„Odešla,“ svěsil hlavu. „A to jsem jí dával všechno!“ poznamenal lítostivě. „Co vlastně ženské chtějí?“ dodal ne jako otázku, ale výčitku.
Neuměl totiž pochopit, proč odešla. A potřeboval to pochopit. Jedině, když zjistíte proč, můžete tu chybu odstranit. Už nikdy ji neudělat.
Kvůli rozmotání toho klubíčka za mnou přišel na Setkání. A tak jsme si sedli stranou a vyprávěli o tom, co ženy vlastně chtějí.
„Všechno“
„Dával jste jí všechno?“ zopakoval jsem jeho argument. „A můžete mi popsat, co všechno jste jí dával?“
Muž začal vypočítávat.
„Dřel jsem jako mezek, od úsvitu do soumraku. Zajistil jsem bydlení a jeho vybavení. Koupil jsem jí auto. Měla hospodyni, uklízečku, chůvu, samozřejmě i dítě, které si tolik přála. To všechno jsem jí dal. Všechno! A stejně to nestačilo.“
Nebyla to obhajoba, ale už stížnost. O to více ho překvapila moje reakce.
„Promiňte. A to je všechno, co jste rodině dával?“
S údivem v tváři dodal: „A co by ženská chtěla ještě víc?“
Barák. Děcko. Prachy. Jako kdyby tohle člověku stačilo. Někomu snad, ale ne každému. Některé ženy jsou totiž mnohem náročnější.
Chtějí nejen dům, ale domov. Chtějí nejen dítě, ale rodinu. Chtějí nejen peníze, ale celkové zázemí. Chápete? Chtějí nejen hmotu, ale navíc cosi nehmotného. To, co člověka dělá nejen po fyzické, ale i po emoční stránce šťastným.
Nechápal. „Co všechno tedy ženy chtějí?“ naléhal. „A hlavně – půjde to, Petře, ještě opravit?“
Neznal tři základní knihy. 250 zákonů lásky o podmínkách spokojenosti člověka uvnitř vztahu, JáMy spřízněných duší o rozdílu mezi karmickým vztahem a soulmate, Spolu o společném zvládání krizí.
Proto neznal to málo, co ženy potřebují. Bez čeho se naplněný život neobejde. Chcete pochopit alespoň pět takových mál?
Všechno a Nic
Jmenoval se Michal. Poprosil jsem, ať mi popíše dům, ve kterém bydlí.
Popisoval mi bohužel jeho polohu nebo vybavení.
A tak jsem ho přerušil a zeptal se polopaticky. „Proč tedy jste u mě, na Setkání, a ne doma?“
„Protože doma není k vydržení. Cítím se tam prázdně.“
„Jak to, Michale, když je tam tolik věcí a když se nachází v takové lokalitě?“
Pochopil. Konečně. „Protože ten dům je luxusní, a přece v něm něco chybí.“ Načež dodal: „Chybí v něm – lidé.“
„Copak nemáte ženu?“
„Mám. Ale není tam.“
„Copak nemáte dítě?“
„Mám. Ale není tam.“
„A můžete mi, Michale, popsat, jakou barvu mají oči vašeho dítěte?“
Užasl. Nevěděl to. Jak by to mohl vědět? Ten luxusní dům opouštěl, ještě když dcerka měla oči zavřené a spala. A do toho luxusního domu se vracel, když už jeho dcerka měla oči zavřené a spala. Její vlastní táta nevěděl, jaká slůvka se už naučila, jaké pokroky už udělala, dokonce nevěděl ani to, jestli jeho dcerka vůbec ví, co je to táta.
Rozplakal se. Michal neselhal jako muž-živitel. Jen pochopil, že i když rodině dal mnohé, nedal jí všechno.
Pochopil, jak chudí jsou lidé, kteří mají jenom peníze. Jak chudé jsou vztahy, ve kterých nechybí věci, ale chybí člověk.
Procítil to právě uprostřed prázdného domu. Domu, ve kterém byl jen on sám.
Pochopil, že ani jemu to nestačí. Že může být bohatý, úspěšný, ale když mu chybí ten člověk, pro kterého to dělal, chybí mu všechno.
Chybí mi tady člověk. To byla věta, kterou říkal nejen on, ale i ona. Vybavil si, že kdykoli přinesl domů materiální bohatství, upozorňovala ho, že peníze nejsou to nejdůležitější. Nejdůležitější na životě je totiž život sám. A život není věc, neživá věc. Život je to, co je živé, možná až příliš živé. Například čas. Čas, kterého máte s každým dalším dnem už jenom méně. Zatímco peněz můžete mít vždy více.
„Udělej si, prosím, na nás taky čas.“ Tu její prosbu si až nyní uvědomil. Udělat si čas, taková maličkost, myslel si. Jenže udělat si čas na člověka není žádná maličkost. Uděláte-li si na člověka čas, dáváte mu to nejdražší, co v životě máte. Kus života, který už nikdy nezískáte zpátky.
A ona mu ten čas dávala. Čekala. I její holčička na tátu pořád jenom čekala.
Vím, že se to mužům neposlouchá dobře. Sám jsem muž. Sám jsem to musel pochopit. Ale existují zdánlivá mála, na kterých stojí naplněný vztah. A která se bez pomoci druhého těžko dosahují. Jaká?
1. málo, které ženy potřebují: Být spokojené
Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY, neobvyklém dárku pro člověka, kterého milujete, podotýkám: Není spokojenosti bez lásky. A lásky bez spokojenosti. Láska a spokojenost totiž tvoří spojené nádoby. Máme-li sebe či někoho rádi, snáze překonáváme překážky. Máme za co/koho být vděční a máme pro co/koho žít.
Láska je ovšem jako zahrada. Musí se opečovávat, udržovat, jinak začne zarůstat plevelem, přestane nést sladké ovoce. Abychom mohli sklízet, musíme dávat. Nedáváme-li, nepěstujeme-li lásku, zadře se jako písek v motoru a zastaví všechny mocné procesy v našem životě. Jako u tohoto muže. Nebo předtím u jeho ženy.
„Je-li žena sama,“ řekl jsem Michalovi, „platí u ní toto: Kolik lásky má pro sebe, tolik jí dostává nazpět. Ve vztahu je to jiné: Kolik lásky dá druhému a od něj se nevrátí, tolikrát si emočně ublíží. Zkrátka: Ženy potřebují vyváženost. Pak jsou spokojené. Nejsou-li ve vztahu dlouhodobě spokojené, hrozí, že upřednostní buď jiný vztah, ve kterém se jim láska vrací, nebo ustoupí do samoty, kde si dostatek lásky pro sebe časem dokážou vyrobit.“
Ženy, i s ohledem na mateřské předurčení, jsou zahradnice. Umějí pečovat o zahradu, pěstovat lásku. Jsou i trpělivé. Musejí být, když vychovávají malé dítě. Ale také mají nepříjemnou intuitivní mez. Jednoho dne zničehonic přestanou lásku dávat tam, kde se jim to dlouhodobě nevyplatí. Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY zdůrazňuji: Když dlouhodobě investujete své city do jiné osoby a žádné city se od něj nevracejí, uvědomíte si, že to, co dáváte pořád druhému, můžete začít dávat sobě, nebo někomu novému, kdo to ocení – kdo vás v tu chvíli posune k větší spokojenosti.
2. málo, které ženy potřebují: Věřit
Slovo věřit má dvě podoby. Nejprve k věření.
Aby ženy mohly rozkvétat ve vztahu, potřebují věřit, že vztah má smysl a budoucnost. Jsme opět u času. Pro ženy je čas jinak důležitý než pro muže. Ženský čas totiž běží jinak než ten mužský. Věřit špatnému člověku může pro ženu znamenat dlouhodobou setrvačnou ztrátu – otěhotnění s nesprávným partnerem vezme ženě devět měsíců přípravy na následné trvalé ovlivnění života, zatímco muž může počaté dítě ihned pustit z hlavy… A naopak. Ve Vánočním Speciálu CESTOU PROMĚNY píšu: Čím silněji žena věří v to, že má správného partnera, tím snáze překonává všechny problémy. Je jako žokej. Čím méně věří v úspěch, tím spíše jeho kůň zaváhá před překážkou.
Tolik k věření.
To však tvoří spojenou nádobu s jinou podobou slova věřím – s důvěrou. Žena potřebuje mít k muži důvěru.
Důvěřovat znamená dát neznámému člověku možnost, aby zradil, a současně doufat, že to neudělá. Znovu připomínám: Ženám běží čas jinak než mužům. Proto je zrada i jinak bolí. Sázka na špatného koně jim totiž vezme pocitově „více času“.
Proto ženy tolik potřebují komunikovat. Nejen...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům