Děti mají tu nevýhodu, že jsou závislé na dospělých. Věří, že starší lidé jsou tu proto, aby jim pomáhali, ukazovali cestu ke šťastnému životu a předali jim jen to dobré. Také jsem tomu věřil. Už tomu nevěřím.
Kdykoli jsem měl nápad, byl pro ně hloupý.
Kdykoli jsem chtěl být svůj, slyšel jsem, jak jsem naivní, ještě malý, a že mám poslouchat je, protože oni mají víc odžito a vše vědí lépe: “Hlavně buď hodný a dělej, co Ti starší lidé říkají. Uč se, abys měl práci, pak byt, pak auto, pak…”
Ale já, malé hloupé dítě, jsem se stále ptal: A to potom budu šťastný?
Dnes je mi tolik let, co jim tehdy. A protestuji proti tomu, jak mě starší lidé vedli a podvedli. Ptám se k nebi: Proč jste mě nutili smířit se s málem? Proč jste mi bránili jít za velkými sny? Proč jste mi vzali tolik let, chuti a motivace? Proč jste mi lhali, že máte patent na rozum a jedině Vaše cesta je ta jediná správná?
Kdyby dnes stál přede mnou nejmladší a nejmenší kluk z celé třídy, který by chtěl být jiný, řekl bych mu dost hlasitě, aby šel za svým srdcem. Bál bych se mu říct – ať by měl jakkoli bláznivý nápad – “Ty to nedokážeš”, protože vím, že to dokázat může, že žádný cíl není tak vysoko, aby na něj nedosáhl ten, kdo v sebe věří. A hlavně bych mu poradil, ať nevěří těm lidem, kteří zaměňují stáří a moudrost, živoření a život, zažité a prožité, věk a zkušenost. A kteří příliš často zapomínají na deset nemilosrdných pravd, které by mělo slyšet už každé dítě:
1) Průměrný lidský život je krátký
Víme, že život je krátký a smrt jednou čeká každého z nás. Přesto jsme zaskočeni, kdykoli ta zubatá setne někoho, koho jsme znali. Tehdy jako bychom se na chvíli vypojili z elektrického obvodu, který pohání kolečko, v němž běháme bez ustání jako křečci, a připomněli si, že žijeme jen TEĎ.
Starší lidé mě strašili smrtí. Je přece hrozná! “Tak si ji, Petříčku, raději nepřipouštěj, ignoruj, že nějaká smrt existuje.” Jenže já říkám opak: Smrt...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům