Jak je možné, že dáme další šanci člověku, který nás opakovaně zklamal a znovu zase zklame? Jsme nepoučitelní? Proč věříme ve změnu člověka, který jí není schopen? Z jakého důvodu vidíme druhého lepším, než ve skutečnosti je, co stojí za naší zálibou malovat si vzdušné zámky, a tím si nabíhat na vidle další bolesti z opětovného zklamání?
Nic nepůsobí člověku tolik zbytečných problémů ve vztazích jako projekce. K vysvětlení tohoto jevu postačí projektor, promítající filmový příběh na stěnu. Bílá zeď pak ožívá odstíny a konturami,
jako by odnepaměti byly její součástí. Přitom ty světelné efekty vycházejí z projektoru, potažmo z filmové nahrávky uvnitř toho projektoru. Právě tak vypadá projekce v mezilidských vztazích. My jsme projektor, který si promítá do druhých lidí svůj vlastní způsob myšlení a jednání, své vlastní hodnoty, zkušenosti, logiku. Co je samozřejmé pro nás, to očekáváme, že bude samozřejmé i pro druhé. Jinak řečeno: Myslíme si, že druzí udělají to, co bychom na jejich místě udělali my. Přitom ovšem přehlížíme, že oni nejsou my. Že každý člověk je jiný. Že může mít jiný způsob myšlení a jednání než my, jiné hodnoty, zkušenosti, logiku, jiné emoce, potřeby, mindráky. Že pro něj může být normální něco jiného, ba přesně opačného, než pro nás.
Oddělené nádoby
„Já jsem myslel, že ona udělá…“
„Já jsem čekala, že on neudělá…“
Já myslím… Já čekám… Já předpokládám… Kdykoli vám do mysli vletí tato slova, plácněte se přes ústa. Neodvozujte, co udělá druhý, podle toho, co byste udělali vy. Dejte si pozor na vlastní domněnky a soudy. Nepodléhejte přesvědčení, že vůči druhému můžete vznášet důvodná očekávání, protože „ho už dostatečně znáte“. Každé vaše zklamání je důkazem, jak málo jste druhého znali. A že doplácíte na projekci.
Oním filmem v projektoru vaší mysli jsou nahrané zážitky. Vaše výchova, vaše poznání, všechno, co vás v průběhu dosavadního života zformovalo. Na tom filmu je vaše pravda. Zřejmě si o ní myslíte, že je to jediná možná pravda. Jediné možné normálno. Že jinak se člověk přece chovat nemůže. Přitom zapomínáte, že jste ve své hlavě. V jiné hlavě může rezonovat naprosto jiná výchova, naprosto jiné poznání, naprosto jiná pravda, naprosto jiné normálno.
Ačkoli všichni vyrůstáme na jedné planetě, domovské prostředí je odlišné. Děti sají své normálno z nejbližšího okolí. Co vidí a co se v jejich vnímání soustavně opakuje, to časem považují za jediné normální. Kde se doma nevyznávají city, tam se může stát, že ani děti netonou v citových potřebách. Může jim připadat normální nezabývat se ve vztazích citovou stránkou. Zatímco jejich protějšek se může trápit domněnkami, proč druhým nestojí za občasné vyznání. A že neříkat „Mám tě rád“ a „Záleží mi na tobě“ přece není normální.
„Já jsem myslel, že ona udělá…“ „Já jsem čekala, že on neudělá…“ Vraťte se ještě jednou k těm zvláštním slovům. JÁ – ON. JÁ – ONA. Už ta logika je podezřelá. Směšuje dvě osoby, dva světy. Mezi nimi ale nemusí být žádná spojitost.
Projekce znamená, že soudíte druhé vlastní hlavou. Že interpretujete jejich slova podle sebe. Pokud slyšíte „Ublížil jsem ti, lituji toho a už to neudělám“, můžete se domnívat, že druhý své chyby lituje a skutečně ji už nezopakuje, a to zejména tehdy, když je pro vás normální chyby litovat a neopakovat ji. Jenže to neznamená, že druhý své chyby lituje a skutečně ji nezopakuje. Jeho logika může být jiná než vaše. Důvod, proč říká „Ublížil jsem ti, lituji toho a už to neudělám“, může vězet v tom, že naopak moc dobře ví, že jeho slovům při své povaze uvěříte a dáte mu další šanci. Ví to tím spíše, když zjevně doplácíte na projekci. Když i v jiných vztazích druhé vidíte lepšími, než ve skutečnosti jsou, protože jste sami lepší než oni. A tím se dostáváme k podstatě projekce.
Problém hodných lidí
Každý si přirozeně vyhodnocuje životní situace podle sebe, podle toho, co je pro něj logické a normální. Jestliže hodný člověk, když někomu ublíží, své chyby lituje a už ji neopakuje, pak je pro něj přirozené věřit jiné osobě, která ublížila a tvrdí, že chyby lituje a už ji neopakuje. Vcítí se do její kůže a dá jí další šanci, protože si představí sebe na jejím místě. Právě to je projekce.
Projekce znamená, že slova a činy druhých soudíte vlastním způsobem přemýšlení. Jako byste se svou myslí na okamžik vstoupili do cizího těla a situace. Podvědomí vás nutí myslet takto: Kdybych já někomu ublížil, co bych teď cítil? Inu, litoval bych chyby a už bych ji nechtěl opakovat. Potažmo: Přál bych si ze všeho nejvíce další šanci. Protože já bych jí nepohrdl. To je logika hodného člověka.
Anebo: Jste-li opuštěni jinou osobou a nevíte proč, opět si představíte sebe na místě druhého. Pak se domýšlíte takto: Jestliže já bych opustil někoho, kdo mě miluje a udělá pro mě první poslední (definice hodného člověka), co by se muselo stát, abych od něj odešel, a ještě k tomu bez vysvětlení?
Hodný člověk má jasno: Ten, kterého tak nezdvořile opouštím, by se musel dopustit něčeho strašlivého. A důvod, proč bych mu nesdělil důvod, by byl ten, že (přece jsem hodný člověk…) mu nechci ještě přitěžovat. To je znovu logika hodného člověka. Výsledkem je, že hodný člověk ubližující osobě přirozeně promine a dá další šanci (první případ). Anebo se opuštěný hodný člověk začne obviňovat ze strašlivé chyby, kterou ale nejprve musí najít (druhý případ). Každopádně považuje za jasné, že se ta chyba určitě stala.
Pamatujte si: Čím jsou lidé hodnější, tím více doplácejí na svůj způsob myšlení. Tím hůř s nimi druzí mohou zacházet a tím pravděpodobněji se hodní lidé ještě cítí vinní. Důvodem není to, že by vinní byli. Důvodem je, že si jako vinní připadají, respektive vlastní vinu chápou jako jediné možné vysvětlení toho, proč s nimi někdo špatně zachází. Kladou si totiž otázku: Kdybych já, hodný člověk, s někým špatně zacházel, čím vším by ten protějšek musel být vinný? V té logice je jedna hrubá chyba: Hodní lidé nemusejí mít za protějšky ve vztazích jiné hodné lidi. Jinak řečeno: Hodní lidé soudí druhé lidi tak, jako by oni také byli hodní. Ale ti druzí lidé vůbec být hodní nemusejí…
FENOMÉN ZRCADLENÍ
V druhém se vidíme. A to nejen při pozitivním náhledu, kdy se snažíme věřit, že druhý na nás pohlíží stejně dobře, jako bychom na jeho místě pohlíželi sami na sebe. Existují totiž případy, kdy můžeme svůj protějšek, i nevědomky, dráždit tím, jací jsme, svou předností, kterou oproti němu máme, svými schopnostmi, kterými ho převyšujeme, a jemu to vadí.
Příklad: Jsme-li v emocionálně vypjatých situacích klidní a vyrovnaní, může tento protějšek při pohledu na nás tím spíše vnímat sám sebe – jak klidný a vyrovnaný není. Což ho může o to víc provokovat a nutit vyvést nás z klidu a vyrovnanosti. Tito protějšci ve snaze ospravedlnit si před sebou vlastní toxické jednání, začnou hledat chybu na nás. Mohou se snažit na nás najít něco špatného, protože na nás neunesou něco dobrého.
FENOMÉN KARMY
Čeho se dopouštíme, tím jsme sami posléze trestáni. To je jeden ze zákonů karmy. Ilustrace to vyjadřuje názorně. Naše podvědomí totiž varuje: Jestliže nějakou myšlenku můžeme mít my, proč by stejnou nemohl mít někdo jiný? Jestliže si umíme představit to, že bychom podvedli partnera, proč by si stejným způsobem nemohl hledat cestu on, potažmo proč bychom si neuměli představit to, že nás podvádí i on?
Příklad: Žena, rozverně koketující v zaměstnání, má poté problém věřit vlastnímu partnerovi, že nekoketuje v zaměstnání. Smlouvá-li si tato žena rande na pozdní hodiny, první, co ji napadne po nočním příchodu jejího partnera domů, je to, že si smluvil rande na pozdní hodinu. Tomu se říká podvědomá asociace. Naopak její věrný partner, zapřažený dlouho do noci ve svém zaměstnání, může být překvapený jak žárlivými výlevy své ženy, tak odhalenou nevěrou jeho ženy, která probíhala po odchodu ze zaměstnání. Myslel si, že ona do noci pracuje. „Proč by nemohla do noci pracovat, jestliže já do noci pracuji?“ krčí rameny.
Že je něco samozřejmé pro vás, určitě neznamená, že to musí být samozřejmé pro jiné.
V životě potkáte, a možná se vám to už stalo, manipulátory. Chladnokrevně kalkulují protějšky, kteří jednají ve vztazích bez emocí, racionálně. Zneužívají projekci. Proto si vybírají zejména hodného člověka. Vědí, že ten v nich nikdy neuvidí příčinu vlastního vztahového neštěstí. Hodný člověk si vždy myslí, že vztah kazí sám. Jeho projekce říká: Kdybych sám byl s partnerem tolik nespokojen, jak velké chyby by se asi musel dopouštět? Pro manipulátory je tedy snadné ovládnout hodného člověka. Přesvědčit ho, že pro vztah nedělá dost. Hodný člověk si tato slova interpretuje po svém: Kdybych já, hodný člověk, někomu řekl, že pro vztah nedělá dost, co by to znamenalo? Nu, že pro vztah skutečně nedělá dost! Čím pravdomluvnější a upřímnější člověk je, tím více potom věří lžím. Není-li daným protějškem již tolik vytrestaný, tedy ponaučený, aby byl schopný rozlišovat, odosobnit se, pak ho vůbec nenapadne, že by mu partner mohl lhát. Pro pravdomluvného a upřímného hodného člověka je slovo zákon. Nikomu tak není snazší lhát než pravdomluvnému a upřímnému hodnému člověku. A naopak platí, že čím nespolehlivější člověk je, tím větší sklon má druhým nevěřit.
Tím se posouváme k důležitému slovu – karma. Karma není nadpřirozeno, ale přirozený zákon příčin a následků. Na vztahové úrovni je karma způsob, jakým člověk přemýšlí. Co ho napadá, to se mu vrací.
Uvedu to na příkladu nejčastějších odesílatelů listovních dopisů na mou adresu. Těmi jsou vězni. Jejich druhým největším problémem, po neschopnosti odpustit, je neschopnost věřit. A to zejména tehdy, když někomu velmi ublížili. Jestliže mají zkušenost (byť sami se sebou), že člověk je schopen oklamat, podvést, okrást nebo i zabít, a to zejména tehdy, když působí důvěřivě a nevinně, pak se tito trestanci sami stávají podezíravými vůči každému, kdo působí důvěřivě a nevinně. Například odsouzení vrazi mají až panický strach ze svých spoluvězňů. Potýkají se s nespavostí. „Bojím se, že mě někdo zabije,“ píše mi ten, kdo sám někoho připravil o život ve spánku.
Všechno, co si dovedeme představit, je pro nás přípustné, možné, pravdivé. Čím toxičtější jsme v nitru, tím toxičtější pak máme život. Čím více lidem jsme ublížili, tím paranoidnější jsme vůči svému okolí.
V každém totiž vidíme sebe. Bojíme se nejen toho, co by druhý hypoteticky mohl udělat, nýbrž hlavně toho, co jsme sami někomu skutečně provedli. To je karma. Projekce je jednou z jejích zbraní.
Fixujte, prosím: Druzí lidé zdaleka nemusejí být jako vy. Mohou to být hajzlíci. Nebo poctivci. To, jací jsou, není o vás, ale o nich. Vy s tím musíte počítat – že mohou být jiní než vy, uvažovat jinak než vy, zachovat se jinak než vy. Zklamání není nic jiného než nenaplněné očekávání. Očekávání je přesvědčení, že druhou osobu již známe, a tudíž si můžeme vytvářet nějaké předpoklady. Případné zklamání je pak potměšilý trest, který říká: „Myslel sis, čekal jsi, že druhého znáš, a vidíš, neznals. Tak teď ho již znáš lépe. Ale pozor! To pořád neznamená, že ho znáš úplně.“
Trest za vlastní myšlení
Jedním z nejcitovanějších příkladů projekce a karmy v psychologické literatuře je ten, kterým otevírám svou knihu o vyzrávání člověka Dvanáct srdcí. Karmický příběh pojednává o holčičce a chlapečkovi, kteří na mořské pláži hledají každý své poklady. Holčička sbírá ty nejkrásnější mušličky a chlapeček kamínky. Celý den se jeden druhému dívají zvědavě přes rameno, až se nakonec domluví, že si večer své sbírky vymění. Stane se. Tedy ne tak úplně. Holčička totiž dá chlapečkovi přesně podle dohody všechny své nasbírané mušličky. Chlapeček holčičce ten nejkrásnější kamínek zapře a schová si ho tajně do kapsy. Jak zapůsobí karma? V noci chlapeček nemůže spát. Nepokojně se převaluje, protože ho mučí představa, jak asi musela vypadat ta nejkrásnější mušlička, kterou před ním holčička určitě
zapřela a schovala. Zatímco holčička tu noc spí sladce. Ví, že má ty nejkrásnější kamínky na celé pláži…
Poctivý člověk je přirozeně důvěřivý. Dokud není za svou důvěřivost dostatečně vytrestaný. Pak už je na automatické pozitivní závěry opatrný. Umí si představit (jeho převzatá zkušenost), že ne každý je poctivý. Naopak podvodník od začátku doplácí na svou karmu. Svůj negativní vzorec má ve své hlavě od prvního toxického činu. Není-li takový člověk sám důvěryhodný, je pro něj subjektivně obtížné nalézt na světě jiného důvěryhodného člověka. Ne proto, že by důvěryhodní lidé nebyli. Podvodník si v každém, koho míjí, umí představit podvodníka. A to tím spíše, když ten druhý působí důvěryhodně. Na něj obzvlášť pozor! „Přesně takhle bych přece podváděl,“ pomyslí si podvodník.
Prospěšná lekce
Projekce je jeden z nástrojů života, který učí člověka myslet, opravdu zapojovat rozum. Nespoléhat se na automatickou přirozenost, nýbrž naučit se oddělovat sebe (vlastní srdce) a druhé lidi (jejich možnou odlišnost). Proto se potřebujeme spálit. Abychom se ponaučili. ›
I tak bolestná minulost je tedy konstruktivní, protože zlepšuje naši karmu, náš způsob myšlení a jednání, a tedy naši budoucnost. Karmické události jsou ty, které sice často enormně bolí, ale právě proto ovlivňují, respektive korigují náš přístup. Projekce a karma jsou zkrátka učitelé. Pomáhají nám pracovat s naším mozkem efektivněji. Hodnotit druhé lidi podle svých standardů (protože jiné přirozeně nemáme), ale současně si uvědomit, že jejich standardy mohou být odlišné.
Ano, uzavírání minulosti je zejména o práci s vlastní myslí. Kdyby šlo jen o rozum, tak s projekcí problém nemáme. Všichni přece racionálně víme, že každý člověk je od přírody jiný. Problém zvaný projekce nám však ukazuje, jak málo jsme racionální. Jak moc se necháme unášet dojmem. Přičemž ten dojem je NÁŠ. To znamená vychází Z NÁS, z toho, co MY cítíme.
Zatímco vy pro ně normálně přeplavete oceán, pro ně může být normální se pro vás neohnout ani do louže.
Prosím, zaveďte do svého života tyto tři změny:
- Plácněte se, kdykoli ve spojitosti s druhými lidmi použijete mimoděk výraz „myslel jsem“/„myslím si“ nebo „očekával jsem“/„očekávám“.
Uvědomte si, že očekávání je vaše, ale chování, ke kterému své očekávání vztahujete, je jiné osoby. Že ona se rozhodne ne podle vaší přirozenosti, ale podle své přirozenosti. Nemluvě o tom, že dotyčná osoba o vašem očekávání nemusí vůbec vědět. K tomu jen krátký žertovný příklad z mé osobní zkušenosti. Na osobní Setkání se mnou (tříhodinová debata na konkrétní téma ve velmi omezeném kruhu několika osob) přišla paní, která na konci Setkání vyjádřila zklamání mou maličkostí. Jako důvod uvedla: „Čekala jsem, pane Casanovo, že budete mít žluté kalhoty.“ Nemám ponětí, jak si paní vytvořila tuto
představu, protože ani nevlastním žluté kalhoty. Nicméně paní jsem se zdvořile omluvil, s tím, že i kdybych žluté kalhoty vlastnil, možná bych si je na toto Setkání neoblékl, protože jsem o jejím očekávání nevěděl. A současně jsem ji upozornil, že i kdybych o jejím očekávání věděl a chtěl ji potěšit a přišel ve žlutých kalhotách, možná by žlutými kalhotami byli zklamáni jiní účastníci Setkání, kteří by očekávali, že přijdu v jiných, ne žlutých kalhotách. Na tomto příkladu ilustruji, že cizí očekávání může jít mimo vaši kontrolu, ba dokonce že lidé od vás mohou očekávat to, co jim ani nejste schopni vyplnit, a přece budou zklamáni.
- Odosobňujte se.
To, jak se k vám lidé chovají, nemá...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům