Patříte k Hodným lidem?
Anebo k Stavitelům?
Závisí tedy to, jak sami sebe hodnotíte, podle toho, jak s vámi druzí zacházejí, anebo zda máte funkční vztahy?
Jinak řečeno: Zametají-li s vámi druzí jako s hadrem, máte sklon nevážit si sebe, pohrdat sebou, ba poškozovat se? A ponižují-li vás druzí ve vztazích, opouštějí-li vás nebo odmítají, máte sklon hledat v sobě chybu, považovat se za špatné Stavitele, obestírá vás pocit viny?
Nebo takové lidi, kteří sami sebe zbytečně podceňují, ačkoli dělají pro druhé maximum, máte mezi blízkými? Nevíte, jak jim vlít energii, elán, lásku, když oni sami už v lásku věřit přestávají?
Právě proto vznikl Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Jako ojedinělý dárek pod stromeček pro ty, kterým chcete pomoci, ale nevíte jak. Které chcete vidět usměvavé, hrdé a hlavně sebevědomé. Tak, jak si zaslouží. Všechno o tomto dárku najdete zde.
Ptáte se někdy, co se s těmito lidmi stalo? Proč sami sebe považují za špatné, když jsou skvělí? Jak mohou nevidět svou hodnotu, když jsou (pro vás) nedocenitelní?
Povím vám, jak se to stane.
Nahrávka, která se připomene
Naše mysl má dvě paměti. Racionální a emocionální. Do té racionální si vědomě ukládáte to, co chcete nebo musíte. Telefonní čísla, adresy, tváře nebo slova. Emocionální paměť se však plní mimoděk, automaticky, i tím, co nechcete. Emocemi. Obsahuje emocionální záznamy (stopy) událostí, které se nesmějí už nikdy opakovat. Protože byly zdrojem bolesti.
Mozek totiž není nástroj přemýšlení, jak se mnozí lidé mylně domnívají. Vymýšlení nových řešení zahrnuje jen asi desetinu činností mozku. V devadesáti procentech činností funguje mozek jako nástroj přežití. Řídí organismus a je hlavním pomocníkem pudu sebezáchovy. Potřebuje podvědomí, tento archiv zranění, chyb a křivd, a tyto bolesti nesmí zapomínat; naopak je musí ochraňovat jako důležitá mementa – to, co někdy vedlo k ohrožení člověka, se už nesmí opakovat. Proto člověk nezapomíná to špatné. Nesmí. Naopak si to musí opakovat, aby byl opatrnější, ponaučenější, moudřejší.
Emocionální nahrávky z minulosti se tedy připomínají. Tyto podvědomé stopy pak ovlivňují přítomné (vědomé) pocity, myšlenky, činy. Víte, že se někoho či něčeho bojíte, ale nevíte proč. Racionálně si obvykle už nepamatujete, co vám tento člověk špatného provedl, respektive kdo vám provedl tuto špatnost. Není to připomínka z racionální paměti. Je to pouhá emoce. Cítíte se špatně. Podvědomí vás varuje, ať si dáte pozor. Netušíte proč, ale víte, že si máte dát pozor. Tím vás stopa z minulosti chrání, abyste neudělali stejnou chybu. Jenže… v podvědomí se ukládají i jiné formy bolesti.
Třeba špatné zacházení. Podvědomě se můžete něčemu bránit, zapochybovat o sobě, i tam, kde je to racionálně úsměvné. Výzva, před kterou stojíte, je malá; všichni vědí, že to dokážete. Ale vy si vinou minulosti nemusíte věřit. Už si většinou nepamatujete, proč, co se tehdy stalo. Nevybavíte si člověka, který se vám například po neúspěchu tehdy vysmál. Zůstal jen strach z dalšího výsměchu. Obava z pokusu. Pochybnost o sobě při jakékoli snadné výzvě. Snížená nebo dokonce nulová sebedůvěra. Stopa, která se může táhnout až z dětství.
Pět průsaků
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY ukazuji i na velmi známých osobnostech, že to není žádná výjimka. Nejste porouchaní, když si nevěříte tam, kde si ostatní věří. Má to svou příčinu. Tu stačí jen odstranit, a pak zmizí i následek. Dám vám nedávný příklad.
Ve městě, kde žiji, pravidelně daruji krevní plazmu. Nedávno tam přišel prvodárce. Žena, uvedená poprvé do sálu s pozoruhodnými aparaturami, znejistěla. Chtěla pomoci, ale současně se bála. Netušila, co ji čeká. Někdo by řekl: PŘESTO se roztřásla. Jestliže nevíte, co vás čeká, proč se třást? Ale ona se roztřásla PRÁVĚ PROTO, že čelila něčemu novému. Už se totiž někdy v minulosti stalo, že při něčem novém hodně trpěla. Nemuselo to mít spojitost s krví, stačilo, že jí naskočila možná bolest, možné ohrožení. A tak roztřesená začala plakat. Ze sousedního polohovatelného křesla jsem k ní promluvil:
„Paní, uklidněte se. Nemusíte darovat, pokud nechcete.“
Strnula. Lekla se vlastně sama sebe. „Ne,“ obrátila se na mě. „Samozřejmě chci darovat. Ani nevím, co se ve mně stalo. Ale málem to způsobilo, že jsem odmítla udělat to, co je správné.“
Blok. Na křižovatkách rozhodnutí to zažívá nespočet lidí. Neudělají to, co přitom považují za správné, protože je podvědomí varuje. Připomíná jim minulost, ale ne proto, aby je zastavilo, nýbrž proto, aby UDĚLALI to, co je správné. A tím jednou provždy toho démona vyhnali.
Na tu ženu jsem v předsálí počkal. Když po zhruba půlhodiny vyšla, zářila. Ale současně se držela za hlavu: „Jak bych se asi teď cítila, kdybych tehdy tomu strachu podlehla? Jak by mě mrzelo, kdybych teď už seděla doma – s tím strachem doživotně za krkem?“ A o to jde. Proto vznikl Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY. Pro překonání i nejbizarnějších strachů a pochybností, které si taháte z minulosti.
Nejsou to vaše hlasy, které vás odrazují. Jsou to hlasy těch lidí, jejichž tváře si racionálně nevybavíte, ale záznamy emocí, které ve vás tyto tváře vyvolaly, jsou do vás vryty. Hlasy slabosti, malosti, nevíry. Sklony trestat se, když selžete, zpochybňovat se, když stojíte před výzvou, nemít se rádi, když vás nemá rád někdo jiný.
Jaké jsou ty nejčastější průsaky, které při osobních Setkáních řeším?
1. „Když si tě lidé neváží, je chyba na tvé...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům