Před časem jsme s přáteli byli ve vilce na Svatém Bartoloměji. Oni v bazénu, pili, zpívali s výhledem na oceán, já drtil na počítači projekt.
Oni: “Pojď k nám, uděláš to později.”
Já: “To nejde, nestihl bych to.”
“Ale stihneš, pojď, vsaď se.”
Šel jsem. Ten večer i každý další. Když jsem měl poslední večer na dokončení projektu, nechali mě, já zasedl k notebooku a do půlnoci byl hotov.
Nemohl jsem to pochopit. Byl jsem přesvědčen, že si projekt vyžádá mnohem více času. Poznal jsem na vlastní kůži základní Parkinsonův zákon: “Každá práce trvá jen tak dlouho, kolik je na ni času.”
Dnes ráno mi to ve Stromovce, po běhání u stánku, potvrdil kamarád, velmi bohatý mládenec, který povídá: “Nikdy jsem neměl žádné předpoklady pro úspěch.” A v prstech si hrál s klíčky od Porsche. Rozesmálo mě to. Střílí si ze mě. Ale on:
“Podívej, za prvé nic pořádně neumím. MUSEL jsem tedy sehnat lidi, kteří tu práci zvládnou za mě.
Za druhé neudržím korunu. MUSÍM tedy opravdu hodně vydělávat.
A za třetí co můžu odložit, to odložím, nic se mi nechce dělat,” řekl, než dodal podstatnou větu: “Dokud mě netlačí termín. MUSÍM si dát termín.”
Termín, v tom je celý přítelův úspěch.
Pokud je prokrastinace, tedy neschopnost fungovat dříve, než když jde opravdu do tuhého, i Vaším problémem a trápíte se jí, povím Vám 7 důvodů, proč si naopak můžete blahopřát.
1. Odkládání plodí efektivitu
Zní to paradoxně. Jak ten, kdo nic nedělá, může být efektivní?
Jestliže dostaneme týden času na to, abychom odvedli práci, která nám zabere tři hodiny, většinou s ní nezačneme hned, tedy v první tři hodiny týdne. Pravděpodobně se do ní pustíme až později, prokrastinátoři až v posledních třech hodinách týdne.
Lidé je odsuzují. Já je naopak chovám ve...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům