„Ubližuje mi tím. A trvá to už dlouho. Mám odejít?“ „Mám pocit, že mě nemiluje. Mám odejít?“ „Zdá se mi, že mu nemám věřit. Mám odejít?“
Takové, ale i obdoby těchto otázek mi pokládáte a ještě argumentujete názory svých kamarádů, kteří si rádi přisadí: „Tohle že ti provádí? Odejdi!“
Jenže já vám tohle nedoporučím, zejména když existují dvě ALE:
- Ví to vůbec ten druhý? Řekli jste mu, čím vám ubližuje? Sdíleli jste s ním svůj pocit, své trápení? Bavili jste se vůbec na toto téma? Tudíž: Hledali jste spolu (vy dva, s partnerem, ne s kamarády) příčinu svých pochybností a jejich řešení?
- Děláte sami něco pro rozptýlení svých domněnek? Chápete rozdíl mezi domněnkami a skutečností? Chápete, že vaše interpretace chování vašeho protějšku nemusí odpovídat objektivní realitě, jen vaší subjektivní projekci? Tudíž: Uvědomujete si, že vaše dojmy mohou být odrazem vaší vlastní minulosti, vašich dosavadních prožitků, vašich špatných zkušeností s předchozími vztahy – a nemusejí mít nic společného s přítomností ani přítomným partnerem?
Lež, která se stane pravdou
Celou jednu knihu, Lék pro duši, jsem věnoval zastavení psychické bolesti, která jinak dokáže zničit člověka i jeho vztahy. Uvedu jeden z příkladů – případ, který jsem pomáhal vyřešit.
Říkejme jí Katka. Dříve chodila s lhářem. Nabyla zkušenost, že „mužům nelze věřit ani slovo“. Nyní si Katka našla jiného partnera. Byla však přesvědčená, že jí také lže. Že má tajný vztah. Že jí opustí.
Nebylo to tím, že by jí on lhal, že by on měl tajný vztah, že by jí on chtěl opustit. Bylo to tím, že sama neměla uzavřenou minulost (ačkoli jsem na to zaměřil celý jeden tištěný manuál Jak uzavřít minulost). I kdyby Katka po svém boku měla světce, neuvěřila by mu. S neuzavřenou minulostí si totiž do každého protějšku promítala svou bolestnou zkušenost. „Mužům nejde věřit.“ Nerozlišovala kus od kusu.
Nikdo jí to neuměl vysvětlit. Její argument byl jasný: Mužům se nedá věřit! Jak jí to chcete vymluvit, když ona to zažila? Jak jí chcete vymluvit, že jí přítomný partner nepodvádí, když dělá přesně to, co dělal ten předchozí?
Kamenem úrazu byl mobilní telefon. Katka se ptala: „Proč by si na noc vypínal mobil, kdyby měl čisté svědomí? Vypínání je důkazem, že se má čeho bát!“
Zeptal jsem se tedy Katky, jestli by pomohlo, kdyby se její přítel nechal mobil na noc zapnutý. Zarazila se. „Proč by si nechával na noc zapnutý mobil, kdyby neměl milenku? To jedině od ní by mohl čekat tajnou noční SMS zprávu!“ Vida, i zapnutý mobil by pro Katku byl důkazem přítelovy nevěry.
Jinými slovy: Bylo jedno, zda si její přítel zapne, nebo vypne telefon. I zapnutý mobil, který v noci necinkne, je „důkazem nevěry“, protože přítel si již tajnou SMSkovou konverzaci s milenkou „odbyl“ a v noci se „nemá čeho bát“. Stejně tak je ale „důkazem nevěry“ i vypnutý mobil, protože přítel si již tajnou SMSkovou konverzaci s milenkou „odbyl“ a v noci žádnou SMS zprávu od ní „neočekává“.
A takové domněnky dokážou zničit nejen vztah, ale zejména toho, kdo těmito sebeoslabujícími domněnkami trpí. Proto vznikl Lék pro duši.
Otázky pro sblížení
Nikdo nezpůsobí člověku takový zmatek v hlavě jako kamarádi. Zejména ty „dobré duše“, které utvrzují o „špatném vztahu“ a „nutnosti odejít“. Proto i při individuálních konzultacích prosím ty, kteří ve vztahu přestali věřit protějšku, pochopili, odkud se tato nedůvěra bere a zda se pro její odplynutí pokusili něco udělat – například si to s protějškem vyříkat. Ano, s ním. Ne s kamarády.
Jak píšu už ve své základní knize budování dlouhodobých vztahů 250 zákonů lásky, nic nerozbíjí vztahy tak jako mlčení – nekomunikace. Dokonale to zobrazil už Shakespeare ve svém slavném díle: Romeo vstoupí do hrobky Kapuletů a spatří tam bezvládně ležící Julii. Myslí si, že jeho milovaná je mrtvá. Vypije tedy jed a ukončí tím svůj život, aniž se dozví, že Julie ve skutečnosti svou smrt jenom předstírala, aby se vymanila z vlivu svých rodičů, kteří jejímu svazku s Romeem nepřejí. Nato Julie procitá a vidí mrtvého Romea. Ano, její milovaný odešel. Dojde jí, jak osudově chybovala a že bez něj nemůže žít… Shakespeare v dovětku píše: „Ach, kolik zbytečných problémů by si lidé ušetřili, kdyby spolu více mluvili?“ (Pro tento účel vznikla i jednoduchá kniha Spolu.)
Na které otázky se vůbec nejvíce zapomíná?
1. „Co ti vadí?“
Cituji z 250 zákonů lásky: Když vám něco vadí, probůh mluvte! Mluvte včas! Mluvte hned! Nebojte se! Potlačování špatných pocitů v sobě vám nepomůže, naopak uškodí. Potlačené negace se totiž ve vás budou hromadit, kvasit a zvětšovat. A nakonec stejně vyjdou na povrch, jenže způsobem, který si většinou nepřejete – emočním výbuchem, nevěrou (v představě, že protějšek vám nerozumí, přitom ten o vašich domněnkách nemusí ani vědět), ukvapeným odchodem.
Bohužel, mnoho lidí „se domnívá“, že jim protějšek vidí do hlavy, čte jejich myšlenky, že „přece je normální tohle nedělat“ (připomínám své živé vysílání na téma Proč se trápíme pro ty, kteří se netrápí pro nás.) Ba co hůř: Jestliže protějšek neví, co vám vadí, může dál pokračovat ve svém ubližování, aniž si tohoto faktu je vědom. Opět uvedu příklad.
Říkejme jí Zuzana. V dětství prožila sexuální zneužití, později znásilnění. Svému prvnímu příteli to neřekla. Pro něj nepochopitelně se vyhýbala milostnému styku, a tak ji opustil. Druhému příteli to rovněž neřekla. Snažila se odpor k milostnému styku překonat a neprožila orgasmus. Přítel ztratil sebevědomí a opustil ji. Třetímu příteli to také neřekla. On ji při prvním sexu chytil pod krkem, v místě, kde ji tlačil násilník, a ona se vyškubla, rozbrečela a jemu konečně došlo, že by mohla být v nepořádku. Navštívil mě nejprve sám, později oba a při individuálních konzultacích jsme problém snadno vyřešili.
Ale základ je, že musíte vyjít na světlo s tím, co vás trápí a bolí. Protějšek nemusí být zlý, jen vám může splynout se zlým člověkem z minulosti, a to jen proto, že o vás ví příliš málo na to, aby vám pomohl, nebo alespoň neškodil.
2. „Proč je tohle pro tebe normální?“
Kdo poslouchal mé živé vysílání na téma Proč se trápíme pro ty, kteří se netrápí pro nás, tento bod může přeskočit. Kdo ne, toho se zeptám: Jak často je normální mít sex? Několikrát denně, několikrát týdně, několikrát měsíčně nebo několikrát ročně?
Ve skutečnosti žádná všeobecná norma neexistuje, jen celospolečenský průměr. Přičemž průměr není norma. Normu má každý z nás svou vlastní a je daná naší minulosti, našimi zvyky, našimi potřebami, našimi zkušenostmi, naším momentálním rozpoložením a mnohým dalším, co je naše. Každý jsme jiný, a proto je důležité ve vztahu hovořit o své normě (proč je pro nás něco normální) a neodsuzovat ty, kteří vyrostli v jiném prostředí. Jen tak se můžeme pochopit a případně si vyhovět. Nemluvě o tom, že se norma i během života mění.
Zpět k Zuzaně. Když jí první muž sáhl po krku, když ji nutil k impulzivnímu sexu, pro něj to tak bylo normální, ale pro ni ne. Pro něj to byla rozkoš, pro ni zděšení, oživené trauma. Měl ji za hysterku, křičel na ni, ať se jde léčit na psychiatrii. „Takhle je to přece normální!“ argumentoval, zatímco ji soudil. Bohužel, kdo...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům