Včera mi přijela vzácná návštěva. Kamarád z Francie. Přivezl burgundské a celý večer vyprávěl, jak krásná je poslední dobou jeho přítelkyně.
Zapomněl jsem: Jirka je slepý.
Když mi bylo sedmnáct, stoupli jsme si na dálnici a stopem poznali půl Evropy. Jeli jsme tam, kam jeli řidiči, kteří nám zastavili. Obrátili jsme se až na Azurovém pobřeží, v Saint-Tropez, dál to nešlo. Silnice končila v moři.
Jirka už ve Francii zůstal. Stal se hasičem. Hasič (prý) nemusí francouzsky moc mluvit, stačí, že francouzsky rozumí.
Oslepl při jednom zásahu. Vybouchl prý plyn. Dostal zákaz vracet se do toho domu. Přesto šel. Chtěl vytáhnout ještě jednu ženu. Ztratil zrak, ale ještě vynesl Amelii. On ji neopustil tehdy, ona ho neopustila už celý život. Dnes je jeho partnerkou a ošetřovatelkou. “Vím, že to nebylo rozumné. Ale bylo to správné. Ten její strašný křik by mě beztak dodnes budil ze sna. Možná bych dnes byl zdravý, ale nebyl bych šťastný. Vždycky jsem v životě více litoval nápadů, které jsem nezkusil,” říkal.
Když mi bylo dvaadvacet a jako mávnutím proutku mi umřela máma, bylo mi hodně ouvej. Náhle – volá Jirka. “Je mi líto, co se stalo. Řekni, co by Ti teď zaručeně zvedlo náladu?”
Byl jsem ještě nešťastnější: “Zajít tak spolu na pivko, jako za starých let.”
Vtom se přerušil hovor a zazvonil zvonek u mých dveří. Před domem stál Jirka, v jedné ruce mobil, ve druhé Amy, na kterou uličnicky volal: “Honem, jak se tváří? Jak se tváří?”
Přijel jen kvůli mně. Šílené. Až mi vyhrkly slzy do očí. “Petře, dokud jsem dělal rozumné věci, nebyl jsem šťastný. Možná byli šťastní jiní, které jsem poslouchal. Ale teprve když dělám správné věci, bez ohledu na to, co si myslí ostatní, jsem naprosto šťastný. Srdce mi funguje nějak líp…”
Srdce… Slyšíte ho? Pokud ne, ještě více se ztište.
Jen netepe. Mluví. Co nám říká, mnohdy není rozumné. Naše okolí to nemusí pochopit. Naše okolí totiž neví, co opravdu potřebujeme. Naše srdce to ale ví vždycky.
Jirku jsem měl před očima, když jsem odcházel ze zaměstnání. Byl to čirý nerozum. Ztratil jsem jistý plat, jisté postavení, jistou kariéru, jistý Mercedes, dokonce i přítelkyni. Také jsem slýchal, že jsem blázen, že nejsem dostatečný dobrý, chytrý, silný, že ještě rád přilezu. Ale to byl omyl. My všichni jsme dostatečně dobří, chytří a silní, abychom dokázali to nejlepší, co v každé chvíli můžeme. To úplně stačí. Když budeme v každé chvíli odvádět své maximum a učit se, naše limity se budou neustále zvedat. Dříve nebo později dosáhneme stavu, kdy nás ostatní začnou pomlouvat, že jsme jen měli štěstí, byla to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům