Pondělí. Další. V čem je jiné než předchozí?
Máte rajské sny, ale stále je odkládáte a čas běží?
Včera jsem si z plna hrdla zazpíval Dans les jardins d’mon père. Francouzštinu jsem si zamiloval už na základní škole. Kamarádka u ohně si posteskla: “Taky se naučím francouzsky. Někdy.”
Vytáhl jsem si diář a pečlivě prohlížel názvy dnů. Ale den s názvem “někdy” jsem nenašel. “Tak k jakému datu začneš?” vzal jsem si tužku.
Její odhodlaný výraz se proměnil. “No, až… až… až…” (místo teček doplňte libovolné výmluvy z oblasti meteroologie, dietologie či psychologie)
Bylo jasné, že začne tehdy jako doposud. Někdy totiž znamená nikdy.
Druhá kamarádka se jí zastala: “Já bych si taky chtěla kvůli práci dodělat vysokou. Ale už je pozdě. Teď je mi osmatřicet, víš, kolik mi bude za pět let, až to školu vystuduji?” obrátila se na mě.
Položil jsem jí tedy matematickou otázku: “A kolik Ti bude za pět let, když tu školu nezačneš studovat?”
Všichni žijeme na stejném vzduchu, jsme vychováni stejným školstvím a máme přibližně stejné vyhlídky na dožití. Tak proč se někdo o úspěch snaží a někdo vůbec? Můj trenér ve fitku říká, že jsou jen dvě kategorie lidí. Líní a ambiciózní. Ambiciózní dělají maximum toho, co dokážou. Díky tomu každý den posouvají své limity, protože se překonávají. Nezáleží na stavu, v jakém začínají. Někdo začne s deseti kliky, ale postupně se vypracuje na sto kliků...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům