Dovolíte, při pátku, otázku?
- Kdybyste měli zmínit Váš nejdůležitější den z dětství, který to byl? Co se toho dne stalo? Jaká rada, prožitek nebo ponaučení Vám dodnes utkvěly v paměti?
Mně určitě den, který mi změnil život. A který mě inspiroval k tomu, aby vznikl FC Speciál Proměny, dárek pod stromeček pro všechny, kteří potřebují změnit nejen život, ale hlavně sebe.
Opačný proces
Mnoho lidí si myslí, že láska je něco, s čím se rodíme. Ne, láska je možná něco, z čeho se rodíme a do čeho se rodíme. Ale novorozeně z pohledu psychologie určitě není zdrojem lásky, spíše ochotným příjemcem. Novorozeně je absolutní ego. Já, já, jen já. Na nikom jiném nezáleží. Ani na mámě, která se potřebuje v noci vyspat. „Ne, já chci jíst, tak vstaň!“ Ani tátovi, který se potřebuje dospat po noční šichtě. „Ne, já jsem počurané, takže mě přebalíš!“ „Ne, mě tlačí zoubky, takže si to se mnou vytrpíš!“ A tak podobně. Teprve s věkem člověk objevuje lásku a hlavně sebelásku.
Láska mu pomáhá fungovat ve vztazích, ocenit ty, kdo mu pomáhají. Sebeláska mu pomáhá v těch vztazích neztratit sebe. Neobětovat se jen pro druhé, ale také myslet dál na své potřeby. Sebeláska není sobectví, nýbrž schopnost mít na prvním místě hodnotového žebříčku sebe, abych na dalších místech mohl uspokojit druhé. Nikdo není schopen dát druhým to, co sám nedá.
Ve skutečnosti tedy nabývání sebelásky je proces, který se v průběhu života učíme. Pro někoho je to mise na celý život. Z nepřítomnosti nebo nedostatku sebelásky pak plyne nepřítomnost či nedostatek sebeúcty, sebepřijetí, sebedůvěry, sebehodnoty. Ale jak se to naučit, když ustane láska zvenčí? Když ten, koho jsme potřebovali, ochladne nebo odejde. Jak si pak můžeme věřit do dalších vztahů, byli-li jsme opuštěni? A právě to je velká psychologická bolest: Jakmile člověk přestává dostávat lásku zvenčí, má sklon si ji přestat dodávat i zevnitř. Začne žít úplně bez lásky, té vnější, ale i té vnitřní.
FC Speciál Proměny je dárek, který umožní člověku všechno změnit. Přestat sebou pohrdat, přestat se podceňovat, přestat se poškozovat. Ať už jde o kariéru, vztahy, zdraví. Uvědomit si, že na pozitivní změnu nikdy není pozdě. Jen je potřeba chtít, mít důvod a vědět jak. Tohle všechno FC Speciál Proměny dodá.
Nebýt dost dobrý
Vytvářel jsem ho nejen na základě poznatků, doporučení a metod psychologie, psychoterapie a psychoimunologie, ale i příběhů osobní proměny, u kterých jsem byl. Základem byl samozřejmě můj vlastní příběh, byť ten ve FC Speciálu Proměny neuvádím. Uvedu ho zde.
„Nejsem dost dobrý.“ Statisticky nejčastější pochybnost, ba přesvědčení, které vytváří frustraci, úzkost, depresi. „Nedokážu to. Nemám na to. Nejsem se sebou spokojen. Mám se čeho bát.“ Ta myšlenka má samozřejmě mnoho variant, které v čase bobtnají. „Nejsem dobrý pro tohoto člověka.“ –> „Nejsem dobrý možná pro žádného člověka.“ –> „Nejsem tudíž dobrý ani pro sebe.“ S tím se špatně spí i žije.
„Nejsem a nikdy nebudu dost dobrý.“ Právě tak zněla nejprve moje pochybnost, a záhy moje přesvědčení poté, co jsem 1. září 1980 přišel poprvé do školy. Jsem totiž narozený 30. srpna a do první třídy jsem šel bez odkladu. V celé škole jsem tak byl od začátku nejmladší a nejmenší. Všichni mi to dávali pocítit – žáci i učitelé. Když si kluci při tělocviku vybírali spoluhráče do svého týmu, nechtěli ukázat na mě. Pokaždé jsem uprostřed hřiště zůstal jako poslední. Nežádoucí. Nebyl jsem dost dobrý.
Rodiče říkali, že jsem se jim ztrácel před očima. Chodil jsem domů zlomený, nešťastný, demotivovaný. Zpátky do školy jsem nechtěl. Tolikrát jsem si říkal, že si něco udělám.
Pak se o tom dozvěděla moje milovaná teta Pavla, narozená také 30. srpna, jen přesně o 30 let dříve. Rozhodla se mě naučit něčemu „nemožnému“ – sebepřijetí a sebelásce. Být rád za to, jaký jsem.
Věnovala mi jedno odpoledne, bylo to pondělí 6. října 1980, ano, přesně před 43 lety. A změnila mi tím život. Vzala mě totiž na tři místa, tři zastavení na mé cestě k sebelásce. Ke schopnosti mít se rád, i když se k vám druzí či život obracejí zády. Pokud i vy máte problém se sebevědomím, nebo někdo z vašich blízkých, FC Speciál Proměny je tím správným dárkem. Udělám pro vás totiž něco jako teta pro mě.
Ale nejprve pojďte se mnou zpátky v čase. A zkuste přemýšlet o příměrech, které teta rozvíjela ve mě.
Obraz
Naše první kroky vedly do Národní galerie před originál mistrovského díla.
„To jsi ty,“ pověděla teta.
„Já a obraz?“ nechápal jsem.
Přikývla. „Říká se tomu originál. Na celém světě, v celé jeho historii, neexistuje, neexistoval a nebude existovat nikdo podobný. Jako ty. V tom je tvoje největší hodnota.“
Pozoroval jsem obraz, zatímco ona dodala. „Vlastně jsi více než jen tento obraz. Jsi totiž současně originál i rozpracované dílo, jež malíř den za dnem vylepšuje. Tento obraz,“ ukázala na zeď, „se už nikdy nezlepší, ale ty jsi originál, který je schopen se neustále zlepšovat, umenšovat nebo odstraňovat své nedostatky.“
„Ale díky komu? Kdo je ten mistr malíř?“ ptal jsem se jako malý.
Zrcadlo
Popošli jsme o kus dál.
„Pokud hledáš tu jedinou osobu, která může změnit tvůj život, prosím, seznam se s ní…“
Pohlédl jsem zvědavě před sebe. Stál jsem před zrcadlem.
Teta mě učila, že o mé hodnotě nerozhodují primárně druzí lidé, ačkoli se mi to ve škole, kde mě cizí lidé známkovali a trestali, tak mohlo zdát....
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům