Vypadá Váš život nějak takto?

Můžeš. Ještě můžeš. Ještě můžeš. “Ještě můžeš” bez jakéhokoli limitu. Pokud chceš, přihoď mi ještě nějakou zátěž, úkol, výčitku. A když to nevzepřu, vysvětli mi, jak jsem nedostatečný. I když dělám maximum. Nemám žádné meze v tom, abych ti řekl: “Tohle už mi nemůžeš naložit.” Jako bych věřil tomu, že ani mé tělo nemá žádné meze, a že cokoli mi druzí naloží, to zvládnu.

Víte, kdo je z hlediska psychologie hodný člověk? Ten, který je druhým permanentně k dispozici, nikdy jim neřekne ne, vždy se snaží vyhovět, zavděčit a vyjít vstříc, až poněkud zapomíná na sebe. Potřeby, přání a spokojenost druhých má v žebříčku hodnot na vyšším místě než své. Vlastní sny, radosti a život vůbec upozadí. Pro druhé. Věří, že ho lidé potom budou mít rádi. Že si ho budou vážit.
Že ho nebudou moci opustit. Věří, že být hodný se vyplatí. Tak mu to vysvětlovali už jako malému.

Možná vás v souvislosti s uvedenou definicí napadá jiné slovo. Hloupý. Možná hodné lidi znáte nebo hodní sami jste, a už vás to štve. Nechcete být takoví. Poznali jste, že se to ne vždy vyplatí. Spíše se to člověku vymstí. Došli jste k závěru, že je to porucha, chyba, protože vás potom kdekdo snadno zneužije. Je tohle váš názor? Pokud ano, vnímejte, co vám budu psát. A vnímejte, co napíšu hned teď. Není to chyba. Je to přednost. Ale musíte se k ní jako k přednosti chovat. I ostatní.

Syndrom hodného člověka

V knize Lék pro duši zevrubně vysvětluji, odkud se toto nutkání obětovat se pro druhé bere. Syndrom hodného člověka se vytváří už v dětství. V rámci výchovy je taková osůbka vedena k tomu, aby hlavně byla hodná a poslušná. To jsou pozoruhodné přívlastky. Zaměřím se na ně.

Poslušný je ten, kdo poslouchá. Kdo poslouchá, ten neodmlouvá. Kdo odmlouvá, ten je nehodný. Nehodný čeho? Nehodný lásky, dobrého zacházení, šťastné budoucnosti. Takto je to okolím vysvětlováno.

Říkáte-li jako dítě ne, jste trestáni. Trest vás bolí. Spočívá ve ztrátě něčeho, na čem vám záleží, bez čeho případně vůbec nemůžete být. Nehodné a neposlušné dítě například přijde o nejmilejší hračku, nedostane vytoužené štěně, nesmí ven s kamarády. Má domácí vězení a je izolováno. Opakuje se mu, že ho nikdo nemá a ani nebude mít rád. A že je to jeho vina. Daň za nehodnost, neposlušnost. A tak si podvědomě zafixujete, že ne znamená izolaci, trest, bolest, ztrátu z vlastní viny. Proto ne neříkáte.

Už chápete, proč hodní lidé navenek nedokážou říct ne, ačkoli by vnitřně tolik chtěli? Proč se obětují a pak trápí tím, že se obětovat neměli, anebo že si druzí lidé dostatečně neváží jejich oběti? Ano, těmto lidem záleží na ocenění. Jsou na něm závislí. Potřebují být důležití, užiteční, prospěšní, milovaní. Nejsou-li, pak – zdůrazňuji – chybu vidí v sobě. Asi jsem nebyl dost hodný, dost poslušný. Zasloužím si špatné zacházení. Musím zjistit, jak být ještě hodnější a poslušnější, jinak mě nikdo nebude mít rád, kdekdo bude mít právo se mnou špatně zacházet – a mě to bude bolet. Nechci bolest. Už jí bylo dost!

Cítíte hlavní problém syndromu hodného člověka? Vinou minulosti a návyku hledat vlastní vinu v nespokojenosti druhých přemýšlí tato osoba takto: Dám-li svému okolí maximum a jemu to nestačí, nemohu mít čisté svědomí. Ano, hodný člověk může pro druhé udělat své maximum, a přitom se cítit nedostatečně. Stačí, že natrefí na lidi, kteří v něm starou podvědomou asociaci, tu bolestnou výchovnou strunu, objeví a patřičně ji rozdrnkají.

Manipulátoři

Manipulátor je člověk, který dokáže použít vaši citlivou stránku proti vám. Ne, použít je nesprávné slovo. On ji dokáže zneužít. Oběti si vybírá racionálně, strategicky, cíleně. Hledá ty, kdo se zmanipulovat dají. Hodní jsou první na seznamu.

Hodný člověk, kromě jiného, je od dětství učen vnímat jiné lidi jako autoritu a hlavně jim věřit. Jejich slovo je zákon. Pronese-li učitel, že dítě zlobilo, rodič jej trestá. Zamyslete se nad tím. Rodič-ctitel takové výchovy nepřipustí, že by všechno mohlo být jinak. Že pětka, udělená učitelem, nemusí znamenat, že dítě je nedostatečné, ale učitel ten den jenom neměl náladu – i on je přece člověk a má právo na slabé chvíle, přecitlivělost, selhání. Potrestá-li však rodič své dítě, učí ho tím, že život tohoto dítěte závisí a bude záviset na hodnocení druhých lidí. Že bolest, kterou dítě schytává, je zasloužená, jestliže s tímto dítětem někdo není spokojený.

Toto manipulátor ví. A tak manipulátorovi stačí hodnému člověku sdělit: „Nejsi dost dobrý. Máš u mě pětky. Opouštím tě.“ A hodný člověk se zlomí. Nechce izolaci. Nechce ztrátu. Nechce špatné vysvědčení. To všechno ho historicky bolí. A bolest ani on nechce.

Tudíž se hodný člověk snaží nespokojenému manipulátorovi vyhovět, zavděčit, pomine své já. Jeho priority, energie, čas nejsou důležité ve srovnání s přáním manipulátora. A když manipulátor ani pak není spokojen, hodného člověka ani nenapadne říct: „Tak si trhni.“ Naopak se ještě víc trápí tím, co udělat lépe, aby už manipulátor byl spokojen. Jedině se štěstím druhých má nárok na štěstí hodný člověk. Tak to má nastavené od dětství.

Nemusíte mít ani ponětí, co uvnitř prožívá

Hodní lidé bývají přesným opakem těch, kteří je zneužívají. Nechtějí nikomu překážet, ublížit, nikoho zklamat, obtěžovat. Z toho plyne jejich největší psychoimunologický problém. Že nevíte, co je psychoimunologie? To je část psychologie, která již prokázala, že stav lidské psychiky přímo souvisí se stavem lidské imunity. Zjednodušeně řečeno: Čím více psychicky trpíte, tím podlomenější je vaše imunita, a tedy tělesné zdraví. Na psychoimunologii stojí všechny mé knihy. Chci zastavit to, aby se hodní lidé vnitřně zabíjeli. Vždyť jaký by byl svět bez hodných lidí?

A to nesýčkuji. Hodní lidé bez přehnání zabíjejí sebe. Zčásti nechtěně. Na svou bolest jsou totiž sami. Jak by na ni mohli nebýt sami, když nikoho nechtějí obtěžovat? Mají pocit, že se nemohou se svým trápením svěřit. Že není komu! Zčásti si za to ale mohou sami. Mysleli si, že jejich problémy jsou nedůležité, protože pro ně samotné jejich bolest má být podřadná. Více je má trápit ta cizí. A tak tito lidé dlouhodobě snášejí, potlačují svou bolest, než aby ji způsobili druhým. To je model jejich myšlení a chování. Ten, na který doplácejí. Bohužel i zdravotně.

Raději zatnou zuby a táhnou. Způsobí bolest sobě, než aby ji způsobili druhým.

Hodní lidé, byť se to může zdát jako paradox, často končí nejhůře ze všech. Internalizace (hromadění uvnitř) špatných pocitů ze sebe nebo druhých lidí, kombinovaná se strachem svěřit se, vede k potlačování bolestných myšlenek. Než by otevřeně vybuchli a ulevili si, hodní lidé raději zadusí všechno, za co by okolím mohli být odsouzeni. Neodpočinou si, nevysadí, „nemohou si dovolit“
být nemocní, co kdyby je jiní potřebovali… Ale to ještě neznamená, že nemocní nejsou. Jenom nemoci přecházejí. A hlavně o nich nikomu neříkají. Jak by se na to lidé tvářili?

Není to paradox. Hodní lidé nemají šťastný život. Trápí se. Obvykle mizerně spí. Bývají vyčerpaní. Ale táhnou dál. Jako tažní koně. Zatnou zuby a jdou. Většinou ještě s nasazeným úsměvem na tváři.
Zdánlivě jsou v pořádku. Tak chtějí působit. Nechtějí být na obtíž. Potřebují pomáhat. Být dobře vnímaní, vyhledávaní, respektovaní. Problém je, že jejich tělo má své meze. A bohužel neodpouští.
Proto tito lidé mívají vážné nemoci a dříve umírají. Nelze se tomu divit, když si ani neřeknou o pomoc.

Řešení

Jenom si to představte: Jdete ulicí a míjíte davy lidí. Sledujete jejich výraz v tváři, ale nevíte, co je pod ním. Nemáte ponětí o ranách, které nekrvácejí navenek. Nenapadne vás těm lidem nabídnout pomoc. Nedojde vám totiž, že by ji mohli potřebovat. Duševní rány nejsou vidět a hodní lidé se snaží být silní. Dělat radost tam, kde jejich duše umírá. Jako u smutných klaunů. A přitom je řešení nadosah.

Hodní lidé jsou nejčastěji zneužívaní. To pochopí každý. Málokdo si ale uvědomuje, proč jsou zneužívaní. A jak snadné je zajistit, aby už nebyli. Aby bylo jasno: Nehovořím o následné péči o sebe. O kompenzacích již vzniklých špatných pocitů, které si potom ve volném čase někde vylijí nebo vybijí. Samozřejmě by jim pomohl sport, zájmy, přátelé, zdroje dobré energie. Jenže to všechno vyžaduje více myslet na sebe. A hodní lidé na sebe, ani na myšlenky na sebe, „nemají čas“. Nebo jim to druzí lidé mazaně nedovolí. „Něco je vždy důležitější než já,“ opakuje si hodný člověk. Proto se dostáváme nikoli
k následkům syndromu hodného člověka, ale k jeho podstatě a způsobu řešení.

Hodní lidé dávají. Jenom dávají. To není nutně chyba. Chybou však je, že dávají, aniž by měli nastavenou jakoukoli mez. Když dáváte a nemáte žádnou mez, pak logicky přitahujete lidi, kteří jenom berou, a ti pochopitelně žádné meze nemají. Vyhnat ze života lidi, kteří vás zneužívají, znamená naučit se dělat přesně to, co vás lidé v minulosti odnaučovali. Říkat ne. Ne znamená mez. Hranici. Mantinel.

Rovnou vám povím, co nastane, jestliže to zkusíte. Řeknete-li ne, nespočet lidí vás ihned začne nenávidět, pomlouvat, srážet a označovat za sobce. Je to groteskní, sobci vás začnou označovat za sobce!
Začnou vykřikovat, že myslíte jenom na sebe. Že jste se změnili k horšímu. Že vás opustí. Že budete trpět… Cítíte? Jste zpátky v dětství. Ale nyní už byste měli mít větší rozum.

K čemu vám jsou lidé, kteří nechtějí přijmout, že i vy máte své potřeby, a když je neuspokojíte, nebudete šťastní?

Vyženete-li svým ne ze života lidi, kteří nerespektují váš čas, vaši energii, vaše sny, potom se – ve vší úctě k manipulátorům a všem jejich lžím – váš život nezhorší, nýbrž zlepší. Opustí vás lidé, kteří vás zneužívali. Lidé, kteří si vás neváží. Lidé, které nepotřebujete. To je klíčové slovo. K čemu vám ti lidé v životě jsou? Nepotřebujete lidi, kteří nechtějí přijmout, že i vy máte své potřeby a nebudete šťastní, dokud je neuspokojíte.

Ne je slovo, které – omlouvám se vašim rodičům – je naopak zdravé zařadit do života. A to zejména tam, kde již začínáte být nemocní, zlomení zneužíváním. Vím, že z ne máte strach. Vinou podvědomé asociace jste znovu tím dítětem, které si něco nesmělo dovolit. Ano, máte pravdu, mnoho lidí vás opustí. Ale já říkám: Buďte za to rádi. Ti lidé, kteří pohrdají i vaším zdravím, ve vaší blízkosti nikdy neměli být.

Pročistěte si okolí. Nejlepší dezinfekcí je slovo ne. Odejdou všichni falešní přátelé. Už vás totiž nebudou moci zneužít. Zůstane málokdo. To je ale v pořádku. Lepší málokdo než samé zdroje bolesti. Lepší jeden pravý přítel než tisíc falešných.

Pamatujte

Být hodný není chyba. Být hodný je základní předpoklad, abyste mohli mít krásný vztah. Jenže vztah tvoří dva. Hodný člověk potřebuje ještě vhodný protipól, který mu poskytnutou lásku buď vrátí, nebo mu alespoň neublíží. To už není v silách hodného člověka. Ten ovlivní jen to, jak se sám chová k druhým. To, jak se druzí chovají k němu, už záleží na nich. To by měl pochopit. A když se k němu druzí chovají špatně, uvědomit si: „To není o mně, to je o tom, jací jsou oni.“ A nastavit si mez tam, kde začíná zneužívání jeho hodného srdce. Ten, kdo říká ne, nemusí být nutně sobec. Může myslet na sebe, aby se chránil a postaral pak o druhé. Problém hodných lidí je ten, že nemyslí na sebe, nechrání se. Pak jim chybí energie pro druhé. Nakonec jsou hodní lidé stejně odhozeni, využiti do mrtě. A nejhorší je, že je to jejich chyba. Neměli svoji mez.

Nastavená mez neznamená přestat být hodný. Je to jen mantinel, za kterým se už nehraje. Kdo respektuje vaše meze, ten si dál užívá vašeho hodného srdce, těží z něj. Jakmile ale vaší dobrotou pohrdne, uslyší: „Toto ne, dost, už stačilo.“ Vůči němu přestáváte být hodní. Ačkoli vůči jiným (kteří vaše meze respektují) dál hodní jste. Mějte své mantinely vymezené. Jinak budete přitahovat lidi, kteří vás budou vysávat a zraňovat bezmezně. Stačí začít slovy „ne, dost, tohle už stačilo!“ Uzavřete tím svou bezmezně hodnou minulost. A otevřete se tím...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům