Byl jsem v lanovém centru. Na prvním stanovišti, vysoko v korunách stromů, stáli dva přátelé. První před provazovým chodníkem volal: “Fíha, no ale to dokážu.” Druhý se krčel u jisticí karabinky: “Ani náhodou, to nedokážu.” Oba byli na opičí dráze poprvé.
První šel a dokázal to. Druhý, sesypaný v rohu, ale povzbuzený úspěchem kamaráda, vykročil na první překážku také a uspěl také. Kdyby byl ve větvích sám, nejspíš by po žebříku, který je pouze na začátku a konci vzdušné cesty, slezl dolů, aniž by se vůbec o něco pokusil.
Proč je tak mělký rozdíl mezi úspěšným a neúspěšným výsledkem? Protože naše výsledky vycházejí z našich činů a naše činy pramení z našich myšlenek. Znamená to, že ať něco dokážeme, nebo nedokážeme, bývá to průměrem lidí, které máme kolem sebe, a myšlenek, které máme v sobě. Obklopujeme-li se úspěšnějšími lidmi, než jsme sami, máme sklon uvěřit v úspěch a pokusit se vyrovnat druhým. A pochopitelně, jestliže zkoušíme uspět, máme výrazně větší pravděpodobnost, že uspějeme, než když se o úspěch vůbec nepokusíme.
Napadlo Vás někdy, kde se v jednom člověku vezme myšlenka, že něco zvládne, a v druhém opačná představa, že totéž nezvládne? Je to vlastně jednoduché. Představme si naši mozkovnu jako bojiště. Místo, kde probíhají největší konflikty. Tady vzniká všechno, co nás vnitřně bolí. Tady sídlí to, čemu věříme, že by se mohlo uskutečnit, i když se o to nakonec nepokusíme. Tady se rodí naše síla i naše slabost. Tady se skládají nejhorší věty, které by zastavily nebo porazily každého úspěšného člověka, když by si je jenom trochu připustil. Ty věty jsou především:
“Moje cíle mohou...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům