Pohleďte na tuto dívenku. Staví. Chce postavit věž z kostek. Možná co nejvyšší věž z kostek. Inu, Stavitelka.
Má svůj cíl. Hodlá ho uskutečnit. Je přesvědčená, že to dokáže. Nebo že alespoň může udělat vše, co je v jejích silách. A třeba si myslí, že udělá-li maximum, povede se jí to.
Stejně tak ví, že pokud udělá chybu, věž se zřítí. Co to ale potom udělá se Stavitelkou?
Skutečná Stavitelka zřícení věže nikdy nevnímá jako impuls přestat s výstavbou, ale naopak pokračovat znovu a chytřeji. Identifikovat chybu (důvod, proč se zhroutila), a odstranit ji. Potom totiž bude blíž uskutečnění svého snu.
Právě to chtějí i Stavitelé ve vztazích. Vybudovat co nejstabilnější a nejdelší vztah. Domnívají se, že když odstraní chyby na své straně, musí se jim dílo podařit.
Problém je, že nejsou ve stejné situaci jako tato dívenka. Na vztah jsou zapotřebí dva lidé. Na jeho rozbití úplně stačí jeden. A tak se Stavitelé někdy chovají jako malé děti, kterým když se podlomí věž/vztah, hledají problém a chtějí ho vyřešit. A slyší-li zvenčí důvod, proč se vztah pokazil, přemýšlejí o tom, uvažují, zda je to pravda, a hodlají to napravit.
Neštěstím Stavitelů je názor, že když se stavba nedaří, tak jsou na vině oni. Že jsou špatní Stavitelé. Stejný pocit mají, jsou-li nakonec protějškem opuštěni.
„Jsem asi nedostatečný Stavitel,“ řeknou si. „To znamená: Budu možná nedostatečný i pro kohokoli dalšího.“
Přitom to, že je někdo opouští, nemusí být jejich vina. Ani chyba nemusí být na jejich straně. A časem se to může ukázat. Do té doby si však odmítnutí Stavitelé mohou hodně ublížit. A právě proto se, v zájmu psychického neoslabování, vyplatí připustit CO KDYŽ. Co když je vše jinak, než jak se to zdá? Že Vás nenapadá, co jiného může být za odmítnutím Vaší osoby? Jste navyklí přemýšlet jenom v negativních vzorcích, tedy že nedostatek musel být u Vás? Ukažme si pět takových CO KDYŽ, která se týkají opouštění Stavitelů.
1/ CO KDYŽ BYL/JE DŮVODEM STRACH?
Strach je obecně jednou z nejvýznamnějších překážek, jež lidem brání splnit si sny.
Jde o strach z neúspěchu, strach z neznámého, strach z odmítnutí, strach z toho, „co by si ostatní mohli myslet, kdyby…“
Všechny tyto obavy dokážou brzdit, ba odrazovat lidi před riskováním nebo vykročením z komfortní zóny. Kterýkoli z těchto strachů může postihnout i ty, kteří po špatné zkušenosti narazí na Stavitele a připadá jim svým dobrým a otevřeným srdcem podezřelý. Zejména když ve vztazích narazili dosud jen na opačné typy – zneužívající „hajzlíky“ nebo „mrchy“ – a zdá se jim nedůvěryhodné či „příliš krásné na to, aby to byla pravda“, jestliže někdo má zájem budovat vztah bez vydírání, vyhrožování, ubližování, podvádění, lhaní.
Tito bolestně ponaučení, a tedy bázliví lidé se logicky ptají: „Kdy už přijde rána z milosti?“ Přitom se bojí zbytečně. Stavitel jim neublíží. Ubližuje jim minulost, podvědomé zápisy, jež oživují předchozí toxické partnery a bolest, kterou jim tito zranění lidé způsobili.
2/ CO KDYŽ BYL/JE DŮVODEM NEDOSTATEK SOUSTŘEDĚNÍ?
Opět začnu obecně: Nemáte-li v životě jasnou představu, čeho chcete dosáhnout, je pro Vás pak těžké se k tomuto cíli dopracovat. I ve vztahu se potom může stát, že bloudíte bez cíle a i po boku Stavitele postrádáte motivaci jednat. To se týká hlavně nezralých lidí na začátku vztahového života. Potkají Stavitele a nevidí jeho přednosti. Nemohou je vidět, neznají je, nevyhledávají je. A i kdyby je viděli, nechápali by, proč by si jich měli vážit. Tudíž nechápou ani to, proč by Stavitele měli docenit. A proto ve vztahu s ním těkají. Obvykle se po krátkém soužití se Stavitelem mlsně ohlížejí po jiných, neokoukanějších, novějších objektech, a tím přivádějí Stavitele k neštěstí. On chce totiž dlouhodobý vztah. Tito lidé však ještě nevědí, k čemu je vlastně vztah dobrý.
Jak by to mohli vědět?
Nebyli na dně. Nepoznali dno. Netuší, že v životě mohou přijít takové chvíle, kdy si jenom sami neporadí a budou potřebovat oporu. Láká je tu jedno, to druhé. „Užíváme si,“ tak tomu říkají. Než přijde rána od života. Nějaká forma dna. Někdy ztráta jistoty (práce, peněz, pověsti, přátel), někdy i zdravotní pád (úraz, vážné onemocnění). A potom náhle jsou sami. A ještě si vyčítají, že svou vinou Stavitele odehnali… Až v tom okamžiku se začnou soustředit na podstatné věci. Třeba na to, kdo je opravdu důležitý po jejich boku, komu stojí za to věnovat svůj čas a proč vůbec docenit vztah. Často ale už jen pozdě bycha honí. Stavitel se už příliš vzdálit. Inu, když se přestali věnovat Staviteli, učili ho žít s obří bolestí bez těchto lidí, potažmo s jinými lidmi, kteří mu čas, energii a zájem poskytovali. V takovém případě už na návrat Stavitele může být pozdě…
3/ CO KDYŽ BYLA/JE DŮVODEM NEGATIVNÍ SAMOMLUVA?
Způsob, jakým mluvíte se sebou, může mít hluboký dopad na Vaši schopnost být šťastní a obecně si plnit sny. Pokud si totiž dlouhodobě namlouváte, že například nejste dost dobří nebo že toto nezvládnete, opakovaná lež se může stát pravdou, Vy ztratíte motivaci a vzdáte se. Což se může stát i ve vztahu se Stavitelem.
Stavitel je silný člověk. Ustojí mnohé těžkosti. Ustát Stavitele ale znamená být schopen sám sílit. Nalézt ve Staviteli vzor, který mi imponuje a kterému se chci v něčem přiblížit či vyrovnat i kdyby to měla být schopnost klidu, odolnosti. Kdo ale přestane věřit v sebe, tomu může Stavitel se svými schopnostmi začít překážet a vadit. A takový protějšek pak může Stavitele přes jeho ochotu pomoci srážet, ponižovat, oslabovat, demotivovat a nakonec opustit. A to jen pro démony ve své hlavě, s nimiž lze při konzultacích pracovat.
4/ CO KDYŽ BYL/JE DŮVODEM NEDOSTATEK VYTRVALOSTI?
Uskutečnění každého snu zpravidla vyžaduje tvrdou práci, obětavost a vytrvalost. Kdo se příliš snadno vzdává, jestliže čelí neúspěchům či překážkám, může mít potíže jakkoli se potom posouvat. Stojí na místě, zatímco život utíká. Takovým snem je i dlouhodobý a zdravý vztah. Ten nepadá z nebe, vytváří se. Stavitel to dokáže. Chce to ale ve vztahu s ním umět pracovat třeba se stereotypem a vytrvat u hledání smysluplného řešení při vědomí odlišnosti obou partnerů a tolerování jejich minulosti, která mohla být rozmanitě těžká a komplikovaná.
Vadí mi, jak lehce se lidé vzdávají. Když se poškodí nádoba důvěry, jak rychle rezignují. Když se objeví problém ve vztahu, jak honem utíkají. Když mají vychovávat děti a krátkodobě se omezit, už je jim to dlouhé. Utíkají za trávníkem, který se vedle zdá zelenější, jako by snad jinde měl být vztah bez problémů, děti bez starostí, život bez chyb…
5/ CO KDYŽ BYL/JE DŮVODEM NEDOSTATEK PODPORY?
Každý člověk si z minulosti nese nějaký svůj kříž. I ten, kdo vyrostl například jako nemilované dítě či hladové srdce s citovým deficitem.
Každý kříž následně zahrnuje konkrétní potřeby dotyčného. Třeba větší potřebu lásky, sdílení, souznění, podpory. Silné podpůrné prostředí dokáže člověka udržet na cestě k dosažení jeho snů. Obklopení lidmi, kteří jej povzbuzují, když se mu nedaří, a věří mu, když v sebe věřit přestává, je pro něj zdrojem sebevědomí a motivace. A naopak.
Někdo si bohužel z minulosti přináší okolí, které ho dlouhodobě zpochybňuje, stejně jako jeho osobní volby. Třeba i být ve vztahu se Stavitelem. „Stejně Tě opustí… Určitě Tě nemá rád… Nepřijímej jeho dítě, má podivné zvyky… Je to příliš bohatý/chudý člověk… Pokud se Ti nedaří s ním mít dítě, odejdi, jinde to bude lepší…“ Ve své knize Lék pro duši, určené pro sebeterapii, píšu mimo jiné o našeptávačích, kteří dovedou systematickým odrazováním rozložit jakýkoli vztah. Stokrát nic totiž umoří i osla.
Pár přesně mířených šípů pochybnosti, a protějšek od Vás odchází, aniž racionálními slovy zformuluje důvod. Jenom proto, že neměl dostatečnou podporu ve vztahu, ba naopak byl pod dostatečným tlakem, aby vztah s Vámi vzdal. Ano, to všechno může rozhodovat o Vaší dnešní slabosti. Která přitom vůbec nemusí mít příčinu ve Vás…
Co když je všechno jinak?
Malíři, kteří roku 1926 natírali Woolworth Building v New York City,
slyšeli tolik katastrofických scénářů o tom,
co všechno se jim může stát, až se rozhodli přesvědčit na vlastní kůži o tom, co dovedou.
Stavitelé. Tvůrci. Lidé, jejichž hodnotu nestanovují druzí. A co tu Vaši?
„Co když… To spojení zažehlo změnu,“ říká žena, která povstala ze dna
Ginny, prosím, pojďme nejprve k příčině Vašich problémů. Kde byl úplný prapůvod toho, že jste spadla až na dno?
„V prostředí, kde jsem vyrůstala. Měla jsem rodiče, kteří byli závislí na drogách. Neustále potřebovali další peníze. Pamatuji si špinavou kuchyni, sebe mezi odpadky a je, jak plánují zase nějakou loupež. Točili se v kruhu, který nabízel jen dvě možnosti. Točit se doleva a doprava. To znamená: Buď jako lupiči uspěli, pak v loupení pokračovali. Nebo se přepadení nepodařilo, pak šli do vězení, kde se od zkušenějších učili, jak být příště při loupení úspěšnější. Neměli žádné vyhlídky na polepšení. Uvažovali způsobem, že když jim loupeže vycházejí, je to správná cesta. A když selhali, je třeba se ponaučit a loupit lépe, ale správná cesta je to v každém případě.“
Byly loupeže normální i pro Vás?
(přikyvuje) „Pro Vás je normální jít si do obchodu pro chléb. Pro mě bylo normální jít si do obchodu pro peníze. Pro Vás je normální ptát se prodavačky, jestli má čerstvé mléko. Pro mě bylo normální ptát se prodavačky, jestli chce zastřelit, nebo bude rozumná. Pokud neznáte jinou realitu, nemáte žádné srovnání a alternativu. Nenapadne Vás, že by život mohl být i jiný. Převezmete rutinu svých rodičů, protože je Vám vlastní a přirozená. Vězeňský vychovatel řekl, že jsem měla klapky na očích. To není pravda. Nebylo to tak, že jsem nechtěla vidět jiný život. Já jsem vůbec nevěděla o existenci jiného způsobu žití, než byl ten, do něhož jsem se narodila.“
Vyčítáte to rodičům?
„To přece nemohu. (Zlobí se.) Oni dělali to nejlepší, co uměli. Neměli duševní poruchu. Učili mě to, čemu naprosto věřili, i je to takto naučili v jejich mládí. Pro ně to bylo normální.“
Brát drogy?
„Nejen to. Jednou tátu zavřeli, s mámou jsme na něj čekaly. Pak ho pustili, on už se doma neukázal. Nikdy. Zmizel. Pro mámu to byla rána, protože byla zvyklá fetovat ve dvou. Tak učila brát drogy mě. Všechno, co uměla a znala, se mě snažila naučit. Dvakrát jsme proto byly ve vězení spolu. To pro mě byla klíčová zkušenost. Tam mi došlo, jak lehce lze děti ovlivnit vlastním životním stylem. Snad žádného rodiče nenapadne, že co je normální pro něj, nemusí být normální pro vnější svět. Mámě vůbec nedošlo, že by mi narkomanií a kriminálnickým vedením škodila. Ona stoprocentně věřila,
že je to jediná cesta, jak v tomto světě přežít. Neznala jinou.“
Učinil Vás její negativní příklad lepší mámou?
„Zpočátku ne. Jak jsem postupně rodila vlastní děti, máma mě zasvěcovala do toho způsobu výchovy, jaký sama znala. Moje děti tedy ode mě přirozeně zažívaly to, co já od ní.“
Kdy se ve Vás spustil poplašný alarm?
„V den, kdy můj syn dnes je mu osmadvacet – dostal trest odnětí svobody za čin, který spáchal jako mladistvý.“
Flastr natvrdo?
„Právě. Porota nehleděla na jeho nízký věk, ale argumentovala nepřevychovatelností a společenskou nebezpečností poměry, ze kterých syn vzešel. Odmítla s ním naložit jako s obyčejným dítětem, tedy s poučitelným a napravitelným. Hovořila o mě a mém životě. Byla jsem tam, seděla v lavici a to odůvodnění mnou zamávalo. Můj syn šel pykat za mě a mé rodiče. Byl potrestán, jako kdyby byl dospělý, s tím, že u něj půjde také o cyklický problém. Nejhorší je, že u soudu měli pravdu. Sotva můj syn vyšel z vězení, už ho vedli zpět za mříže pro opakovaný delikt. Má v hlavě rodinný vzorec.“
A ostatní Vaše děti?
„Dcera je drogově závislá. Naštěstí ne v míře, jako jsem byla já, ale závislost je i tak pro ni destruktivní. Je děsné vidět, jak ji můj zvrácený vzor ovlivnil a jak má sklon řešit problémy stejně toxickým způsobem. Není lehké si to odpustit…“
Jak to řešíte?
„Co nejotevřeněji mluvím se všemi dětmi o procesu, kterým se vyvíjel můj život. Že nechci, aby následovaly mou cestu. Že když ji budou následovat, za pár let si to budou vyčítat. Zatím na to reagují jen málo. Je to nesmírně bolestivá cesta, nikomu ji nepřeju. Je rozdíl mezi tím, když pykáte za vlastní chyby, a když za Vaše chyby pykají děti. Ale jsem šťastná, že na rozdíl od své mámy už tento rozdíl zřetelně vnímám.“
Věříte svým dětem, že transformaci zvládnou?
„Kdykoli jde na mě splín, stoupnu si před zrcadlo. Dívám se dlouze na sebe a opakuji si, že já to zvládla, proč by nemohly ony? Jen mi musejí věřit. Za to prozření jsem životu vděčná. Byť to prozření rozhodně není spojeno s úsměvem a úlevou. Jsou dny, kdy se divím, že jsem ještě vůbec tady. Mám noční můry. Ale učím se být za ně ráda. Beru to tak, že mě alespoň nutí nepřestávat žít zdravě a vyrovnaně. A připomínat si řeč mého psychologa, který mi už na začátku cesty změny řekl:
Vaše síla vznikne z toho, že budete den za dnem posouvat jednu nohu před druhou, bez ohledu na to, co je za Vámi i před Vámi.“
Čím Vás nejúčinněji motivoval?
„Otázkou. Jestli si dokážu představit, co bude za pět let.“
Uměla jste?
„Jistě. Obrázek jsem měla živě před očima. Že budu umírat v parku na lavičce. S jehlou vraženou v paži. Nebo s prostřelenou hlavou. Ta představa nebyla vzdálená od reality. Tehdy mi každou chvíli někdo držel zbraň u hlavy. Jednou, to jsem ještě byla maličká, i zločinecký kumpán mého táty. Původně přišel k nám domů ohrožovat mámu. Pak mezi dveřmi viděl mě. Přišla jsem mu jako vhodnější cíl na vydírání mého táty. Potřeboval za každou cenu peníze. Od té doby cítím trauma v podbřišku, když něco není v mé moci.“
Takže toto byla představa, kterou jste nechtěla dopustit?
(přitakává) „A přitom jsem s ní byla smířená. Ani za tisíc let by mě nenapadlo, že by můj život mohl vypadat jako dnes. Což mě povzbuzuje směrem k proměně dětí. Že si změnu neumějí představit, zatím nevadí. Jen se musejí přestat podceňovat a být aktivnější. Nikdo neví, co může přinést zítřek. Proto je důležité s jakoukoli pozitivní změnou začít dnes.“
Cítila jste zárodek touhy po změně i dříve?
„Jako malá holka. To jsem ještě měla šest sourozenců. Naši kouřili trávu a automaticky nabízeli mým starším bratrům. Táta s mámou uvažovali pragmaticky. Věděli, že kdyby se to doslechli sousedé nebo úřady, měli bychom opletačky. Tak do toho zatáhli děti. Ty si potom už nemohly jen tak pustit pusu na špacír, byly spolupachateli. Byl to paradox. Rodiče nám s milým úsměvem nutili drogy s tím, že nám neuškodí a jsou povolené. A když jsme kývli, se zlým výrazem otočili, že se to nesmí rozhodně nikdo dozvědět a je to zakázané… Nejtvrdší oříšek jsem byla já. Už když tátu zavřeli poprvé, věděla jsem, že kvůli drogám. Nechtěla jsem také za mříže, rodiče nás vedli ke strachu z vězení. Proto jsem dala najevo, že o drogy nestojím. Jenže moji rodiče byli všechno, jen ne hodní lidé. Jakmile jsem se vzpírala, řvali na mě, tloukli mě. Moje přecitlivělost a zásadovost je dráždila. Zlomili ji.“
Kdy jste definitivně přešla na správnou stranu?
„Paradoxně ve vězení. V letech 1997 až 2000 mi tam svěřili výcvik psů. To se mi líbilo. Bavilo mě to tak, že jsem s psy zůstávala po skončení pracovní doby. Postupně jsem se tak starala o celý psinec. Cvičila jsem psy konkrétně pro osoby s tělesným postižením. Těšilo mě dělat dobrou věc, někomu pomáhat a sloužit. To mě změnilo. Z výkonu trestu jsem šla pracovat pro psí útulek. Dostala jsem se k obyčejným lidem, kteří chtěli psa a neuměli ho vycvičit. Nezůstala jsem u toho jen kvůli charakteru bohatších lidí. Měli peníze a mysleli si, že si za ně koupí všechno. Poslušný velký pes byl pro ně jen doplňkem k jejich domu nebo jejich egu. Přestoupila jsem do sociálních služeb. Zasazovala jsem se, aby senioři nebo hendikepovaní měli lepší život. To mě přiblížilo právům. Zkusila jsem studium advokacie, ale spíše ze zvědavosti. Vůbec jsem nemyslela, že bych se všechno mohla naučit. A přece se to stalo. Díky mnoha lidem, kteří mi pomohli.“
Pomohli psychicky, nebo finančně?
„To první. To druhé jsem zvládla sama. Učila jsem se, jak nejlépe jsem uměla. Na stipendiích jsem dostala přes sto tisíc dolarů. Motivovalo mě to k učení. A také jsem zjistila, co je to být na sebe pyšná – a chtít ten pocit zažívat znovu.“
Když se rozhlédnete do okolí, je Váš příběh výjimečný?
„Kupodivu ne. Mám řadu přátel, kteří prošli vězením, a tam se začali zajímat o zákony a právo. Jako Tarra Simons, první kriminálnice, která to následně s právnickým vzděláním dotáhla do zákonodárného sboru státu Washington. Ta když se doslechla o mém úsilí, sama mě vyhledala a řekla: Nedělej si starosti o to, co bude. Starej se hlavně o to, co máš za úkol teď. To Ti zajistí každý den jeden úspěšný krok správným směrem.“
Vrátím se k základní otázce Vašeho psychologa. Jak si...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům