Jste založením Stavitel, který potřebuje vztah, a když žádný nemá nebo se mu hroutí, trápí se a usuzuje z toho, že je možná špatný Stavitel?
Jste v toxickém vztahu, který bolí vás nebo i vaše děti, ale zůstáváte v něm, protože si nedokážete představit být sami?
Věříte ve změnu člověka, který se ale dlouhodobě nemění? Nebo už i víte, že se nezmění, ale strach z rozchodu je pořád silnější než odhodlání udělat krok od zdroje bolesti?
Co s tím? Na to všechno odpovídá kniha Lék pro duši. Kterou doprovází série Setkání, v nichž můžete otevřít svůj osobní příběh a dozvědět se, co a jak pro sebe můžete udělat. Úměrně vaší povaze a minulosti, která vytvořila vaše současné brzdy a strachy.
Co mám dělat?
„Co mám dělat pro to, aby si mě druhý víc vážil?“ Tak se při Setkáních, která jdou spojit i s individuální konzultací, ptají lidé, kteří si zapomínají položit mnohem důležitější otázku: „Co mám dělat pro to, abych si sebe vážil sám?“
Tito lidé se bojí být sami – a neptají se proč. Tito lidé zůstávají v nefunkčních, ba toxických vztazích – a neptají se proč. Tito lidé jsou závislí na špatných lidech, zdrojích bolesti a utrpení – a neptají se proč. Maximálně se zmohou na sebepoškozující závěr: „Protože jsem hlupák.“ Ale tito lidé nejsou hlupáci. Každý na jejich místě (s jejich minulostí) by jednal stejně. Právě tam je jejich proč. V minulosti.
Naučili se bát se samoty. Naučili se zůstávat v nefunkčních, ba toxických vztazích. Byli donuceni k závislosti na zdrojích bolesti. Někdo je přiměl hledat chybu v sobě, nechat se sebou smýkat jako s hadrem a považovat to za normální a správné. Někdo je přesvědčil, že na víc nemají. Že to, jak špatně s nimi jedná druhý člověk, odpovídá tomu, jak špatní sami jsou.
Naučili se jednostrannému vztahu. Že oni sami se musejí zajímat o druhého, brát ohledy na to, co jemu vadí, co jeho těší, o čem on sní, zatímco jejich vlastní potřeby jsou podřadné. A tak se tito lidé ve vztazích partnerských, pracovních, rodinných snaží udělat maximum pro druhého, což je v pořádku, ale už si nepoloží otázku: A kdo naplní moje potřeby?
A proč si ji nepoloží? Protože „na nich nezáleží“. Protože „neexistuje nikdo, kdo by je měl rád“. Včetně jich samotných.
Proto vznikl Lék pro duši. A proto nabízím Setkání, která jdou spojit i s individuální konzultací, každému, kdo má v sobě tuto minulost a ve vztazích doplácí na nikoli lásku, ale závislost.
Už to ukončit
Tito lidé nevědí, že mohou mít vlastní koníčky, vlastní kariéru, vlastní zdroje radosti. Že se mohou ohradit, ozvat, mít sebe rádi. Naopak si myslí, že jediná cesta k jejich štěstí vede přes štěstí druhého – k tomu byli vedeni zpravidla celé dětství. Uspokojit druhé. To že je láska. Zatímco kdyby na oplátku chtěli uspokojit své potřeby, to už by bylo sobectví. Tak jsou naučeni.
Pochopitelně jsou nešťastní. Ten, kdo je zneužívá, je nedělá šťastnými. A oni si uvědomují, že čím víc pro druhého dělají, tím víc se opravdu stávají hadrem na podlahu. Že se jenom ponižují, doprošují, znehodnocují. A ani tak to nestačí. Proto ti, kdo neznají Lék pro duši, přicházejí za mnou na Setkání, potažmo na individuální konzultaci, přesvědčeni, že „takový život nemá smysl“ a „musejí ho ukončit“.
A mají pravdu. Takový život opravdu nemá smysl a stojí za to ho ukončit. Ale ne smrtí. Naopak novým životem. Začít znovu. Postupnými změnami. A nejlépe samotou.
Samota je klíčové období života, ve kterém člověk zůstává na bolesti, starosti i radosti sám. Je sám, když se v noci budí pochybnostmi. Je sám, když vstává bez energie do nového dne. Je sám, když na překážce zakopne a padne. Je sám na zvedání, na výčitky, na lítosti, na prohry. Až se seznámí se sebeláskou. Právě tehdy, když ho nikdo venku rád nemá, pochopí, že může mít rád sám sebe. Že když má jakoukoli potřebu, může, ba musí ji...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům