Někdo si myslí, že nejbolestnější je rozchod.
Jiný se domnívá, že bolestnější je dlouhodobá samota.
Ve skutečnosti ještě větší psychickou bolest než rozchod nebo samota způsobuje nejtemnější osamělost – ta, kterou zažíváte ve vztahu, jenž vás ničí a vy z něj „nemůžete“ odejít.
Nehovořím o případu, kdy vás ve vztahu drží děti nebo jiné racionální závazky. Hovořím o emocionální „nemožnosti“. Kdy jste na druhém závislí.
Knihu Lék pro duši jsem psal i pro tyto případy. Pro lidi, nad kterými už blízcí často udělali kříž. Vzdali diskuse a rady. Nemohli totiž pochopit, jak může být někdo závislý na někom, kdo ho ničí.
Přitom tyto druhy závislosti, byť na různých látkách, známe všichni. Ve vztahu to není jiné. Lpíte na člověku, který vás vyčerpává. Ten jediný, kdo by mohl zastavit vaši bolest, je současně tím jediným, kdo ji způsobuje. Kdo vysává vaši energii a má z toho zvláštní požitek.
Jak z toho ven? Ukážu vám některá řešení. Ale ještě předtím příčiny.
Tři kořeny
Kristýna říká, že miluje Mirka. Mirek ale miluje hlavně noční život. Kumpány, tahy, automaty. Už pro to i ztratil práci. Nemá vlastní příjem, zadlužil se, a protože musí platit splátky, a ještě si z čeho užívat, říká o peníze Kristýně. Ta má naopak dvě zaměstnání, jenom aby Mirkovy náklady pokryla. Neopustí ho. Dokonce i když ji sám navádí. „Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít,“ provokuje ji. Ale ona nechce, i když jeho způsob života nenávidí.
Kristýna už má také napůjčováno – od rodičů, kamarádek, neví, jak to zastavit. Bezradné je však i Kristýnino okolí. Naposledy ji zdrtilo, když jí uprostřed noci Mirek volal, aby ho vyzvedla autem. „Kde jsi?“ ptala se polekaně. Nadiktoval jí adresu vykřičeného domu. Vyšel z něj přímo z náruče prostitutek. Ty šokovanou Kristýnu ještě stáhly o Mirkovu útratu.
Mnohokrát už Kristýna zvažovala, že to ukončí. Ne vztah s Mirkem. Raději svůj život. „Vím, že jsem cvok,“ argumentovala při mé konzultaci. Ne, nebyla cvok. Jen byla závislá na toxickém zdroji. A nebyla to náhoda. Její jednání vyplývalo z jejích kořenů. S těmi bylo nutné pracovat (jak, i o tom je i v knize Lék pro duši).
1. Vzorec z dětství
„Bolí mě to, ale nesmím odejít.“ Právě tak uvažovala Kristýnina maminka, když sama žila v toxickém vztahu. „Zůstávám v tom jen kvůli tobě,“ vysvětlovala malé Kristýně, jako kdyby setrvávání v toxickém vztahu bylo hrdinské a správné. Bohužel, pouze předala Kristýně tento způsob myšlení: Žena nesmí odejít, musí držet.
Kristýna mohla vidět, že její maminka postupně ztratila veškeré okolí. Všichni nad ní zlomili hůl. Příběh se nyní opakoval. Když totiž nezjistíte, proč se něco děje, bude se to dít pořád.
2. Top of mind
Kristýna si celé dětství a mládí přála žít v jiném partnerském vztahu než její maminka. „Potkat tak milujícího muže! Pro něj by dělala maximum!“ Tak přemýšlela.
A pak se objevil. Pan Božský! Tak alespoň zpočátku působil. A ona si ho vepsala do podvědomí jako „top of mind“ – toho prvního, kdo jí přišel na mysl, kdykoli zaslechla „láska“.
Mirek se z Pana Božského rychle proměnil. V Kristýnině hlavě jím však zůstával. Žila minulostí, vzpomínkami a také strachem z osamění. „Co když je to moje chyba, že se Mirek změnil? Co když pro něj nedělám dost? Co když i za prostitutkami chodí proto, že jsem ho zklamala?“ Tak uvažovala a snažila se znovu přidat!
3. Hladové srdce
V knize Lék pro duši varuji před syndromem hladového srdce. Ten postihuje lidi s dlouhodobým citovým deficitem. Kristýně se dostalo lásky jen krátce. O to víc chtěla Mirka přimět k další dávce. Věděla, že on je lásky schopen. „Přece na začátku byl milující!“ Tato vzpomínka ji držela v toxickém vztahu. Kristýna si nikdy nepřipustila, že Pan Božský ve skutečnosti nikdy neexistoval. Že to byla jen přetvářka. Jenom důvod, aby se dostal mimo jiné do její peněženky.
Lidé se syndromem hladového srdce mají často sklon měnit se v pejsky. Být k dispozici na zavolání. A pokud páníček přijde pozdě nebo se domů nevrátí vůbec, o to věrněji čekají, až jeho klíče konečně zachrastí v zámku. U pejsků platí: Čím později se páníček vrátí, tím více jsou mu vděční (že se vůbec ještě vrátil).
Nízká sebehodnota jako výsledek sraženého sebevědomí, sebedůvěry, sebelásky a sebepřijetí.
Pět stupňů
V knize Lék pro duši přirovnávám tyto obětavé závislé lidi k bateriím, které se postupně vybíjejí. Vydávají energii, anebo jsou z ní vysávány, aniž by se jim jakákoli energie vracela zpátky. Psychoimunologie, důležitý obor psychologie, před tímto velmi varuje. Prokázal totiž přímou souvislost mezi stavem lidské psychiky a stavem lidské imunity. Čím více se člověk trápí, tím více podrývá své tělesné zdraví. Až to může skončit fatálními onemocněními.
1. Žijete negativními „Co když…“
Mysl je vykloněna pouze negativním směrem, když spřádá svá „Co když“. Například: „Co když nikoho lepšího už nikdy nenajdu? Co když se můj odchod od toxického člověka ukáže jako chyba? Co když je problém v mé nedostatečnosti?“ Takové domněnky rozvíjejí katastrofické vize, které jednak zhoršují emoční rozpoložení člověka, ale hlavně ho zbavují jakékoli schopnosti (odvahy) konstruktivně jednat. Takový člověk sám sobě vytváří strach a...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům