Varuji před tím opakovaně. Člověk vydrží hodně, ale nevydrží všechno. Každý máme svou mez.
Ta mez je založena na našem pudu sebezáchovy. Existuje zkrátka hranice, za kterou organismus převezme kontrolu. Automatismus způsobí, že námi zatřese, když se potřebujeme probudit.
Funguje to na tělesné úrovni, kde nás organismus může vypnout, jestliže dlouhodobě děláme hlouposti. Ale také to funguje na psychické úrovni. Všichni v sobě máme pomyslnou Nádobu bolesti, která má svou mez. Okraj trpělivosti. A když je něčeho moc, tak je to příliš. Jinak řečeno: Když je bolesti v té nádobě moc, automatismus provede změnu místo nás.
Píšu o tom v sebeterapeutické knize Lék pro duši.
Jak se mění všechno, a druhý to nevidí
Váš protějšek může dlouho dělat jednu chybu, kterou mu pojmenováváte, vyčítáte, vysvětlujete. On ji nemusí řešit. Proč by ji měl řešit, když po jeho boku zůstáváte? Co by se změnilo tím, kdyby tu chybu odstranil? Zůstali byste po jeho boku? Ale to zůstáváte i tak. Právě takto uvažuje.
Nevidí důvod se změnit. Bohužel, nevidí toho mnohem víc. Třeba všechno to, co se mění pod vaší pokožkou. Ve vašem podvědomí. Jak se již nebezpečně plní Nádoba bolesti.
V Léku pro duši upozorňuji na to, co toxičtí lidé podceňují. Myslí si, že když zůstáváte, tak s jejich toxickými činy souhlasíte nebo jste si na ně zvykli. Ne, nezvykli. Čas pracuje proti nim. S každým zraněním se totiž zvyšuje hladina v Nádobě bolesti. Oni to nevidí. Ublíží vám třeba i hodně – a vy pořád zůstáváte. „Tak mohu přidat! Ublížit mu ještě víc!“ uvažují toxičtí lidé. Netuší, co se děje ve vás. Jak prohlubují vaše zklamání, bolest, frustraci i nenávist. A pak se to stane.
Může to být jedno jediné slovo, gesto, čin, může to vypadat i zdánlivě nevinně a vy projdete chodbou bolesti a naštvání až do lhostejnosti. Jako by praskla gumička, kterou ustavičně natahovali. Jako by ji natahovali v domnění, že co vydrží teď, to vydrží donekonečna. Ne. Prasknutím se mění přístup člověka a ten, kdo situaci podcenil, poznává svou karmu.
Za hranicí
V Léku pro duši tomu zlomovému momentu říkám NIC. Tam, kde bylo VŠECHNO – bojování, obhajování, doprošování – je najednou NIC. Kde člověk do té chvíle mluvil, hartusil, plakal, už jenom mlčí. Pusto a prázdno z pohledu emocí. To je NIC, moment emocionálního vyčerpání. Ten člověk už nemá na nic sílu. Jen na jedno – rezignovat, vzdát vztah, odpojit se od člověka. Právě to začíná momentem NIC.
Je to jako s květinou, která dlouho prosí o vodu. Vadne, chřadne, ztrácí svou krásu. Ale pořád žije. Až do momentu, kdy zničehonic uschne. A nejde vzkřísit. Vypršel totiž čas. Byla překročena mez.
Na Setkání...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům