Jedu městem a vidím drzé citylighty, světelné reklamy soukromých vysokých škol, které se chlubí fotografiemi svých absolventů, jako by to snad byla jejich zásluha, kam to v pozdějším životě dotáhli. Přitom moje expřítelkyně dokončila při zaměstnání už druhou vysokou školu, aby si polepšila platově i pozičně. A nic. Když přišla k nadřízené, zda by jí mohli přidat, přidali jí – práci. Skoro se zhroutila, protože si najednou uvědomila, kolik času, peněz, úsilí a odříkání jí předchozí čtyři roky (zbytečně) stály.
Zpočátku jsem byl na jejího zaměstnavatele naštvaný, ale to polevilo, jakmile jsem se doslechl o podobných případech. Pojal jsem podezření, že to vůbec není problém jedné konkrétní banky. Téměř všichni moji přátelé, kteří při práci dřeli na vyšším vzdělání, aby ho přetavili v lepší život, slyšeli od svých šéfů: “Máte titul? Blahopřeji, dejte si ho na vizitku. Ale v jednání s klienty, natož v řízení týmu neuplatňujete žádné nové znalosti, metody, techniky. Nejste pro mě tedy nikým víc, než kým jste byli.”
Jak je možné, že hazarduji několik let s prací, vztahy, zdravím a nenaučím se v zásadě nic použitelného do praxe? Jak to, že odměnou mi je jen pár prázdných písmenek před jméno? K čemu celý byznys soukromých vysokých škol je? Nebo mají smůlu jenom lidé kolem mé osoby?
Můj údiv se vystupňoval, jakmile jsem se přestal ptát, proč se absolventi univerzit tolik neuplatňují v...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům