Když jsem odcházel z vysoké školy, myslel jsem si, že tím končí moje školní roky. Nekončily. Skutečná škola teprve začínala.
Škola života je jiná. Život je nelítostný učitel. Opakuje nám stále stejnou látku, dokud ji nepochopíme. Proto dokud se neponaučíme, musíme prožívat tytéž příběhy, situace i vztahy znovu.
Život je však současně opačný učitel. Zatímco v běžné škole nám nejprve látku vysvětlili, a až pak nás z ní zkoušeli, život nás nejprve zkouší, a až pak nám látku vysvětlí.
Třeba to, že co považujeme za špatné, je vlastně dobré. A co považujeme za dobré, je vlastně špatné. Že průšvihy z nás dělají lepší lidi. Probouzejí nás, ponaučují, nutí nás pracovat na sobě. A naopak úspěchy nás uspávají, ukolébávají, vytvářejí v nás pocit, že už všechno umíme a nic nového se učit nemusíme, a proto způsobují naši stagnaci a postupné zhoršování.
Mnohé je naopak. A i proto jsem se časem naučil děkovat za to těžké a být na pozoru, když se život zdá hladký. Ostatně, v souladu s tím je i psychologie, která pracuje s lidmi právě tehdy, když se jim nedaří. Vrací je ke zdravým hodnotám, ke správným základům, staví jejich život na pevnější nohy. I proto vznikl Vánoční Speciál – dárek pro vaše blízké, kteří nemají lehké časy a nevědí, jak je ustát.
V posilovně
Na životě je nejdůležitější vůbec zorientovat se, kde jsme se to vlastně ocitli. Jedním slovem v posilovně. Ve škole, která je posilovnou. Kde v každém okamžiku dostáváme nikoli to, co chceme, ale to, co potřebujeme. Dá-li nám život nejprve člověka, který si nás neváží, není tím, co chceme, je však tím, co potřebujeme k tomu, abychom si potom o to víc cenili člověka, který si nás vážit bude. Nezažít tmu, nedoceníme světlo. Nezažít neštěstí, nedoceníme štěstí.
Zvláštní paradox, že? Ale ne jediný.
Vánoční Speciál, zaměřený na proměny lidského myšlení, je plný uvědomění takových paradoxů. Kdo chodí do běžné posilovny, řadu z nich zná. Třeba ten, že když pocitově ztrácí sílu, ve skutečnosti sílí. Čím déle totiž zvedá činku, tím mu připadá stále těžší. Přitom ta činka mu pomáhá lépe zvládat příští těžkosti. I o tom je život.
Proto ve Vánočním Speciálu často připomínám, že síla se nerodí v lehkých chvílích. Naopak, lehké chvíle nás činí změkčilými. Potřebujeme těžké časy, abychom v nich poznali sami sebe i své okolí, někdy abychom i zůstali sami na všechny těžkosti – abychom se přesvědčili, že to (ke svému překvapení) skutečně zvládneme. I když to není lehké.
Pomoc od člověka, který sám nemusí být v pohodě
Každoročně po Štědrém dnu dostávám vzkazy od těch, kteří Vánoční Speciál obdrželi. Nejčastěji píšou o tom, jak si teprve s rozbalením tohoto dárku uvědomili, v kom mají přítele. A že on nemusí být vždy v nejlepší psychické kondici a může potřebovat pomoci. I to je další paradox. Že pomoc druhým pomůže vám samotným, a naopak.
Jak těžké chvíle obecně mohou pomáhat, jsem pochopil už jako kluk. Ano, i v mém případě tehdy přišla pomoc často z míst, odkud jsem ji nečekal. Jako jednou – to byla zima, mrzlo jako dnes, a já běžel po kluzkých dlažebních kostkách jako splašený. Podklouzly mi nohy. Temeno mého vazu už málem břinklo o „kočičí hlavy“, když mě odkudsi zachytila cizí ruka. K mému úžasu patřila mladému muži na invalidním vozíku. Svůj postřeh vysvětlil prozaicky. „Právě takto jsem uklouzl, když mi bylo tolik let jako tobě. Mícha,“ ukázal si dozadu. „Od té doby jsem na křesle. Ať tě ani nenapadne litovat mě. Nebýt mé smůly, nemám teď tento reflex a tobě se mohlo stát totéž.“
Ale jde i o jiné paradoxy. Mnohokrát jsem v životě ztratil, ale tyto ztráty se časem přeměnily v zisky. Stačilo dát životu trochu důvěry a času. Proto až vám bude teskno, otevřete Vánoční Speciál. Osvěží vám, že pokud má život moc vzít vám něco, o čem jste si mysleli, že to nikdy neztratíte, musí mít současně moc dát vám něco, o čem si dosud myslíte, že to nezískáte. Život je totiž jako mince. Události mají vždy dvě strany, dobrou a špatnou. A to, že v negativním rozpoložení vnímáme jen špatnou stránku události, neznamená, že neexistuje ta dobrá. Někdy stačí tu minci (událost) jen otočit, podívat se na ni z opačného úhlu pohledu a můžete zjistit, že čím temnější je noc, tím lépe spatříte hvězdy.
Prosím, zamyslete se nad deseti základními paradoxy života. Mohou změnit způsob, kterým začnete k životu přistupovat:
1. Postarat se o druhé znamená nejdříve se postarat o sebe
Slyšíme to už z amplionů v letadle: „Nejdříve kyslíkovou masku nasazujte sobě, než ji začnete nasazovat dítěti.“ Chceme-li pomoci druhým, musíme být nejprve v pořádku my.
Nikdo z nás není schopen dát druhým to, co sám nemá. Nedokážeme dát lásku, když jsme prázdní a nemáme rádi ani sebe. Nedokážeme dát úsměv, když nemáme sami sílu stáhnout lícní sval. Aby měli energii lidé kolem nás, musíme ji mít v první řadě my. Mysleme na to.
Jen jeden příklad: Martina Svadbíková začínala podnikat na internetu při třech dětech a na mateřské. Manžel jí pomáhal, jak mohl, až… „Jednoho dne zůstal v nemocnici. Jezdila jsem ho navštěvovat, doma se starala o děti i podnikání. Nejmladší syn zrovna celé noci plakal, já byla nevyspalá, na pokraji zhroucení. Akutně jsem postrádala energii. Tehdy jsem se odhodlala k jednomu ze svých nejlepších rozhodnutí v životě – postarat se o sebe, abych se mohla dál starat o druhé. Zavolala jsem babičku, nemilosrdně jí strčila děti do náruče a pronajala si pokoj v hotýlku naproti. Tam jsem se vyspala, na počítači dodělala veškerou práci, vyklidnila jsem se, nabila a za pár dní jsem se vrátila k dětem znovu silná a šťastná. Všechno jsme pak spolu zvládli. Jen kamarádky se lekly, že se rozvádíme, když jsem ,odešla z domu’. Vyčítaly mi to. Ale pak mi přiznaly, že po takové přestávce pro sebe také touží. Ne aby byly horší matky, ale naopak lepší.“
2. Zranit člověka, kterému na Vás záleží, znamená zranit především sebe
Představte si fotbalistu nebo hokejistu, který vstřelí vlastní gól a má radost, že uspěl. Blázen, který nepochopil, že překonal vlastního brankáře, a tudíž jeho tým prohrává?
Je-li to blázen, co je potom člověk, který zraňuje někoho blízkého? Proč mu lže, proč ho zrazuje, proč ho podvádí, a tím od sebe odhání? Proč vlastní vinou přicházíme o nejdůležitější lidi, kterým na nás záleží, ba kteří nás milují? Co jsme sami sobě udělali tak zlého, že si tolik ubližujeme? Myslíme si snad, že bez skutečných přátel bude náš život lepší?
3. Hodnotu toho, co máte, si nejlépe uvědomíte, když o to na chvíli přijdete
Ve Vánočním Speciálu objasňuji mimo jiné karmické vztahy. To jsou ty typy partnerů, které nás mají něčemu novému naučit. Mají změnit karmu, způsob, kterým myslíme, jednáme a tedy i žijeme. Mají změnit to, co vůči sobě dovolíme, a to i proto, že poznáme nejen to, co chceme, ale především to, co už nikdy zažít nechceme.
Bývají to lidé, kteří si nás neváží. Nebo si obecně neváží toho, co mají. Neváží si toho natolik, až o to s ledově klidným srdcem přijdou. Ale následně jako by prozřeli. Zhrozí se, že přišli o něco, co už se možná do jejich života nevrátí, a žádají o prominutí a návrat do vztahu s námi. Tak proč nás mají za postradatelné, aby vzápětí vykřikovali, jak jsme nenahraditelní? Inu, až dodatečně si uvědomili, co měli – až když poznali, jaké to je být bez nás.
I vážit si člověka je dovednost, kterou se lidé časem učí. Do té doby si neuvědomují, co mají, pokud to mají. Musejí o to přijít. Pak se jim vyjasní. Je to jako se zdravím. Zdá se samozřejmé a běžné, dokud člověk neonemocní. Pak okamžitě přeskupí priority a péči o zdraví dá na první místo hodnotového žebříčku. Má-li to štěstí, péčí o sebe se znovu uzdraví. Někomu však znovu záhy otrne. Má až příliš krátkou paměť. Život mu tedy tuto lekci musí zopakovat, někdy i s těžšími následky.
Největší omyl, a to i ve vztahu, je myslet si, že co jednou mám, to už neztratím. Ne, ztratíme nakonec všechno. I život. Právě to nás postupnými ztrátami učí vnímat hodnotu toho, co máme, ještě když to máme, ne až když o to přijdeme.
4. Slovo, které vymažete, zůstane
Uvědomuji si, že Vánoční...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům