Psychická odolnost vyžaduje sebedisciplínu. Sebedisciplínu vytvářejí pozitivní návyky. Pozitivní návyky vytvářejí dobrý život. Podobně jako negativní návyky vytvářejí špatný život.
V této části se tedy zaměříme na dobrý život, na který se dobře zvyká a kterým se příjemně vyztužuje psychická odolnost. Zvládl-li to Nick Vujicic, proč byste to nezvládli Vy?
Největší sebedisciplínu má člověk ve třech případech:
- 1.Když dělá něco, o čem je přesvědčen, že to má smysl.
- 2. Když jej činnost enormně baví.
- 3. Když je sám sebou, a tudíž autentický
Sebekázeň ovšem nemusí být nutně spojena s příjemností. Zažehnout ji může i strach o sebe, o své zdraví. Ano, první pozitivní návyk může být započat v momentech nouze a bolesti. Nicméně rychle se může posunout v zamilování si nového návyku, a to například tehdy, je-li spojen s rychlými výsledky a uvolněním oné nouze a bolesti. Pak se první případ může snadno transformovat v druhý: To, o čem už víme, že má smysl, nás může začít enormně bavit a my si tento návyk můžeme zamilovat.
Zamilujeme-li si činnost, která je podstatou vytváření nového návyku, má to nesmírný dopad na myelinizaci, tedy proces prohlubování tohoto návyku. S láskou v srdci nám nedělá problém dříve vstát, více cvičit, pokračovat v dané činnosti déle. Ano, v tom, co nám původně připadalo nezvyklé, ale nyní již jsme si zvykli, ba baví nás to. Psychologie hovoří o fenoménu lokomotivy vytlačené na kopec. Dlouho to dá zabrat a funíme. Ale když překonáme uzlový bod, postrčená lokomotiva už se šine dolů úplně sama a snadno, ba jsme někdy dokonce v jejím vleku. Organismus to začne natolik bavit, že tuto novou činnost přímo vyžaduje!
A o to nám půjde v zájmu vyšší psychické odolnosti najít nejprve to, co nám dává smysl, tedy co nás může enormně bavit a v čem můžeme být nejvíce sami sebou. Jak se to hledá?
Část první: JAK NAJÍT POZITIVNÍ NÁVYK
Abyste našli to, co Vám dělá dobře, v čem Vám je dobře, k čemu se budete rádi vracet a díky čemu budete zocelovat, můžete využít tři okruhy.
První: Geny, s jakými jste se narodili.
Vaše pozitivní návyky totiž vycházejí z Vašich talentů. A Vaše talenty nejsou nic jiného než Vaše geny.
Geny jsou informace o linii předků, dlouhodobé záznamy o postupném směřování předchozích generací. Vaše geny tedy představují mix několika pokolení. To, co předkové objevili a vylepšili, čemu se v průběhu svých životů stále více a lépe věnovali, můžete rozvíjet i Vy. Nicméně, to je důležité slovo. ROZVÍJET.
Talent je něco, s čím se rodíte, ale co je pouhý předpoklad, pouhý Váš potenciál. Je jako poklad, uzamčený ve skříňce, kterou je nutné nejprve otevřít. Talenty se nikdy neodemykají samy od sebe. Odemyká je příznivé prostředí a příznivé kroky. Proto opakuji: Talenty je nutné nejprve OBJEVIT a potom ještě ROZVÍJET. Nenastane-li jedno a pak druhé, pohádka se neuskuteční.
Talent sám o sobě totiž nic neznamená. Talent je něco jako číselný PIN k úspěchu. Aby se úspěch uskutečnil, je nutné podstoupit určité úsilí, cestu k využití obsahu té truhly. Proto platí: Úspěch (dovednost) = talent x úsilí
Talent rozpoznáte už u malých dětí, a to podle takzvané Židličky úspěchu. I tato židlička má čtyři opěrné nožky. Talent je to,
- čemu se dítě SAMO CHCE věnovat (co dělá přirozeně, bez jakéhokoli navádění a nucení)
- v čem se dítě SAMO ZLEPŠUJE (zcela intuitivním přístupem dosahuje lepších výsledků i bez vnější pomoci)
- v čem dítě SAMO VIDÍ SVŮJ RŮST (vnitřně si uvědomuje, jak se posouvá, a to ho ještě více motivuje)
- 4. k čemu se dítě SAMO VRACÍ (potřebuje to)
Talent je tedy úzce spjat s intuicí, s podvědomým vedením. Člověk si sám dokáže najít to, co mu dělá dobře a v čem je stále lepší, i když mu nikdo neradí a nevěnuje pozornost.
Druhý: Co Vás uvádí do flow.
Flow (proud) je paradoxní rozpoložení člověka, který se sice věnuje něčemu objektivně těžkému, ale zvládá to, jako by to byla hračka. Využívá totiž maximální měrou svůj talent. Paradox proudu, do něhož člověk vpluje, spočívá i v tom, že dokončuje úkoly rychle, a přitom jako by se zastavil čas. Nebo že je maximálně soustředěný, a přitom ho okolí kritizuje, že „je roztěkaný a nikoho kolem nevnímá“. Nebo že má u okolí nálepku „workoholik“, a přitom má jasné výsledky a zlepšuje se. (Workoholik je neefektivní, přetížený a přepracovaný. Čím déle pracuje, tím horší jsou výsledky. Člověk ve flow naopak v čase optimalizuje svou výkonnost.)
Hlavním paradoxem flow je, že člověk pracuje, a přitom jako by odpočíval. Mozek ve flow totiž nekmitá, ale relaxuje, a to i když čelí sebevětším výzvám. Jeho vlny jsou na frekvenci alfa (osm až dvanáct herzů), někdy ještě nižší (čtyři až osm herzů). Tehdy má mozek optimální výkonnost. Vydrží dlouho soustředěný, aniž by se unavoval, ba spíše doplňuje síly. Proto je člověk ve flow nejvýkonnější i nejspokojenější.
Připomínka z předchozích FC Kurzů: Mozek je založen na rychlosti. Je přece základním nástrojem lidského přežití. Nesmí tedy plýtvat energií ani časem. Počty mozku jsou jasné: Emoce (podvědomá stopa) je v průměru osmkrát rychlejší než myšlenka (vědomé rozhodnutí).
Z toho důvodu mozek raději využívá rutinu, návyk, než aby vymýšlel nová řešení na míru. Sportovní terminologií: Mozek preferuje reflex. Pud, intuici, instinkt. K tomu využívá podvědomí minulost, dosavadní ponaučení, zkušenosti, moudrost. Uvažuje takto: Není třeba ve stejné situaci znovu vymýšlet kolo, jestliže už bylo vynalezeno a osvědčilo se. Mozku tak stačí opětovně zvolit tu reakci, která je již minulostí prověřena jako nejlepší a je tudíž také uložená v podvědomí. K pochopení fungování mozku je nezbytné uvědomit si, že mozek je izolovaný uvnitř lebky. Sám nic nevidí, neslyší ani necítí. Od toho má prostředníky, pomocníky, zvědy orientované směrem ven říkáme jim racionální smysly. Ty mozku umožňují chápat, co se momentálně děje venku. Do mozku tak směřuje z různých zdrojů poskládaná celková mozaika, emocionální fotografie složená z podnětů zraku, čichu, sluchu, chuti a hmatu. Podvědomí pak tento navnímaný obraz bleskově porovnává s dosavadními zkušenostmi emocionálními fotografiemi nasbíranými v minulosti. Na základě co nejvyšší podobnosti se vybere nejbližší fotografie z minulosti a mozek provede odpovídající reakci. Jako by na staré fotografii bylo napsáno: „Tehdy Ti pomohlo udělat tohle!“
Podvědomí obsahuje všechny stopy důležité pro přežití. Ať už jsou negativní a nechtěné, nebo pozitivní a cíleně posbírané. Právě proto sportovci trénují. Aby nasnímali co nejvíce druhů fotografií do svého podvědomí a v soutěžním boji potom profitovali ze zkušenosti dechberoucími reflexy. Tyto reflexy přitom nepocházejí z vědomí. Je to práce jejich podvědomí. Sportovci se pouze ponoří do svého flow a plně soustředěni na přítomnost poskytují co nejostřejší fotografie svému podvědomí, které reaguje intuitivními zákroky, založenými na pudu a instinktu. Reflexy tedy nejsou nic více a nic méně než plody pravidelného a soustředěného tréninku. Petr Čech, zřejmě nejlepší fotbalový brankář české historie, proslulý svými neuvěřitelnými reflexy, vždy říkal, že flow je pro něj něco jako sňatek soustředění a pocitu štěstí.
Ve flow se totiž vypíná vnitřní kritik a člověk si zcela věří. Své vědomí nemá uvolněné pro přemýšlení o katastrofických scénářích („co špatného by se mohlo stát, kdyby…“), protože jej vyhrazuje naprosté koncentraci například na letící míč. Tím se Čech přepíná do podvědomého módu. Z vědomí si jeho mozek tahá pouze „přítomné fotografie“ a vůbec se nepře se svým podvědomím o vhodné reakci. Lakonicky řečeno: Nejúspěšnější sportovci pokud možno při hře NEPŘEMÝŠLEJÍ, pouze se stoprocentně soustředí, a tím poskytují svému podvědomí co nejjasnější podklady pro co nejvčasnější a nejpřesnější instinktivní reakci.
Mozek je s tělem a zejména s končetinami, jež mají provést konkrétní reakce, svázán za pomoci chemických a elektrických signálů. Úkolem mozku je fakticky jen řídit, například do jakého místa v jaké chvíli poslat správné množství cukru, soli nebo vody, aby člověk stresující situaci přežil. Flow celý tento režim optimalizuje. Vše jde velmi přirozeně.
Třetí okruh nalezení talentu: Co Vás naplňuje.
Jako kotvy se označují Vaše osobní hodnoty a jiné důvody, proč máte konkrétní vztahy a proč se obklopujete konkrétními lidmi. Uvědomte si pět lidí, které nejvíce obdivujete. Možná zjistíte, že mají právě Vaše hodnoty. To, co je pro Vás důležité, co určuje Váš životní kompas. Právě tyto hodnotové kotvy Vás pak činí i disciplinovanými v dané oblasti.
Část druhá: JAK SI UDRŽET POZITIVNÍ NÁVYK (NAVZDORY SELHÁNÍ)
Lidský mozek nemá rád nové rébusy. I Vy jistě cítíte, jak je pro Vás náročné se pustit či dokonce přemluvit k přemýšlení. Mozek se rád pohybuje ve vyjeté brázdě rutiny. Miluje předem jasnou cestu, u které může uvolnit vědomí a nechat „řídit“ jen podvědomí. Tím spíše, když je tato rutinní cesta spjata s dobrými emocemi. Ta ukazuje, že si v daném směru již víte rady a bude Vám dobře.
Poznámka: Ve flow člověk pracuje s optimální energií, ale to ještě neznamená, že musí jít nutně známou cestou. Může si zvolit novou, ale hlavní je vytrvat. Přeprat počáteční nezvyk. A to zpočátku bolí. Mozek potřebuje „oči na stopkách“ a víc myslet, než při rutinní operaci.
Nicméně, jestliže cíl stojí za to, pak za to musí stát i cesta. Uvedu příklad: Dám si cíl naučit se italsky. Pokud touto řečí neumím ani slovo, znamená to pro mě na- prosto nový a navíc vysoký cíl.
Tak vysoký, že může být složité v cestě vytrvat. Člověk totiž čerpá motivaci z dobrých hormonů. A pokud dobré hormony dlouho nemá (cíl je pořád příliš vzdálený), postupně ztrácí energii, a s tím i motivaci pokračovat. Proto je důležité, rozhodnete-li se pro nový návyk, rozdělit si příliš velký cíl do více malých, jednoduše dosažitelných. Příklad příliš velkého cíle: Za rok budu umět italsky. Příklad přijatelné cesty: Denně se naučím pět nových slovíček.
Z každodenního dílčího cíle přitom může vyplynout dosažení cíle hlavního. Avšak bez každodenního dílčího cíle by se mohlo stát, že bych hlavního cíle vůbec nedosáhl.
Základem postupné cesty je uvědomění, že progres dělám, ať se učím a daří se mi, nebo se učím a selhávám. I formou chyb, nedokonalé konverzace během pobytu v Itálii, mohu sbírat nové zkušenosti. Pro pochopení této myšlenky, prosím, pohleďte, na obrázek. Je velmi důležitý. Mozek tam ovlivňují dva hormony štěstí. Modrá dráha vyznačuje pohyb dopaminu.
Dopamin je individuální odměnový hormon. To znamená, že k jeho příjemnému vyplavení do organismu nepotřebujete žádnou jinou osobu. Stačí, že se snažíte o něco nového a překonáváte se. Dopamin má dvojí účinek. Chválí Vás za výstup z komfortní zóny a současně je stimulant, který Vám dává energii pokračovat. I když je stanovený úkol těžký. Nebo přesněji: právě proto, že je těžký. Dopamin je posilující hormon na cestu. Chytří lidé chemii využívají. Už s touto vědomostí plánují své každodenní cíle. Přemýšlí tak, aby se každý den mohli odměnit dopaminem:
Stačí mít dosažitelný cíl. Tedy cíl přiměřeně nízký a současně přiměřeně vysoký. Tak akorát, abyste se museli překonat, hecnout, donutit. Právě to Vás potom odmění a namotivuje dál.
Toto je důvod, proč nejen sportovci, ale i manažeři nebo podnikatelé s oblibou pěstují analýzy. Vyhodnocují si, co udělali dobře, co špatně. Ptáte se, jaké hormony štěstí si mohou vyplavit neúspěchem? Stačí změnit úhel pohledu.
V tom, co bylo špatně, definovat, co nového a prospěšného jste se naučili. Uvědomíte-li si zkušenost, o kterou jste díky zjištěné chybě moudřejší, pak tento den nebyl zbytečný. I to je forma sebepřekonání a nalezení cesty vpřed. I to je příležitost pro odměnu dopaminem.
A pokud Vás jiná osoba POCHVÁLÍ jednak za odvahu selhat, a jednak v dané cestě pokračovat, vyplaví se Vám hormon vyznačený červenou dráhou – serotonin, hormon uznání.
V motivační psychologii se hovoří o deliberative learning, technice učení pomocí selhávání. Osvobozuje, protože nesvazuje chybu se špatným, nýbrž s dobrým pocitem. Také proto sportovci permanentně trénují. Aby dělali chyby a ponaučovali se. Aby se plnili fotografiemi s lepšími řešeními a reakcemi. Z procesu ponaučování mají dobrý pocit, a s o to větší vervou pak trénují.
Pokračovat na cestě k úspěchu je jenom o způsobu myšlení. A o pozitivních rituálech, které odstraňují z cesty zbytečné bariéry. Také o těch si nyní povíme, ať víte, jak se zocelovat, jestliže se o Vás pokouší slabost.
Část třetí: JAK SI NEDAT ROZBÍT POZITIVNÍ NÁVYK (NAVZDORY SLABOSTI)
Uvnitř hlavy máme panikáře. Říká se mu amygdala a když je něco příliš těžké či příliš nové, vyhlásí poplach. My se pak cítíme ohrožení a můžeme čelit dokonce stresové reakci. Proto udržet si pozitivní návyk znamená též umět pracovat s amygdalou. Uvědomit si, že na nás, hlavně v počátku budování nového návyku, může dotírat řetězec: pochybnost » odrazující hlasy » zrušení/odvolání úkonu. Přičemž naším cílem je vykročit po jiné trase: spouštěč » pozitivní rituál » odměna.
Spouštěčem je cokoli, co v nás vyvolá pochybnost. Možná „příliš ošklivé počasí na to, abychom šli dnes běhat“. Nebo „dnes je to do posilovny nějak daleko“. Nebo „dnes se nám nějak nechce“. Abychom nesjeli na scestí pochybnost » odrazující hlasy » zrušení/odvolání úkonu, potřebujeme s pochybností spustit naopak pozitivní rituál, který umožní překlenout momentální slabost a přes pochybnost jít do posilovny.
Někomu pomůže jako prevence před spouštěčem dát si sportovní tašku na cvičení ráno rovnou do auta. Dalšímu jiná forma odstranění nejpravděpodobnější výmluvy. Pozitivním rituálem je i forma dostatečné motivace. Třeba odměnit se za odvedené cvičení slíbenou pochutinou, dejme tomu mléčným koktejlem, který máte rádi.
Část čtvrtá: JAK SE NEPŘESTAT POSOUVAT (NAVZDORY JAKÝMKOLI OKOLNOSTEM)
Kdybychom dokázali proniknout do mozku a být alespoň chvíli maličcí jako buňky, jistě bychom si uvědomili, co stojí za novým pozitivním návykem z hlediska biologie. Je to myelin.
Myelin je zjednodušeně řečeno lipoprotein. Můžeme si ho představit jako obal nebo výztuž mozkových synapsí. Připomínám z předešlých FC Kurzů: Mozkové synapse jsou spojení mezi jednotlivými mozkovými buňkami, neurony. Čím tužší jsou tato spojení, tím návykovější pro nás jsou. Myelinizace je prohlubování návyku. Díky němu lépe odoláváme jak vnějšímu, tak vnitřnímu tlaku. Je to jako s vyšlapáním koridoru ve sněhu. Závějí se nám potom brodí snáze.
Jeho poslední smlouva, podepsaná v jeho sedmadvaceti letech na příštích osm sezon, garantuje havířovskému rodákovi příjem okolo dvou miliard českých korun. Za co že ho americký klub Boston Bruins platí? Hlavně za psychickou odolnost. Tolik gólů dává Pastrňák podle psychologů hlavně proto, že je schopen se neskutečně soustředit na hru. Bez ohledu na vnější okolnosti. Příklad? Ačkoli se mu před lety zhroutil osobní život, když mu šest dní po narození zemřel syn, dokázal na ledě zářit.
Je mistrem dichotomie. Tak se nejen v psychologii říká jakémukoli rozdělení celku do dvou nepřekrývajících se částí. Pastrňák umí ve své mysli oddělit přítomnost od minulosti, i to, co může ovlivnit, od toho, co ovlivnit nemůže. Zatímco jiní hokejisté se na ledě až příliš zabývají tribunami či rozhodčími, Pastrňák má jasno v tom, co ovlivní a co ne. Už dávno pochopil, že pod kontrolou má jenom sebe, svou hlavu, své umění, své reakce. Říká: „Každý jsme ředitelem svého myšlení.“
Davida Pastrňáka, navzdory osobní tragédii, okolí vždy popisovalo jako pohodáře a smíška, jakkoli je to citlivý člověk. On sám zdůrazňuje: „Právě proto, že o sobě vím, že dokážu být měkota, odděluji sám sebe od zbytečných starostí svým nadhledem a úsměvem.“ Jeho mentální strategie je jednoduchá:
- JE TOTO PROBLÉM? Pokud ne, zasměju se tomu.
- POKUD TOTO JE PROBLÉM, MOHU S TÍM NĚCO UDĚLAT? Pokud ano, zasměju se tomu.
- POKUD S TÍM NEMOHU NIC UDĚLAT, PROČ SE TÍM TOLIK ZABÝVÁM? Zasměju se tomu. (Ostatně, dva roky po úmrtí syna se dočkal narození dcery.)
Pohleďte na život Pastrňákovou optikou a položte si otázku: Čím vlastně má smysl se zabývat? Naučit se splachovat zbytečné starosti musejí všichni špičkoví sportovci, chtějí-li být ve svém oboru úspěšní. Musejí se dokázat znovu soustředit, zpracovat především chybu. Pokud to neumíte, řeknu Vám jedno číslo – překvapí Vás. VŠICHNI tenisté z první desítky světového žebříčku prohrají na kurtu více než PADESÁT procent míčků. Ano, tak strašní „lůzři“ to jsou. Zdaleka nejsou dokonalí. Ale dovedou po chybě znovu přepnout na příští míček. „Smazat“, co bylo.
Nejen sportovci, všichni lidé, kteří v životě spějí k nějakému úspěchu či sebepřekonání, přitahují „hejtry“. Věřte, že i já, byť se snažím lidem jen pomáhat. I to někomu vadí. Ale mně to nevadí. Mně stačí si uvědomit: S KÝM CHCI PRACOVAT? Je to prosté. Chci pracovat s lidmi, kteří chtějí pracovat se mnou. To „hejtr“ zjevně nechce. Proč se jím tedy zabývat a nechat se oslabovat?
Mozek je svým způsobem automat. Potřebuje jednoduché a přímočaré vzorce. Podle nich rád postupuje. Je to pro něj nejsnazší i nejrychlejší. Myelinizace umožňuje mozku snižovat spotřebu energie a dostávat se snáze do flow. Sebedisciplínou tak nejenže upevňujeme nový návyk, ale jsme v něm každý den lepší, protože nový návyk nám jde stále snáze. Zdá se to paradoxní. Ve flow totiž neřešíme žádné lehké, ale vždy těžké výzvy,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům