1. Přijmout proměnlivost života
„Já vím. Asi všichni bychom si přáli, aby v našem životě
pořád svítilo slunce a nemuseli jsme se konfrontovat s nepřízní,
která je jak nepříjemná, tak někdy náročná.
Faktem ale je, že život nefunguje vždycky tak, jak bychom si přáli.
Proměnlivost je pro něj typická.
Proměnlivost počasí, stejně jako kteréhokoli člověka a situací.Mně k uzavírání minulosti nejvíce pomáhá deník. Ne že se vypíšu z bolestí.
Ale s jejich průběžným zaznamenáváním a navracením se ke starým
stránkám poznávám, že mnohdy prožívám i několik let klidu a radosti,
a pak mi do života vstoupí lekce nebo zlom, který jsem už neočekával.
V tu chvíli pochopím, že jsem si až příliš zvykl brát a čerpat.
Až jsem zapomněl, že život není jenom o úspěchu a štěstí.
Právě čtení těch starých, bolestných stránek deníku mi pomáhá pochopit
a přijmout život v jeho komplexnosti. Když jsem nahoře, připomenout si,
že život je proměnlivý. Ne se začít stresovat a bát pádu dolů. Ale tím více
si užívat ony vzácné chvíle, kdy se mi ještě daří, a prostřednictvím pokory,
sebepoznání a práce na sobě se snažit jednak co nejvíce oddálit obrat
a jednak ho vyrovnaněji přijmout, pokud se osud ukáže silnější než já.
Sebepoznávací proces je vůbec mým klíčem k životní pohodě.
Když se mi daří, píšu a čtu svůj deník.
Když se mi nedaří, píšu a čtu svůj deník.
Smiřuji se s minulostí a všímám si, že jakmile se stane něco nepříjemného,
ta událost žije především vinou toho, že ji nosíme ve svých myšlenkách.
Odevzdat ji papíru znamená nechat ji umřít.
A po čase si uvědomit, že jsem v dané chvíli dělal to nejlepší, co jsem uměl.
Což by mi jinak v bolesti mohlo unikat.Kdybych tehdy věděl, jak to udělat lépe, určitě bych to udělal. To je věta,
kterou se uklidňuji. Navíc si uvědomuji: Nyní už vím, jak to udělat lépe.
Vím tedy, jak se příště postarat, aby z mé viny nezačalo pršet.“Ralph Fiennes
2. Mít svůj rituál odpuštění
„Hlava je místo, kde prožívám většinu života. Snažím se tedy o to,
aby v něm bylo hezky. Jen tak mohu mít hezký život.
K tomu patří i mé automatické návyky.
Naučila jsem se nastavit si mysl tak, aby v případě konkrétní události
sama vyvolala ten podmíněný reflex, který jí poradím a je pozitivní.
V případě zranění se mi osvědčilo spustit proces odpuštění.
Od řady lidí slýchám, že když je někdo zraní, nemohou jim odpustit.
Ve skutečnosti právě v té chvíli musejí odpustit, jinak své zranění budou
nosit životem dál. Neodpouštění neničí druhé, ale nás. Neodpouštění
znamená, že dobrovolně přijímáme balvan jménem Křivda nebo Oběť
a vlečeme ho neustále každý den i každou noc s sebou. A to já nechci.
Když mi někdo ublíží, potřebuji lásku, ne trest.
Potřebuji bolest dostat ze sebe, ne ji dál držet v sobě.
Můj rituál vypadá takto:
Zapálím si svíčku a v jejím plameni si představím člověka, který mi ublížil.
Jak hoří. Jak bude litovat. Jak mu budu chybět.
Od-puštění znamená, že pouštím tu vzpomínku i toho člověka. Že se od
obojího odpoutávám. Že toho člověka nechávám s jeho činem a následky.
Od-pouštím si, že jsi mě podvedl. Od-pouštím si, že zůstávám sama.
A přitom si uvědomuji, že je přece lepší zůstat sama než s někým, kdo
mě podvádí, na koho se nemohu spolehnout, kdo mi bere sebedůvěru,
po jehož chování se cítím otráveně, bezcenně, zlomeně.
Takového člověka nepotřebuji a nechci.
Proto od-pouštím. Pouštím se ho a odcházím od něj.
Pouštím se všeho, co tomu člověku mám za zlé. Už se tím nebudu trápit.
Nechávám to zlé shořet spolu s ním v plamenech. Není to moje, je to jeho.
Ve mně to nemá místo. Ať s tím, co provedl nebo provádí, táhne k čertu.
Co nejdál ode mě.
Pak svíčku sfouknu. Od-puštěním dávám svobodu. Ne jemu, ale sobě.
To já se od-puštěním osvobozuji od všeho, co mi provedl nebo provádí.
Je to jeho problém, ne můj. Mým problémem by to zůstalo, kdybych
si to brala osobně, kdybych jeho čin akceptovala, přijala a nosila.“Angelina Jolie
3. Najít si ventil
„Když se přejím a je mi špatně, nezměním minulost, nevrátím zpátky čas,
abych toho tolik nesnědl, ale mohu ovlivnit to, co s nabytou zkušeností
udělám, jak mě samotného do budoucna ovlivní.
To byl začátek mého pozitivního přemýšlení o negativní minulosti.
Tedy i první způsob, jak s negativní minulostí pracovat pozitivně.
Dnes, když mě potká něco nepříjemného, neutápím se v tom,
naopak se snažím něco pozitivního udělat. To je můj model.
Někdy mě popadne vztek. Je jedno z čeho, důležité je, co teď s ním.
Tak nahromaděnou páru využiju ke sportování nebo sekání zahrady.
Osobě, jež mě rozhicovala, pak další den povím: Tys mi posekal zahradu!
Oba se tomu zasmějeme. Ano, z negace vyrábím něco užitečného.
Zásadní je, že překonávání minulosti je proces. Chvíli to trvá. Ale je nutné
tím projít, nezastavovat. Kdo v trápení zastaví, zůstane v něm. To nechci.
Když mě něco trápí, otevřu se fázi smiřování či truchlení, ale nehodlám
v ní zabřednout. Snažím se hledat jakýkoli pohyb. Abych nezastavil.
Někdo se rozeběhne a běží, někdo utíká cvičit jógu, někdo rozpohybuje
ruku a maluje, někdo si píše deník. Důležitá je ne samotná aktivita, ale
že zaměstnáváte hlavu. Myšlenky nebloudí bez kontroly neznámo kam.
Jsou zapřažené. Tím uklízíte v sobě. Sebezaměstnáním si vyčistíte hlavu.
Vždy sázím na činnost, která mě pohltí, během níž ztratím pojem o čase.
Do níž vstoupím se starostmi, ale buď na ně ve víru aktivity zapomenu,
protože přepnu na jiné myšlenky (například abych se nesekl do nohy),
nebo si naopak během té dlouhodobé činnosti promyslím svou reakci,
a to pomalu, rozvážně, jednám pak nikoli v emocích, ale racionálně.
Hlavně jde o to uřídit své emoce. Brát je jako páru, kterou není možné
jen tak nazdařbůh vypustit. Proto se rád měním v parní lokomotivu.
Díky páře, uvolněné prospěšným směrem, udělám něco dobrého.
Docela se těším, až to zase přijde. Potřebuji už posekat zahradu…“
Hugh Grant
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům