdi, jiný pěstí do člověka. A já se znovu ptám: K ČEMU JE MI TO DOBRÉ? Jaký důsledek bude mít moje zlost, můj rozzlobený jazyk nebo můj hysterický křik? Odpovím Vám. Věřte mi, že hněv není vůbec k ničemu dobrý. Když se rozčílíte, jediné, čeho docílíte, je, že se přestanete ovládat a ztratíte hlavu. Následně už nebudete schopni projevovat respekt nebo laskavost a na oplátku schytáte odsouzení a neúctu. A pak se Vás dvojnásob ptám: PRÁVĚ TOHLE JSTE CHTĚLI?“
TŘI TECHNIKY PRO JAROSLAVA
Jenom dalajlama by měl pro Jaroslava, hodného člověka obviněného z domácího násilí, tři náměty k přemýšlení. Upotřebitelné nejlépe už ve chvíli, kdy se mořil horkem při čekání na ženu s dítětem v uzavřeném autě:
První technikou je MOUDRÉ SOBECTVÍ.
Dalajlama ho vysvětloval osobní zkušeností. „Jednou jsem v Bódhgaji, jednom ze čtyř hlavních poutních míst buddhismu, zahajoval veřejné učení. Na akci přišlo sto tisíc lidí a já najednou pocítil v oblasti břicha intenzivní bolest. Nevěděl jsem, že jde o žlučník. Řekli mi, že musím jet okamžitě do nemocnice. Auto spěchalo, ale mně se zdálo, že čas stojí. Kdykoli udeřil záchvat bolesti, byl tak intenzivní, že jsem se orosil potem. Z okna vozu jsem se snažil dvě hodiny vyhlížet ven, přijít na jiné myšlenky. Podél silnice jsem spatřil spoustu chudoby. Děti tam nemají ani vzdělání ani boty. Starci leží mnohdy na prašné zemi jako odpadky vlasy rozcuchané, oblečení špinavé. Jeden takový ubožák mi utkvěl v mysli.
Vypadal velmi nemocně. Zdálo se, že umírá. Přitom neměl nikoho, kdo by se o něj postaral. Po zbytek cesty jsem o tom muži přemýšlel. Cítil jsem jeho utrpení. Pro všechen svůj soucit jsem zapomněl na utrpení vlastní. Tehdy mi došlo, že kdykoli člověk zaměří pozornost na jinou osobu, je vlastní bolest najednou méně intenzivní. V tomto bodě by se však člověk měl zamyslet nad tím, CO vlastně cítí. Někdo totiž cítí škodolibou radost, vidí-li cizí bolest. Tomu říkám pošetilé sobectví. Znamená, že takový pozorovatel myslí jen na sebe, nestará se v pravém slova smyslu o druhé, jenom je zneužívá, aby se sám necítil tak bídně. Dosáhne potěšení, ale nešťastným způsobem. Naproti tomu druhé sobectví, říkám mu moudré, je spojeno s péčí o sebe prostřednictvím pomoci druhým. Vede k dosažení radosti, a to šťastným způsobem. Proto v tomto případě hovořím o moudrém sobectví.“
Příklad: Kdyby Jaroslav v horkých chvílích soucítil s lidmi nacházejícími se v horších životních podmínkách (daleko větším vedru), mohla by jeho nepříjemná situace vyústit dokonce v pomoc v odeslání banální sumy peněz přímo z auta mobilním telefonem. Tak by se stalo, že Jaroslavovo utrpení by paradoxně vedlo k jeho laskavosti a velkorysosti. Jeho momentální neštěstí by přineslo materiální štěstí jiné osobě, a to právě díky těžkosti, v níž by si Jaroslav uvědomil, o kolik je požehnanější. Dalajlama k tomu dodává: „Příkladem nám jsou matky. Svými porody ukazují, že nic skutečně velkého nepřichází bez bolesti, frustrace a utrpení. Na tom je založen svět. Lidé se nemusejí cítit vztekle či provinile, když je něco bolí. Z jejich bolesti totiž může vzejít jemnost, zájem, soucitná starostlivost o druhé, a všechny tyto klady jsou pak zdrojem štěstí. Zatímco sebestředné přemýšlení je zdrojem neštěstí.“ Jaroslav by mohl vyprávět…
Druhé technice se říká TRÉNINK.
Podle dalajlamy kdykoliv stojíte tváří v tvář negativní vlně svých emocí, která se Vám snaží uškodit, stojí za to brát ji jako cvičení jako prověrku Vaší trpělivosti a odolnosti. „Představte si souseda, který Vás nenávidí a snaží se Vám působit problémy. Ztratíte-li sebekontrolu, okamžitě Vás zachvátí zahořklost, zapšklost, pomstychtivost, nevraživost. Pak to ovšem budete VY, kdo začne trpět špatným trávením, VÁŠ spánek už nebude tak dobrý jako předtím, VY budete nuceni užívat uklidňující prášky, které ovlivní VAŠI náladu. S VÁMI nebude kloudně do řeči, k VÁM přestanou chodit postupně všichni přátelé. VY zůstanete osamělí, VÁM z toho zbělají vlasy, do VAŠÍ tváře se vryjí hluboké vrásky. A mohou VÁM hrozit i vážnější potíže. Tohoto výsledku dosáhnete… A soused? Bude mít důvod ke štěstí. Jeho přání se vyplnilo, jste na dně, aniž by Vám způsobil jakoukoli přímou újmu. Všechno jste si přivodili svou negativní reakcí na něj.
Ale nyní si představte opačný postoj. Když navzdory všem sousedovým křivdám zůstanete nadále klidní, zdraví Vám bude sloužit dál, neztratíte optimismus ani radost, přátelé Vás budou navštěvovat a Váš život bude úspěšný a šťastný. A soused? Do JEHO mysli vstoupí chmury. JEHO ovládnou zahořklost, zapšklost, pomstychtivost, nevraživost. ON začne trpět špatným trávením, JEHO spánek nebude tak dobrý jako předtím, ON bude nucen užívat uklidňující prášky, které ovlivní JEHO náladu, s NÍM nebude kloudně do řeči, k NĚMU přestanou chodit postupně všichni jeho přátelé. Ne VY, ale ON zůstane osamělý, JEMU zbělají vlasy, do JEHO tváře se zaryjí hluboké vrásky. A mohou mu hrozit i vážnější potíže. A to všechno, aniž byste mu jakkoli přímo ublížili. Ublíží si on SÁM. Sklidí to, co zasel.“ Dalajlama dodává: „Svou toleranci a trpělivost nesmíte považovat za slabost. Obojí je síla. Zůstávejte proto navzdory nepřízni okolností klidní a v mysli pevní. Každá výzva je jen potřebným tréninkem, který prověřuje Vaši připravenost.“
Třetí technika je FILOZOFICKÁ.
Spočívá v tom, že spíná lidský rozum přemýšlením o samotném smyslu života a vnitřního nastavení. K tomu dalajlama: „Život je plný problémů a strastí. Vyhnout se nedá ani smrti, ani strachu, ani bolesti. Vše špatné přichází samo. Vše dobré si musíme vytvořit. I radost. A vše dobré přináší něco špatné. Například snažíme-li se v životě navnímat více radosti, usilujeme přirozeně o větší citlivost. Ale ta nás činí na druhou stranu zranitelnějšími z hlediska utrpení a zármutku. Naše citlivost je tedy předpokladem našeho štěstí, ale i neštěstí. Kdo se snadno rozpláče, ten se i snadno rozesměje. I tak je citlivější život krásnější, je v něm více opravdového života. Tudíž: Kdo dokáže přes všechny obtíže nalézat větší radost, ten se umí snáze vyrovnávat i s utrpením.“
Dalajlama je přesvědčen, že smyslem života je vyvarovat se utrpení a objevovat štěstí. Zkoumat, jak můžeme přetvořit POMÍJIVÉ potěšení v TRVALOU radost. „Lidským bytostem je už od narození dáno nacházet štěstí a vyhýbat se utrpení. Tu cestu nám ale komplikuje sama hmotná podstata světa. Dlouho si myslíme, že zdroj štěstí musí být právě ve hmotě, v penězích, moci, postavení. Ale mnozí velmi bohatí lidé nejsou šťastní. Majetek jim nepřináší vnitřní klid. Ten je nutné hledat uvnitř. Vnitřní klid je nejsilnější zbraní člověka.“ Ten ale podle dalajlamy nedokážou nabídnout materiální hodnoty. „S jejich nabytím přichází strach a pocit ohrožení. Bohatí se bojí o své bohatství. Jen se podívejte na tu spoustu válek, násilností a problémů, které neplynou z klidu, nýbrž neklidu. Někdo chce mít pořád víc, přitom je pořád nespokojen s tím, co má. Dokonce je stále nespokojenější, když si uvědomuje, co všechno ještě nemá. Právě v tom spočívá lidská zkouška. Žít v lákavém hmotném světě, a přitom pochopit, že se máme obracet do sebe. Prožít bolest a při ní zjistit, že s jejím překonáním přichází radost, hrdost a štěstí.“
Co nám schází?
Nespokojenost. Přepětí. Přecitlivělost. Podrážděnost.
Neschopnost udržet se v zenu, nedat se rozhodit vnějším okolnostem navzdory, tedy neschopnost se více zaměřit na vnitřní sílu, jestliže zvenčí doráží slabost.
To jsou znaky nezvládání Metody lodi, která není jenom o větším zapojení rozumu, ale i o lepší práci s emocemi.
Proto ačkoli...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům