Víte, co je marnění času?
Mám 2 vzpomínky, díky nimž se snažím v životě nevyplýtvat už ani minutu:
1) Na sídlišti jsme měli sousedku. Od listopadu 1989, kdy bylo umožněno podnikat, snila o vlastním pekařství. Tehdy jí bylo 30.
Do svých 51 let svůj sen odkládala. Nikdy nebyl “vhodný čas”, jak říkala. “Později,” dodávala. Stále bylo něco přednějšího: děti, práce, starosti, samé ale a kdyby. Jenže v 51 letech jí diagnostikovali rakovinu prsu. Pan Čas se jí ten den podíval zpříma do očí.
Ještě nikdy jsem neviděl takovou proměnu člověka. Tváří v tvář možnému konci dala výpověď v supermarketu, prodala, co už nepotřebovala, a zařídila si vytouženou pekárnu. “Alespoň na tu zbývající chvilku,” říkala.
Lékaři dodnes nevědí, jestli zabrala chemoterapie, nebo její psychika. Ale dnes je vyléčená. Nejen z nemoci, ale z vlastního zlozvyku marnit to nejvzácnější, co máme – svůj čas. “Uspěla jsem na všech frontách,” říká kdykoli k ní jdu pro nepřekonatelný višňový závin.
Od té doby si nedovolím žádné své přání odkládat.
2) Když jsem jako špunt čutal do meruny za Slavii, malý kamarád si po nešťastném pádu zlomil ruku. Byl to hned první zápas nové sezony a Šimon předtím dva roky chyběl, protože měl problém s...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům