Jste ve zraňujícím vztahu se sobcem nebo jeho měkčí verzí, narcistou?
Už jste poznali, že pro sobce není nikdo jiný důležitý, a trápí vás jeho náznaky, že se bez vás dost dobře obejde, ať pro něj děláte sebevíc? Připadáte si v důsledku toho nedostateční?
S narcistou je to jen trochu odlišné.
Narcista vás totiž vedle sebe rád strpí. Ale jen když děláte to, co on chce. Když mu pochlebujete, když ho oslavujete, když mu uspokojujete jeho potřebu zahleděnosti do sebe. Jakmile si odvážíte ho zpochybnit nebo kritizovat, ten sebestředný protějšek vás začne nenávidět. V té chvíli nabývá sobecký rys a je schopen vás opustit. „Co s vámi, když ho nechválíte?“ uvažuje. Ano, narcista potřebuje publikum, ale ne jakékoli. Ve vztahu s narcistou se tedy musíte připravit na to, že vy musíte vidět jeho přednosti, ale on ty vaše často nevidí, nejsou totiž pro něj důležité. Důležitý je jen on. Jako sobec.
Co ho čeká, když se nezmění
Při konzultacích se nezřídka ptáte, kdy se takový protějšek změní. Kdy už mu dojde, koho ve vás má, kdy vás přestane přehlížet (to v lepším případě), kdy vámi přestane pohrdat (v tom horším).
Věnoval jsem tomu knihu Lék pro duši. Je povinnou četbou pro všechny, kteří se trápí destruktivním chováním druhých. Zapomínáte přitom na existenci karmy. Souborů zákonů, které neřídí člověk, ale život sám. A tento soubor zákonů vytrestává každého člověka spravedlivě – způsobem, kterým sám myslí.
Jako je to u chronických lhářů. Lžou kdekomu, hlavně tomu, kdo jim věří. Jejich karma je prostá, souvisí s jedním z karmických zákonů, který říká: Nelži tomu, kdo ti věří, a nevěř tomu, kdo ti lhal. Nejenže totiž lháři přicházejí o své publikum (časem jim už nikdo nevěří), ale hlavně mají problém věřit někomu sami. Jak by mohli věřit upřímnému slovu, když si pokaždé uvědomí, že takto přesvědčivě a dojemně by oni sami lhali? Jak by mohl věřit ten, kdo podvádí svůj protějšek a chodí pak pozdě domů, když mu protějšek po pozdním příchodu domů řekne: „Byl jsem na kávě s kolegou“? Jak by mohl věřit slovům, které si on sám dokáže představit jako lež?
Právě tak funguje karma. Nikdo nemůže sklidit něco jiného, než sám zasel.
Natož narcis.
Ostatně, znáte klasickou řeckou báj o Narkissovi?
Takto ji zobrazil John William Waterhouse, anglický malíř devatenáctého století. Vystihuje příběh, který možná zažíváte ve svém vlastním životě.
Narkissos byl mladík, zahleděný jenom do sebe. Denně docházel k lesní studánce a díval se do její hladiny, v jejímž odrazu se kochal tím, co miloval nejvíce na světě. Nemohl se vynadívat na svou tvář. Byl tak sebestředný, že pro něj nikdy nic jiného neexistovalo.
Ale protože byl pohledný, zamilovala se do něj nymfa, lesní víla. Snažila se ho upoutat i svou krásou – tančila kolem něj, zpívala mu, podbízela se mu. On ji neviděl. Neexistovala pro něj.
A tak víla usoudila, že není pro Narkisse není dost přitažlivá. Protože ho milovala a jeho lhostejnost pro ni byla k nesnesení, žít pro ni ztratilo...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům