Může se to týkat i někoho vám blízkého. Někoho, kdo se chová v jednoduchých situacích složitě, ve světlých fázích vztahu temně, kdo je nečitelný, sebepoškozující nebo poškozující vás, a to i když si to nezasloužíte. Vy se pak ptáte: Co je s ním? Proč tak jedná? Proč je tolik útočný? Nebo třeba tolik žárlivý? Proč se nechá zadupávat druhými? Proč si pořád myslí, že selhává? Proč má potřebu hojit si na druhých své ego? Proč nevěří v sebe, nebo v druhé?
Stane se, že tito lidé ani nejsou schopni o problému mluvit. Sami nevědí, proč se jim to děje. Jen vědí, že jim v tomto nastavení není dobře, že by potřebovali udělat nějaký krok, který by jim pomohl, avšak zároveň o něm pochybují. Jestliže jim dosud nepomohlo nic, proč by jim mělo pomoci něco nového? Nevěří v sebe, ve vás, když se jim snažíte pomoci, nevěří někdy v nic.
Tito lidé mají zraněné vnitřní dítě. Svým způsobem jako děti jednají. Neřeší problém, který mají. Ale trápí se pro něj. Tudíž ve svém trápení zůstávají. Nevědí, že řešit jde. A protože je jejich trápení někdy už nesnesitelné, snaží se ho zbavit tak, že problém hledají venku. Třeba ve vás. Že vy jste vinni jejich neštěstím. Že vy selháváte. Že vy si dobré zacházení nezasloužíte.
A tím zůstávají stále více sami.
Ačkoli příčina toho problému není ve vás. Ba nemá s vámi ani nic společného. Příčina toho problému totiž může být v jejich minulosti, v jejich dětství.
Asociační zkratka
Když jsem psal knihu Nový začátek, jedním z cílů bylo pomoci osvobodit, uvolnit nebo uzdravit uvězněné zraněné vnitřní dítě čtenáře.
My všichni s tím můžeme mít problém. My všichni máme v sobě dozvuky minulosti, bolesti, které v nás zůstávají zakonzervované a které se oživí, jakmile se potkáme s podobnou situací – zradou, ranou, zklamáním.
Asociační zkratka je emoční spojnice s minulostí, citová vzpomínka uložená v podvědomí. Zdůrazňuji slovo emoční. Nejde o racionální vzpomínku, kdy bychom si rozumem cíleně vzpomněli, co nám kdo způsobil v minulosti. Vzpomínka je pouze emoční, tedy oživí se tehdejší pocity, jako bychom se vrátili do stejné situace, jako bychom stejnou situaci zažívali znovu, jen s jiným člověkem.
Asociační zkratka je projevem pudu sebezáchovy. Mozek nechce, abychom opakovali stejnou bolest. Proto nás včas varuje: „Pozor, tohle vypadá na podobný případ jako tehdy!“
Averze ke ztrátě
A nyní k souvislosti.
Averze ke ztrátě je nejčastější projev vyvolaný asociační zkratkou. Podvědomí nás nejen varuje před opakováním stejné bolesti, ale připojí, že můžeme i o něco důležitého přijít. Děti jsou totiž mnohdy tak vychovávány. Když neposlouchají, o něco přicházejí. Je jim odebrána hračka, vytoužené zvíře, kamarádi, se kterými se nemohou vidět (domácí vězení), anebo láska. Ano, láska rodičů. „Nemáme tě rádi. Běž pryč.“ A tak se stane, že kdykoli ucítíme bolest, máme dojem, že jsme MY něco pokazili, že jsme MY zase selhali a že jsme nebo budeme zaslouženě potrestáni. Že někoho nebo něco ztrácíme.
Je to váš případ? Jste citliví na odmítnutí, bojíte se samoty, trápíte se pro nespokojeného člověka? Máte sklon se ponižovat, doprošovat, odevzdávat, obětovat ještě víc, když vás někdo opouští? Vrací se vám pocit, že možná nejste dost dobří, pocity viny a nedostatečnosti, a to i tam, kde jste přitom nic špatně neudělali nebo si toho nejste vědomi?
Proti sobě
V kostce: Lidé s neuzdraveným vnitřním dítětem mají sklon být uzavření, tonout v domněnkách, prohlubovat v sobě sebelynčující myšlenky, snižující míru sebevědomí, sebelásky, sebeúcty, sebehodnoty. Bývají velmi nešťastní. Často nejsou sami sebou, nedokážou to. Jdou proti vlastnímu přesvědčení, ničí lidi, kteří je přitom mají rádi. Trpí až chronickým strachem, žárlivostí; i když proti stojí fakta, nemohou si pomoci. Pochybují o sobě a s věkem se to umocňuje. Žít s nimi může být nestravitelné, ale ne pro to, jací jsou, ale jak se projevují – protože svůj problém neřeší.
Prosím, žijete-li s takovými lidmi, pochopte je. Představte si sebe na jejich místě. Kdyby s vámi po celé dětství někdo jednal jako s nulou, pak v to, že jste nula, uvěříte. A když pak v dospělosti narazíte na někoho, v jehož očích jste nula, pak mu ani neodporujete, svěsíte hlavu a opravdu si myslíte, že nula jste. K tomu stačí jedno špatné slovo v práci, na ulici, okamžitě se rozezní asociační zkratka. A naopak, když pak, plni pochybností o sobě, potkáte člověka, který s vámi jedná s láskou, může se stát, že mu nedůvěřujete, bojíte se ho, čekáte, kdy ta přetvářka už skončí, protože máte dojem, že si s vámi hraje. Je-li první, ba jediný, kdo s vámi kdy jednal s respektem, nemůžete mu věřit. Máte až příliš hlubokou zkušenost, že pro nikoho nejste dost dobří, že jste schopni z takového vztahu i utéct.
Tyto případy mi velmi vadí. Protože tím, kdo trpí, jsou lidé, kteří vůbec nejsou nuly. Často mají dobré, milující srdce, jen jsou poznamenáni toxickým zacházením v dětství či vůbec minulosti. Přemýšlejte, prosím, o následujících řádcích. Pokud vám přijdou srozumitelné, podívejte se i do knihy Nový začátek.
Emoční přenos
Nedokážu v několika větách říct vše, ale aspoň náznakem: Negativní stopy v člověku vytváří v dětství nejen zneužívání nebo týrání, ale i obecné emoční zanedbávání a systematické zraňování. Šikanování. Ponižování. Zostuzování. Trestání. Hanobení. Zesměšňování. Odmítání. Opomíjení. Ignorování. Obviňování. Trápení.
Ve většině případů jde o emoční přenos, tedy že se (například rodič) vybíjí na dítěti kvůli vlastní špatné náladě nebo vlastnímu zkaženému životu. Nosí v sobě jed a věří, že když ho plivne na jinou osobu, zbaví se ho. Nezbaví. Když plivnete, část sliny Vám vždy zůstane za zuby. Takže poškodíte jinou osobu a sami si nepolepšíte.
Druhou formou emočního přenosu je předání vlastního komplexu. Například rodič zažil ve svém dětství podobné zacházení rodiče, jen on byl to dítě. Poznal, jak se rodič může lehce „hojit“ na dítěti, které se nemůže bránit. A protože sám přijal jed, kterého se potřebuje zbavit, ze své vlastní zkušenosti ví, že nejspolehlivější je vybít se na dítěti. Z oběti se stane agresor. (Klasický typ šikany, kdy se šikanovaný posléze sám stane šikanujícím.)
Děti jsou vděčným terčem emočního přenosu, protože nemohou jinak reagovat než přijatý jed polknout. Nemohou ho prsknout zpět na rodiče, tím by mu zavdaly důvod k trestání. A tak se takové dítě učí ustupovat, internalizovat (potlačovat špatné emoce ve svém nitru), zapouzdřovat se, obviňovat se („Asi jsem opravdu špatné dítě“) a sebepoškozovat se. Některé děti se naučí hrát úsměv, a přitom v duši nosit žal – jako klaun.
Podotýkám, že není snadné člověka s takovým vnitřním zraněním identifikovat. Tito lidé, ačkoli trpí, se bojí požádat o pomoc – jako děti, které „nesměly jít na policii“. Navíc často ani nechápou, že je třeba se svěřit. Mají pocit, že přece jsou vinní. „Co jiného by mi řekl psycholog, když jsem nula? Ještě by se mi vysmál! A já nechci otevírat staré rány. To dokážu sám, i bez něj!“ To bývá jejich argument. Anebo: „Stejně to nemá řešení.“
Ale má! Jen je důležité identifikovat zraněné vnitřní dítě. Jak? Podle ozvěny z vašeho podvědomí, která ovlivňuje vaše přítomné myšlení a jednání, vyvolává iracionální strachy a pochybnosti, brzdy na životních křižovatkách. Neptejte se, odkud se to vzalo, všímejte si, že se to vůbec děje. Co například?
1. Sebekritizování
Toto je nejčastější projev zraněného vnitřního dítěte v dospělém člověku. Vychází z působení dvou negativních sil:
- z poptávky okolí (rodičů, učitelů) po neúměrně vysokých výsledcích
- z nenávidění vlastního Já, že jsme této poptávce nedokázali dostát
(Například rodič) měl svůj tajný sen o tom, kým budeme. Sice spíše odpovídal jeho osobní ambici...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům