Život je o vyvažování, říkal. Čím více splínu, tím více potřeby rozveselit se. Čím méně lásky zvenčí, tím více nutnosti najít lásku v sobě a pro sebe.
„Měl by to být přirozený instinkt. Ruka taky jde hned na pomoci noze, když člověk zakopne. A jdete-li tmou, také se sháníte po světle,“ vysvětloval mi tento přemýšlivý člověk, který by nedávno oslavil své stopáté narozeniny.
Když jsem psal Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY, nápomocný dárek pod stromeček pro ty vaše blízké, kteří se potřebují vymanit z trápení, vzpomněl jsem si i na známé osobnosti, se kterými jsem měl tu čest hovořit a poznat je i z jiné stránky než jen herecké. Hlavně poznat jejich bolesti, ale také způsoby, kterými těžký osud překonali.
Jak přežít tragédii
Miroslav Horníček sám sobě říkal „klaun“. Měl úsměv pro druhé, ale za tímto úsměvem byl bohužel ukryt zkoušený člověk. Lidé, kteří se jeho replikám smáli, až se za břicho popadali, to často ani nevěděli. Jen jeden příklad za všechny: Miroslav měl syna, který trpěl silnou epilepsií. Zemřel doslova za tátovými zády. Zatímco Horníček starší točil Písaře, slavný komediální seriál, jeho syn, lovící opodál ryby z hráze betonové propusti, v průběhu epileptického záchvatu spadl do vody a stranou všech se utopil. „Nejdříve jsem myslel, že syn odjel domů. Ale doma jsem ho nenašel. Vrátil jsem se tedy do Trojanova mlýna v Tichém údolí, kde jsme Písaře natáčeli, a Jiří Sovák mi řekl: ‚Honzík je v nemocnici.‘ Nebyla to pravda. Jirka mě tam odvezl jen proto, aby mi tamní lékaři mohli dát koňskou injekci na uklidnění. Pak mi to řekli.“ Janu Horníčkovi bylo pouhých jednadvacet let.
S Miroslavem Horníčkem jsem poprvé hovořil právě ve svých jednadvaceti letech. Zatrnulo mi. Rok předtím mi umřela máma, pořád relativně mladá a doslova v mých rukou, a tentýž rok jsem v zoufalství chtěl skočit z mostu kvůli bolestnému rozchodu. Velkému herci jsem to prozradil a on byl jedním z mála lidí, kteří mi rozuměli. „Srdce je někdy jako dešťový mrak. Tak těžké. A stejně jako on se potřebuje vyplakat – vypršet,“ řekl, načež dodal to nejpodstatnější: „To, že pláče, neznamená, že je slabé, ale že bylo příliš dlouho silné. Že samo sebe nacucalo až příliš mnoha těžkostmi, které už nemůže unést a potřebuje se jich zbavit. Pláč není projev slabosti, ale síly, moudrosti a základní předpoklad k tomu, aby ten srdeční mrak mohl zase lehčeji plout po obloze – aby člověk mohl znovu lehčeji žít.“
I proto jsem letošní Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY pojal jako první pomoc těm, jejichž srdce je také momentálně jako těžký mrak. Ten, který nepropouští slunce, jen vrhá stín na život. Ať se jedná o nedostatek lásky, radosti, spokojenosti, blízkosti, sebedůvěry, motivace či inspirace. Máte takové úzkosti někdy vy nebo někdo z vašich blízkých, na kom vám záleží? Vánoční Speciál CESTOU PROMĚNY je k dostání zde.
Doporučení, která mě v životě nejvíce pomohla, si nenechávám pro sebe. A nenechám si ani rady Miroslava Horníčka. Co mi tehdy řekl? Třeba to pomůže i vám:
1. „V každém těžkém okamžiku pamatuj: Největší ztrátou našeho života není smrt, ale to, co v nás umírá během života.“
2. „Až ti bude nejhůř, nedej se zmást pohledem do zrcadla. Slzy nevytékají z rozumu, ale ze srdce. Proto na problémy svých slz nehledej rozumová řešení.“
3. „Nikdy se nesnaž dělat rozumová řešení, když jsi naštvaný, vzteklý, žárlivý nebo zamilovaný, protože to nikdy nebudou rozumová řešení.“
4. „Nejhorší pocit na světě je, když uděláš to nejlepší, co můžeš, a přesto to někomu nepřipadne jako dost dobré. Tehdy nesmíš přestat věřit, že to dost dobré je, jen to nejlepší možná děláš pro člověka, který si to nezaslouží.“
5. „Nedorozumění mezi lidmi mě trápí více než neúspěch. Hrozně mě mrzí, když někdo...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům