Víte, co je spillover?
Jako spillover of working life se označuje přesouvání pracovního života do období, které by mělo být vyhrazeno volnému času.
Příklad: Sice si vezmete dovolenou, víkend nebo volný den, sice nejste ve svém obvyklém pracovním prostředí, ale dál obracíte v hlavě pracovní starosti – dál jste ve střehu, na podobné vlně psychického vypětí, dál kolegům nebo zákazníkům k dispozici. Nevypínáte. Ani při rodinné akci, přátelské oslavě, ani při hraní s dětmi.
„Musím.“ Tak to nejčastěji obhajujete. Jako byste nesměli mít limit, za kterým už máte nárok na odpočinek a vypnutí. Jako byste měli být nepřetržitě a bezmezně produktivní.
Kdo četl Lék pro duši, ten ví, co to pak může udělat se vztahy. Jak krutě může platit „Když si neděláš plnohodnotný čas na nás, učíš nás žít bez Tebe, potažmo s tím člověkem, který si na nás (na rozdíl od Tebe) plnohodnotný čas udělá.“ I proto jsem knihu Lék pro duši doplnil na Vaše přání o tištěný FC Kurz Jak být psychicky odolnější. Důvod je prostý: I když zatím sedět na dvou židlích zvládáte, nepůjde to donekonečna. Člověk totiž má své meze. A jejich překročení se může krutě vymstít. Proto: Všeho s mírou.
Workoholismus versus Flow
Karel měl nálepku „workoholik“. Sám s ní souhlasil. „Hodně pracuji. Až moc.“
Problém tkvěl v tom, že Karel nevěděl, co je workoholik. Kdyby to věděl, okamžitě by s nastaveným spilloverem přestal.
Workoholik totiž není ten, kdo pouze pracuje moc. Workoholismus má důležitý parametr: NEproduktivitu a NEefektivitu. Jinak řečeno: Workoholik je ten, kdo NEMÁ VÝSLEDKY, a proto pracuje víc. Myslí si, že když přidá, bude mít lepší výsledky. Ale ten, kdo pracuje hodně a MÁ VÝSLEDKY, není workoholik. Jede na vlně flow. Je šťastný, nabíjí se, a hlavně je maximálně produktivní a efektivní. Workoholik naopak není produktivní ani efektivní a měl by si odpočinout. Tak by nabral síly, aby mohl mít lepší výsledky. Workoholismus je znak vyhoření.
Problém distresu
Karel přišel na Setkání, protože se mu zhroutil život. Nejen rodinný vztah, kde se od něj odpojila manželka a děti, ale i pracovní. Byl tak dole, tak vyhořelý, tak frustrovaný, že neuměl „nahodit řemen“ a v práci byl na vyhazov. Aby ne, neměl odkud brát energii. Pouze ji vydával. Směrem, který byl kontraproduktivní.
Pro Karla bylo novinkou, že existují dva stresy. Jejich názvy slyšel poprvé. Protože mezi čtenáři může být více takových Karlů, vysvětlím ty názvy ještě jednou.
Eustres je dobrý stres. Jde o pozitivní zátěž, která je ohraničená přiměřenou mírou. Člověka stimuluje k vyšším nebo lepším výkonům. Eustres Vás vybaví správnou nervozitou, soustředěností, respektem i touhou uspět, takže Vás pak přiměje i k lepší připravenosti. Člověk v eustresu říká: „Je lepší být připravený než překvapený.“ Takže ano, „strachuje se“, ale ku prospěchu věci.
Naproti tomu distres je zlý stres. Charakterizuje ho nadměrná (příliš velká nebo příliš dlouhá) psychická zátěž. Člověka může v lepším případě poškodit, v horším případě zabít. Jako když přetavíte drát.
Karel přetavil drát jak u práce, tak u vztahu s rodinou. Šel přes míru. Nepochopil, že sílu člověku dává změna.
Nestačí se vybíjet
Jak opakuji v Léku pro duši, člověk musí chápat, že má meze. I vztahy mají meze. Rád přirovnávám vztahy ke gumičce. Můžete ji natáhnout opravdu hodně, jako trpělivost svého partnera nebo dětí, ale i ona trpělivost má svou mez. A když praskne, pak právě jako gumička, kterou protějšek drží, ale pak pustí, zraní Vás. Především Vás.
Karla jsem proto učil, že život je především změna. Proto po výkonu potřebujeme odpočinek. Jen tak zregenerujeme, nabijeme se a posílíme. Jako svalovec v posilovně. Nemůže jen cvičit, musí dbát i na přestávky a odpočinek. Jinak se přetíží a místo posílení zažije zhroucení svého snažení.
V Léku pro duši zdůrazňuji, že vyhoření (burn-out) neukazuje na nic jiného než na to, jak nesprávně jsou propojené mysl a tělo. Jak nadměrný stres, enormní mentální zátěž mohou zničit celý organismus. Ale to, jako u Karla, není jen problém práce. Lidé vyhoří i ve vztahu, žijí-li tam v příliš velkém nebo v příliš dlouhém přepětí. Ostatně, vyhořet můžeme i sami, pokud až příliš přetěžujeme mozek přemítáním o problémech. Je v tom i logická nepřímá úměra: Čím více času/energie pálíme starostmi, tím méně času/energie nám potom zbývá na radosti.
Fyzické následky vyhoření jsou zjevné: přes prvotní známky v podobě úzkosti a deprese přijde nespavost, vyčerpanost, poruchy příjmu potravy, nárazové přejídání či naopak hladovění, obezita, načež víc než 40 procent lidí dospěje k ischemické srdeční poruše. Ta vzniká nedokrevností tkáně nebo orgánu, což vede k jejímu poškození či odumření. Přes 80 procent přetížených lidí má oslabenou imunitu.
Zapomeňte na to, že:
- „Je to jen problém naší země nebo západní civilizace.“ Kdepak, Japonci už dávno zařadili do slovníku pojem karoshi – smrt přepracováním.
- „Je to jen problém vyšších pracovních pozic.“ Naopak, lidem s nižšími odměnami se spíše nedostává adekvátního odpočinku, statisticky častěji pracují monotónně, mají méně času na své rozptýlení a vzdělávání a jsou pod větší represí vyšších pozic („zákon padajícího trusu“), které si na těch nižších rády vybíjejí vlastní komplexy a vlastní vyhoření.
- „Je to jen problém jedince.“ Mnohé firmy, jak se v psychologii říká, řeší „požár v celém lese, až když zčernají oblaka“. Ale to je pozdě. Distres je „nakažlivý“. Kdo pracuje i ve svém volném čase, ten jako by tím nastavoval laťku i pro ostatní (manažeři spilloveru některého z podřízených rádi zneužívají pro zvyšování norem i pro druhé. Aneb: „Když může on, proč bys nemohl Ty?“).
Na předchází vyhoření jsem zaměřil celý tištěný FC Kurz Jak být psychicky odolnější, který záměrně vychází v tomto období. S koncem dovolených a prázdnin budou rodiče i děti znovu polykat zvýšené dávky povinností, navíc s nástupem podzimu se objeví i deficit slunečních paprsků (začne se zkracovat den), tedy důležitého zdroje energie.
Proto, pokud se nedostanete k Jak být psychicky odolnější ani Léku pro duši, a přece uvidíte na sobě nebo na svých blízkých prvky vyhoření, prosím, věnujte pozornost alespoň těmto třem krokům:
1. Vnímejte signály
Při Setkáních a konzultacích mě děsí to, jak pozdě lidé přicházejí pro pomoc. Mnozí dokonce vůbec nevnímají žádné symptomy většího stresu, nebo sami sebe považují za dostatečně klidné a silné (byť zjevně nejsou). Problém je, že účinky nadměrného stresu si obvykle neuvědomujeme, když nám citelně neubližuje. A jakmile už nám citelně ubližuje, je bohužel pozdě.
Přitom stačí vnímat zřetelné signály: Nemůžeme usnout. Nedaří se nám soustředit. K práci přistupujeme s odporem. Nejsme efektivní. Přitom nás ani nenapadne...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům