Myslíte si, že Vaše nevěra je POUZE Váš problém, pokud o ní Váš partner neví?
Nebo je maximálně ještě problém partnerův, jestliže se o Vašich záletech již dozvěděl a nyní společně řešíte následky?
Máte děti? A když ano, vnímáte jejich oči? Nemám na mysli to přímé vnímání, když se upřeně díváte do jejich očí. Myslím ten dětský pohled, který probíhá za Vašimi zády, který si neuvědomujete, a který si zapisuje to, co vidí, právě ve chvíli, kdy zapomínáte, že Vaše dítě je v bytě také.
V knize Lék pro duši varuji, že i naši blízcí a milovaní lidé se mohou paradoxně naší vinou ocitnout v problémech. Týká se to například dětí, kterým sice málokterý rodič chce přímo ublížit a mnohé kroky činí právě proto, aby dětem neublížil, ve výsledku však může dětem ubližovat nepřímo a víc, než mu dochází. Píšu: „Děti rozhodně nejsou dokonalé v poslouchání rodičů, zato v jejich napodobování.“ Psychologie tomu říká přejímání rodičovských vzorců. Co vidí u rodičů, nebo co rodiče označují za normální, to děti přirozeně chápou jako normální a objevuje se to pak v jejich chování i v dospělosti.
Při Setkáních a konzultacích řeším každý měsíc stovky případů, kdy se děti od svých rodičů nepřímo naučily (nechat se) klamat, (nechat se) srážet, (nechat se) ponižovat, (nechat se) zastrašovat, (nechat se) vydírat, zacházet se sebou/s druhým jako s hadrem. Jeden případ tady se svolením respondentky otevřu. Ukážu Vám, jaké nedomyšlené dopady na dítě může mít nevěra otce, jaké vnitřní poruchy v té chvíli může zavinit poškozená křížová vazba táta x dcera, jak může dětské myšlení ovlivnit matčina neochota či nemohoucnost partnerovu nevěru řešit, jak se v dítěti, i v dospělosti trpícím rodičovským vzorcem, léčí syndrom neexistující nevěry, a hlavně jak zachránit sebe i celý vztah s partnerem, který se žádné nevěry nedopouští, ale je chronickým objektem našeho sledování, zpochybňování a výčitek.
Signál problému: Proč mu nevěřím, když mou důvěru nezrazuje?
Kristýna měla syndrom vsugerované nevěry. Nedokázala věřit svému partnerovi, a to přesto, že ji nepodváděl.
Nebyla hloupá. Byla to inteligentní mladá žena. A přece si připadala jako blázen. V mé kanceláři kroutila hlavou: „Já vlastně nemám důvod nevěřit mu.“ Milovala ho, on miloval ji. A přece mu nebyla schopna věřit. V její hlavě byly jasné obrazy jeho nevěry. Nešťastná z nich byla ona i on. Seděli ruku v ruce naproti mně a ptali se: JAK to řešit? Psychiatrií?
Tak jako každému i jim jsem vysvětlil, že otázka JAK se rozplétá od otázky PROČ. Proč se v Kristýnině mysli objevuje, i bez objektivních příčin, nedůvěra? Každý následek má totiž svou příčinu. Přesněji: Každý následek v přítomnosti má svou příčinu v minulosti. U Kristýny to záhy bylo jasné: Důvod nebyl v přítomném partnerovi, ani v nějakém minulém partnerovi-nevěrníkovi, ale přímo v jejím dětství.
Když jsme se při konzultacích vraceli s Kristýnou formou vzpomínání zpět v čase, ocitla se konečně u výrazného emocionálního obrazu, který si útržkovitě pamatovala. Byla již hluboká noc, když v zámku zachrastily tátovy klíče. Vyskočila z lůžka a běžela mu v ústrety, jen co jí síly stačily. „Táta tohle miloval – tu domnělou radost, s jakou ho vítám při jeho pozdních návratech. Ale byl to klam. Nespěchala jsem do jeho náruče z radosti, ale ze strachu. Pokaždé jsem se totiž bála, že tentokrát už se táta nevrátí…“
Hlouběji za příčinou: Vždy za to může žena!
Rodiče jí říkali, že je ještě malá, že to nemůže pochopit. Ale Kristýnka všechno vnímala a nasávala.
Třeba to, jak se její maminka trápila, když na něj čekala dlouho do noci. To se ještě bála, že se manželovi něco stalo. Stačilo pak přičichnout k jeho oděvu, když se vrátil, a bylo jí to jasné. Hádali se do ticha ulice a Kristýnka uhrančivě poslouchala za dveřmi. Slyšela i to, když táta přestal svou známost tajit. Když začal používat oblíbenou manipulativní strategii (viz část o manipulacích v knize Lék pro duši), kdy za jeho nevěru „mohla“ Kristýnina maminka: „Ty za to můžeš! Podívej se na sebe! Nedbáš o sebe! Celé dny sedíš jako kvočna u dítěte, nehýbeš se, tloustneš, jsi pořád vrásčitější a muže zanedbáváš. Tak se nediv!“
Kristýnku nutil říkat „maminko“ jiné ženě. I s tou však zažíval podobný příběh. Kristýnka byla několikrát u toho, když se na jejího tatínka ta žena rozkřičela. „Kdy se už rozvedeš?“ Měl pro ni podobnou odpověď. Na manželku křičel: „Co se divíš? V posteli jsi jako leklá ryba. Nedá se s Tebou žít. Nudíš mě.“ Na milenku pak: „Moc na mě tlačíš! Jestli nepřestaneš, opustím Tě.“ A tak Kristýnka fascinovaně chápala: „Aha, nespokojeností muže je vždycky vinna žena!“ Potažmo: „Je normální, že muž odchází, není-li spokojen. A vždy za to může žena.“
Její mozek byl jako nahrávací přístroj. Nahrával nejen konkrétní hlasy a slova, ale také postoje. Čím častěji vídala, že tatínek na ženy křičí a ty jen mlčí, učila se z toho, že NORMÁLNÍ (a správné) je na ženy křičet a být ženou, mlčet.
Strpět agresi, chápat mužovu nevěru jako důsledek ženiných a nedostatečnosti, smířit se a zůstávat. To se Kristýně vrylo do mysli. „Nedbáš-li o sebe, muž Ti bude nevěrný. To, zda o sebe dostatečně dbáš či nedbáš, určuje muž. Je-li Ti tedy nevěrný, znamená to, že Ty selháváš. A protože podle jeho názoru můžeš selhávat v jakékoli chvíli, nemůžeš mít vlastní sebevědomí. Tvoje sebevědomí záleží na jeho spokojenosti s Tebou. Není-li spokojen, po právu odchází a Ty musíš prosit. Nedaří-li se Ti muže uprosit k návratu, jsi neschopná matka a dáváš dítěti ten nejhorší příklad.“ Tak vypadaly Kristýniny nahrávky z dětství.
Příčina a následek: Kořeny a ovoce
Nechci řešit problémy lidí jen při Setkáních a konzultacích. Nemám na to dostatek času. I proto vznikl Lék pro duši. Aby lidé měli pomoc kdykoli u sebe. Ve formě sebeterapeutické knize. Stačí ji začít číst a věnovat čas, třeba i opakovaně, pochopení doporučení, meditací i metafor. Jedna z nich:
Rodiče jsou jako strom a děti jeho ovoce. Hořký strom nevytvoří sladké ovoce. Hořkost stromu má však také svůj původ. V kořenech toho stromu. V minulosti samotných rodičů.
Pozval jsem tedy do své kanceláře Kristýninu maminku. Byla podrážděná až rozhořčená. „Nesmysl! Manžel nemůže být příčinou dceřiných problémů. Byl to milující otec, pro rodinu by se vždy rozdal. Bral nás na výlety, dovolené, pracoval přesčas. Kristýně dal všechno, co potřebovala. Uznej,“ šlehla pohledem po dceři, „že jsi díky němu byla ŠŤASTNÉ dítě!“
Trpěla tím, čemu se v psychologii říká kognitivní disonance. Tento psychický problém vzniká rozporem mezi dvěma vnímáními – mezi vědomou skutečností („manžel je nevěrný“) a svým přáním („manžel je dobrý člověk, jenž nás má rád“). Svého muže obhajovala, aby obhájila sebe – ospravedlnila si před Kristýnou, před sebou, ale i před všemi ostatními, že ve vztahu s ním zůstala. Ačkoli jasně viděla, jak se to na dceři podepsalo. „Spolu jsme občas měli nějaké problémy, ale která rodina je nemá? Který muž se neohlíží za ženami? V jádru to však byl dobrý člověk, a ten nemůže mít na dítě špatný vliv! Vždyť Kristýnce by nikdy neublížil. Proto jsem s ním zůstávala! Co kdybych lepšího otce už nenašla?“ ujišťovala víc sebe než mě.
Stačilo, abych se zeptal na její vlastní dětství. Jako by opakovala stejný příběh. I její matka, Kristýnina babička, říkala, že není-li spokojen muž, je vinna vždycky žena. Kdyby tato babička ještě byla živá, předpokládám, že při ozřejmování jejího dětství bych znovu slyšel stejný příběh. Tak se přebírají rodičovské vzorce. I celé generace. Z kořenů roste strom a z něj ovoce…
Uvědomění: Pět dopadů negativních křížových vazeb
Kristýnino chování tak bylo vysvětleno. Čím více si uvědomovala ze svého dětství, tím lépe chápala negativní křížové vazby otec – dcera, tedy vliv toxického otce nikoli jen na matku, ale i na dceru. Konkrétně uvedu například pět těžkých břemen, které si Kristýna z minulosti nesla:
1) Svému partnerovi nemohu věřit
Táta bývá pro dceru král. První a dlouho jediný muž jejího života, kterému zcela věří, kterého zcela miluje a který ji učí, jak vypadá NORMÁLNÍ myšlení, chování i láska muže. Kdo přijde (zvlášť jako první) „do vztahu po tátovi“, je s ním podvědomě srovnáván. A může být i za tátu (a jeho charakterové vlastnosti) zaměňován.
Kristýnin problém byl o to větší, že jí táta chtěl všechno vysvětlit. Ve slabé chvíli, kdy se před dcerou pohádali, a on měl špatné svědomí, jí vykládal svůj pohled na ospravedlnění záletů. „Když paní už nemá pána ráda, když ona rozbíjí rodinu, pán jde jinam,“ pravil ten mudrlant. V překladu: Když se rozpadá rodina, je to vina ženy. Když muž usoudí, že ho žena nemá ráda nebo že mu něco chybí, je to vina ženy. A nevěrný muž je vlastně oběť.
Maminka měla opačný výklad, jakmile na ni malá Kristýna uhodila s tím, že tatínka nemá ráda a že ona rozbíjí rodinu. „Ale já ho mám ráda. Dělám přesně to, co on chce. A vidíš, přesto jsem tatínkově odchodům nezabránila.“ V dětské hlavičce vznikl slepenec, z něhož vyplynulo: Žena může dělat, co chce, a přesto nemusí být muži dost dobrá a on odchází.
Shoda byla v jediném: Vinna je vždy žena.
V Kristýnině životě to vytvořilo mnoho zlých vzorců. Pamatovala si třeba, jak tatínek při manželské hádce vyhrkl: „Když se mnou dost nespíš, tak se nediv.“ Následek: Když byla Kristýna se svým partnerem déle bez sexu, ihned se cítila špatně, provinile a ohroženě. Podbízela se mu....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům