Umřela. Ta SMS cinkla přesně o půlnoci.
I když smrt patří k životu, pokaždé mě zasáhne. Pokaždé se začnu bát své smrti. Ne té události, protože tou všechny moje problémy a bolesti skončí. Bojím se sebe – až ten den přijde, bojím se svého pohledu zpět a otázky, jestli jsem žil tak, abych mohl odejít v klidu, bez výčitek a naplněn.
V poslední den už nebývá opravný pokus na nic. Leda zavolat pár přátelům, že jsem je měl rád nebo že mě mrzí, co se mezi námi stalo. Pokud to ovšem stihnu a oni budou mít důvod vzít mi telefon. Budovat klid je nutné předtím.
S babičkou úžasné dívky, která mi v životě nejvíce pomohla, to vzalo rychlý konec. Tak rychlý, jak jen tato nemoc dokáže – před třemi měsíci o ní nikdo nevěděl. Když se nedopatřením dozvěděla, že jí zbývá málo času, už nikdy nemluvila o penězích, které mnozí považují za modlu, jež všechno vyřeší a k níž celý život směřujeme. A mě to varovalo. Co je tedy skutečně podstatné? Co pro nás bude rozhodující v poslední den života? K čemu bychom všichni měli směřovat? Sedm bodů, které mi “babička” Alice a před ní mnoho starých moudrých lidí řeklo, začalo tvořit mou bibli, na niž se snažím nezapomínat.
S dodržováním této bible jsem se začal smrti méně bát. Ne že by druhé méně bolela, ale cítím, že s těmito body by mohl být můj život úplnější, naplněnější, dokončenější.
Na konci nejvíce litujeme příležitostí, které jsme nevyužili, říkají staří lidé. A já se jich ptal proč. Proč jste v životě nedělali to, co jste celou vahou svého srdce chtěli? Odpověď asi známe všichni.
Protože je tu vždycky někdo, na koho se snažíme brát ohledy, koho se pocitově obáváme, kdo nám brání. Bývá to obvykle někdo, kdo z našeho života dříve či...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům