Když přijdou na Setkání, poznáte je na pohled a hlavně na poslech. Říká se jim nemilované děti.
Jsou už dávno dospělí, dávno vyrostlí, ale to dítě v nich pořád je. Jen ne dítě hravé, zvídavé, usměvavé. Je to dítě přesvědčené, že není dost dobré, a tudíž si nic dobrého ani nezaslouží.
Je to nahrávka, která se s dítětem táhne někdy celý život. A je nutné ji odstranit. Také proto vznikla kniha Lék pro duši. Když totiž takové nemilované dítě, které celé dětství slýchalo, že není dost dobré, následně v dospělosti, třeba v emotivní hádce, vyslechne od partnera zdrcující: „Nejsi dost dobrý/dobrá“, kupodivu se nenaštve, nebrání ani nezaútočí. Svěsí hlavu a ustoupí. Nehádá se. Není o co. Ožije přesvědčení „Má pravdu, jsem nula“. Neslyší to přece poprvé. A hlavně to „ví“, že není člověk hodný dobrého zacházení.
A to není všechno. Když stejné nemilované dítě potká opačně nastavenou osobu, která mu chce pomoci, obejmout jeho zranění a být opravdovým milujícím partnerem, to dítě (dnes již v dospělém vydání) mu nevěří. Sice slyší: „Zasloužíš si mnohem víc, nejsi nula, jsi úžasná bytost.“ Ale hlava mu říká: „Nesmysl. Dej si na toho manipulátora pozor. Jen si hraje s Tvými city. Maže Ti med kolem úst. Ale dříve či později přijde zranění, a to ještě nesrovnatelně bolestivější, jestliže těm sladkým slovům uvěříš.“
Chápete? Nemilovanému dítěti nikdo nevymluví, že je nula. Dokonce člověku, který s ním jedná jako s nulou, rozumí. Zatímco člověka, který s ním jedná jako s jedničkou, se bojí.
Drezura
V Léku pro duši řeším mnoho typů vztahů, ve kterých právě zraněné vnitřní dítě protistrana zneužívá. Zná Vaše slabé místo, ví, jak na citlivou strunku zahrát, jak Vám v sekundě „vypustit duši“, odebrat sebevědomí a zvýšit Vaši závislost. Ano, závislost. Protože neumíte být sami, protistrana Vás vydírá (například) odchodem od Vás, dokud se nebudete chovat, jak protistrana vyžaduje.
Právě tak to mohli provádět (například) Vaši rodiče či dětští „kamarádi“, když jste byli malí. Právě tak Vás drezurovali, jako nové kusy zvěře v cirkuse, abyste poslouchali a šli v lati. Věděli, jak Vás ztrestat.
Lživá pravda
Ti lidé do Vás nahráli příběh, který je vylhaný. Že (například) neznamenáte nic.
Psychoterapeuti Vám také mohou radit: „Pusťte to z hlavy. Není to skutečnost.“ Bohužel, nemají tak docela pravdu. Ona to skutečnost je. Pro Vás ano. Vy si skutečně připadáte jako nic. Skutečně máte potíže ve vztazích, lidé Vás opouštějí, zneužívají, nejste schopni si stanovit osobní meze, jste terčem posměchu, neúcty, nelásky, a i když narazíte na dobrého člověka, neumíte se otevřít, svěřit, dát či přijmout lásku, Vaším problémem je důvěra, věřit druhým, ale i sobě. Proto máte neustálé pochybnosti a nejistoty. Ale když se opakovaně ptám PROČ, nevíte. Netušíte, odkud se to vzalo, kdy to začalo.
Jako kdyby to bylo Vaší součástí odnepaměti.
„Pusťte to z hlavy. Není to skutečnost. Vy něco znamenáte!“ mohou naléhat psychoterapeuti, ale v takovém případě nerozumějí Vám, a tedy potom ani Vy jim. Ne, není to mámení. Že jste nula, to víte už celý život. Potvrzují Vám to lidé, které máte v hluboké paměti, i události, které se Vám staly.
„Ale přece jste museli potkat i dobré lidi a máte i dobré vzpomínky,“ lamentují psychoterapeuti, kteří jako by zapomínali, v čem je hlavní problém zraněného vnitřního dítěte. Že až do šesti let věku funguje lidský mozek velmi pomalu. Frekvence mozkových vln théta (ještě jsou vlny alfa, beta, gama a delta) je v tom věku mezi 4 až 7 cykly za sekundu, což definuje velmi vnímavý stav. Představíme-li si mozek jako starý fotoaparát ještě s celuloidovým páskem uvnitř, bude nám hned vše jasné. U starého fotoaparátu to bylo tak: Stiskem spouště jako by se otevřela divadelní opona a celuloidový film, velmi citlivý na světlo, se osvítil. Přičemž čím delší byla doba, po kterou se film osvěcoval, tím prokreslenější pak mohl být výsledný obraz. A tak to vypadá i v lidském podvědomí. Co se stalo zejména v raném dětství, to je v paměti hluboko uložené, prokreslené a nemizí to. My si to sice už vědomě nevybavujeme (hovoříme o záznamech v podvědomí), ale právě podvědomí ovlivňuje to, jak se v jakékoli situaci cítíme, jak o ní přemýšlíme, co v ní uděláme. Naše podvědomí může za emocionální strach a všemožné pochybnosti. „Jestli se rozhodnu podle sebe, nikdo mě nebude rád.“ „Jestli udělám chybu, každý mě odsoudí.“ „Jestli neuposlechnu, přijde trest.“ Ano, tohle říkají dospělí lidé. Se zraněným dítětem v sobě. Přesně tak je to naučilo jejich dětství.
A proto jsem sestavil Lék pro duši. Psychologický problém zraněného vnitřního dítěte totiž spočívá v tom, že zraněné vnitřní dítě dokončuje ještě po letech práci za ty, kdo mu v dětství ubližovali a kteří v současné době možná už ani nežijí. Jejich nahrávka ale rezonuje v člověku dál. Přičemž tím, kdo jej trestá, je on sám. „Jsem nula, zase se to ukázalo.“ „Nic nedokážu, neumím, nemám.“ „Nic neznamenám.“
Alkoholismus a jiné toxické závislosti, promiskuita, osamělost, trestání hladem či naopak přejídání, trestání neodměňováním se nebo naopak utrácení, sebepoškozování, sebedowngradování (systematické sebepodceňování), to jsou pak jen některé z projevů „sabotérů“, vnitřních hlasů, jež se člověk snaží buď neslyšet, nebo překřičet, ale nikdy je nedokáže uspokojit. Co tedy lze udělat?
Tři fáze sebeléčby
Ze Setkání a konzultací je koncepčně znáte. Z Léku pro duši také. Přece alespoň v několika větách pro ty, kteří mé přednášky nebo mé knihy neznají.
1. Vybav si historii
„Kdy tento můj životní problém začal?“ Najít příčinu je dobrý začátek. Jedině odstraní-li se příčina, zmizí následek. V naší kultuře je však s nalezením příčiny potíž, a to z bizarního důvodu. My totiž život člověka počítáme až od okamžiku jeho narození. Ale samozřejmě mnohé důležité se děje několik měsíců před tím.
Jako kdybychom v mámině břiše nebyli živí. Jako kdybychom obživli až s porodem. Naštěstí v jiných kulturách jsou moudřejší, život člověka vnímají od momentu početí – narozeniny tak slaví oproti nám s přibližně devítiměsíčním předstihem, ale hlavně v tu chvíli mnohem snáze vysvětlí, kdy dochází k prvním problémům zraněného vnitřního dítěte. Začíná to v šestém až sedmém měsíci života (tři až čtyři měsíce před naším narozením), kdy nás již prokazatelně ovlivňuje prostředí. Okolní zvuky, míra stresu matky, její reakce na konkrétní podněty. Hojnost či nedostatek hormonů, zostřujících naše vnímání (například neuropeptidů, které zlepšují vzájemnou komunikaci neuronů, nervových buněk), kvalita a dostatek výživy, míra zdravotních nebo životních komplikací, prostorové omezení dvojčetem, kontakt s alkoholem, drogami, infekcí. To všechno formuje pocity bezpečí a jistoty dítěte, které se projeví bezprostředně po narození. Ostatně, i po příchodu na svět dál ovlivňuje emoční pohodu dítěte hlavně míra matčiny péče a vůbec emoční dostupnost matky, frekvence zapojení jiných osob, četnost střídání pečovatelů (strýčků a tetiček,...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům