Toužíte po něčem, a současně se toho bojíte?
Víte, co potřebujete, ale nedokážete za tím jít?
Odkládáte krok, který by vás udělal šťastnějšími nebo zdravějšími?
S vyšším věkem vás spíše ovládá strach a životní zkušenosti vás spíše odrazují?
Není to k smíchu?
Ne, není.
Podle výzkumu NASA ještě šestileté děti, které vstupují do systému školství, vykazují 98% tvořivost. Když pak v šestadvaceti letech opouštějí systém školství, vykazují už jen 2% tvořivost. Zatímco jako malé mají odvahu cokoli kreslit, cokoli zpívat, cokoli tančit, cokoli být, v procesu dospívání je přemůže strach. Nevěří si. A to přesto, že jsou s přibývajícími roky prokazatelně zkušenější a chytřejší.
I proto vznikl FC Speciál Proměny. Nejen dárek. Manuál, jak proměnit to, co nám nevyhovuje, co nás brzdí, co nám brání v tom, abychom šli za životem, který chceme.
Když je rozum nerozumný
Jirka měl celý život jeden sen. Ale nikdy se o něj ani nepokusil. Jeho problém byl absence víry a sebedůvěry. V průběhu let ztratil víru v sebe. Naučil se bát selhání a posměchu. Měl pocit, že už ve svém životě zašel příliš daleko jedním směrem, než aby mohl všem oznámit, že se rozhodl pro změnu. Měl pocit, že jeho cesta je daná. Namlouval si, že by proměna stejně neměla smysl nebo že by ji nestihl.
Rozum zdánlivě pracoval proti němu. Ale nebylo to tak. Mysl je jen složena z vědomí a podvědomí. Podvědomí je to, co ovlivňuje vědomí. Archiv emocionálních zkušeností v podvědomí tlačí na vědomé pocity, vědomé myšlenky, vědomé činy. Máme-li v sobě hodně prožité bolesti, přirozeně se bojíme jejího opakování. Čím starší jsme, tím zraněnější jsme. A také obezřetnější, opatrnější, zabržděnější.
Proto jsem svá doporučení, ověřené metody a postupy, umístil do FC Speciál Proměny. Do dárku, který může proměnit nejen člověka, ale i jeho život.
Mysl a srdce, nebo jinak rozum a cit, nejsou protichůdné entity. Ony se doplňují, rozum krotí cit, cit krotí rozum. Ale cit musí být citlivý a rozum musí být rozumný.
Cit je jako mapa. My cítíme, kde je nám dobře, a kde špatně, kde je nám to užitečné, a kde nám to škodí. Cítíme, koho milujeme a čeho potřebujeme dosáhnout. Zkrátka, náš cit zná cíl. Cítíme, co je pro nás správné, i kdy se děje něco nesprávného. Svým srdcem to „víme“. Tohle je úkol citu – hlásat: „Sem musíš dojít.“
Rozum je jako navigace. Jeho úkolem je najít nejkratší cestu k zadanému cíli. Myšlení je algoritmus, po němž nechceme nic víc, než vědět, jak uskutečnit to, po čem toužíme (co chce náš cit).
Jenže mozek, jehož součástí je rozum, není nástroj přemýšlení, ale přežití. Vymýšlení nových řešení je pro něj namáhavé, pracné, obvykle je líný přemýšlet. Vymýšlení nových řešení také tvoří jen deset procent činností mozku. Jinak, pokud jde o hledání řešení, funguje rutinně. Z devadesáti procent sahá do svého podvědomí a vytahuje staré řešení, které se tehdy osvědčilo. Tak se děje, že nám stále obnovuje staré rány, strachy a pochybnosti. „Proč se o něco snažit, když tě to může bolet?“ „Proč to dělat dnes, když to jde udělat zítra?“ „A proč zítra, když to jde odložit na jindy, na Svatého Dyndy?“
Chová se jako navigace, která hlásí: „Omlouvám se. Ten cíl je příliš vzdálený nebo komplikovaný. Přepočítávám trasu, ale žádnou příjemnou nevidím. Nechcete změnit cíl?“ A tak se cit trápí. Nemá své naplnění. Nemá to, po čem touží. Zato rozum ano. Má klid na...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům