Naprosto věřím v to, že láska je jako zahrada. Jen zdánlivě roste sama. Ve skutečnosti sama roste nazdařbůh.
Lásku, stejně jako zahradu, je nutné udržovat. Udržujeme-li ji, prospívá a nese zdravé ovoce. Neudržujeme-li ji, zarůstá plevelem, plní se parazity, zdravé ovoce dříve nebo později přestane nést.
Vím, že jsou lidé, kteří si myslí, že když jednou vztah mají, je hotovo a počítají s ním navždy. Ale v lidském životě žádné navždy neexistuje. Lidský život je změna, a je to dobře. Přestaneme-li člověku věnovat čas, naučíme ho žít bez nás, respektive s někým jiným, kdo mu svůj čas věnovat bude.
Ale jak se starat o zahradu vztahu? Jaké nástroje používat? Proto jsem vytvořil Sadu posílení vztahu. Spojuje knihu 250 zákonů lásky, která vymezuje hranice zdravého vztahu, a knihu L.E.Ž., která ukazuje, jak může zničit nejen vztah, ale i všechny jeho účastníky (včetně dětí) ignorování či úmyslné prolamování těchto hranic, ať už jde o formy slabosti, sobectví, manipulace, snížené sebekontroly nebo sebevědomí. Sada je momentálně zvýhodněná zde.
Moc pozitivního uvědomění
Zatímco sebeláska je o uspokojování potřeb vlastních, láska je o uspokojování potřeb druhých. Abychom však mohli něčí potřeby uspokojit, potřebujeme vědět, o jaké potřeby jde. Ve vztahu tak musí fungovat důvěra, komunikace, sdílení. Stejně jako upřímnost, podpora, porozumění. Rozbít cokoli z toho je snadné. Jako porazit strom. Vrátit však cokoli z toho je nesnadné, ba někdy nemožné. Jako znovu oživit nalomený nebo dokonce pokácený strom.
Na nedělní vyprodané Setkání v Ostravě přišlo několik párů, některé už pár vlastně ani netvořily. Chtěly pár vytvořit zase. Chtěly se znovu starat o zahradu, původně zničenou zradami, lží, nezájmem. Ptaly se, co mohou vykonat pro záchranu. Co je tou hlavní živnou půdou, z níž mohou opět vyrůst plodiny. Použil jsem pro někoho neobvyklé spojení: pozitivní uvědomění.
Ano, my potřebujeme vědět, uvědomovat si, co pro druhého děláme a co on dělá pro nás. Stejně jako potřebujeme vědět, uvědomovat si, zda si také on uvědomuje, co pro něj děláme my. Jen tak jeden pro druhého můžeme mít plnou hodnotu. Proto u lidí, kteří chtějí založit nebo rozvíjet zahradu, vyžaduji schopnost dělat, ale i vycítit z jednání jejich protějšku to, co dělá účastníkům vztahu i vztahu samotnému dobře. Co jej posiluje, tudíž co připomíná důvod, proč jsou ti dva vlastně vůbec spolu.
Dvacet variant jednoho slova
To následující byste tedy měli nejen říkat, ale i skutečnými činy prokazovat. Avšak současně byste to měli nejen ze slov, ale i z jednání svého protějšku cítit. Protože tak se cítí láska. Tak vypadá vzkvétající zahrada.
Štěstí člověka vytváří jednak vděčnost a jednak těšení se. Vděčnost je spojena s minulostí a přítomností. Jsme vděčni za něco krásné, co nás potkalo, i za něco méně krásné, co jsme alespoň dostali příležitost překonat a poučit se z toho. Těšení se je spojené s budoucností. Dokud se člověk má na co těšit, má proč žít.
Těchto dvacet pozitivních uvědomění spojuje právě prvek vděčnosti a těšení se. Jsme vděční za to, na co se současně ve funkčním vztahu můžeme stále těšit. Proto začínáme stejným slovem, stejným pocitem, který máme, když si uvědomujeme, že je za co být vděčný. A totéž potřebujeme cítit od protějšku.
1. Děkuji, že tolik obyčejných chvil měníš v neobyčejné
Opakuji: Můžeme to říkat, ale ještě lepší je, když to vyjadřujeme svými činy, úsměvem, objetím, energií spokojenosti, vděčnosti a těšení se uvnitř vztahu.
Toto uvědomění vyjadřuje, že když jsme sami, neobyčejné chvíle jsou něčím zvláštní. Ale když jsme ve správném vztahu, neobyčejné chvíle jsou někým zvláštní. Neobyčejnými jsou proto, že je takovými dělají neobyčejní lidé. Neobyčejní pro nás.
A platí to jak o partnerském, tak rodinném, přátelském i třeba pracovním vztahu, máte-li po svém boku takový poklad.
2. Děkuji, že mě posouváš, když to nejvíc potřebuji
Někdy jsme jako auto, kterému dojdou pohonné hmoty cestou k cíli. Zdá se, že jsme dojeli. Sami si nepomůžeme a nejbližší čerpací stanice je daleko. Co teď?
V realitě všedního života to vyprázdnění nádrže může obstarat zdánlivá prkotina: jedovaté slovo nebo toxické zacházení s námi třeba i úplně cizím člověkem. Ale my se rázem brodíme bahnem vlastních oslabujících domněnek: Proč se to stalo zrovna mně? Opravdu jsme taková nula? Mám si přestat sebe vážit?
I proto potřebujeme vztah, ať už s partnerem, přítelem, rodičem nebo jinou formou spřízněné duše. Negativní myšlenky, které nám v takové chvíli automaticky naskočí, totiž neumějí vytvořit jiné než negativní pocity, ty pak nedokážou vést k jiným než negativním činům (trápení se) a ty pak nemají jiný než negativní výsledek (je nám zle, ba stále hůř). A z toho plynou ještě negativnější myšlenky, kterými se uzavírá tato spirála negativního zacyklení.
Když jsme sami, jsme tedy pro druhé snadný a zranitelný terč. Ve vztahu by partner měl přispět k tomu, abychom se obrnili a zbavili zloby, kterou do nás vtlačil někdo jiný. Partner nemusí naše problémy sám řešit. Stačí, když nám pomůže zpátky na nohy, do života, oživí naši energii, chuť, víru v sebe, prostě je nám správnou oporou.
Anebo my jemu. A z jeho zpětné vazby to cítíme…
3. Děkuji, že víc mluvíš se mnou a méně o mně
V Sadě posílení vztahu vysvětluji, kolik zbytečných problémů by ve vztazích ubylo, kdyby se lidé naučili více mluvit s druhými a méně o druhých. Jenže, jak popisuji v knize L.E.Ž., která tuto Sadu tvoří, hovořit zpříma, upřímně, bez falše je náročné a mnohdy nepříjemné. Kdekdo si totiž přeje, ať jsme k němu upřímní, ale jen do chvíle, než upřímní opravdu jsme; pak nám upřímnost třeba i vyčte. O to cennější je otevřený vztah, kde se za vlastní nebo partnerovu upřímnost nemusíme stydět.
4. Děkuji, že mi chodíš naproti “na půl cesty“
Nemůže existovat vztah bez problémů. Jednak vztah je součástí života a život nám snáší samé problémy, a jednak každý člověk je jiný, dva se tedy nemohou ve všem vždy shodnout. Dlouhodobě zdravé vztahy tak mají ne ti, kteří by spolu nemuseli řešit problémy (takoví ani neexistují), ale ti, kteří se problémy naučili společně řešit.
Právě v problémech poznáme skutečnou tvář svého protějšku. Zda je “jájínek”, sobec, narcista, slaboch. Zda mu jde jen o sebe, zda je vůbec schopen přiznat si chybu, zda vůbec ví, co je konstruktivně řešit problém. Ve vztazích totiž není důležité ani tak to, JAK se problémy řeší, ale KDE se řeší. Přirovnám-li partnery k sousedům, pak nejlépe je řešit sousedské problémy vždy přesně na půli cesty. Jako by oba stáli u společného plotu svých sousedících pozemků. Říká se tomu kompromis.
Stojí-li dva lidé čelem k sobě, kompromis není o krok ustoupit, protože pak se žádný z nich nemusí cítit komfortně, a oba se jeden druhému vlastně vzdálí. Kompromis je naopak vstřícný krok blíž sobě. Jak se to v těžkostech dělá, o tom už v Sadě posílení vztahu.
5. Děkuji, že mi dopřáváš prostor
Lidé nesmějí cítit, že vztah je pro ně vězení. Nesmějí ve vztahu ztrácet své Já, svou bytostnou svobodu a stávat se na druhém toxicky závislí.
Do vztahu nevstupujeme proto, abychom přišli o zdroje své energie, a tedy byli slabší, než když jsme sami. Přesně naopak, i ve vztahu potřebujeme sami sebou svým způsobem zůstat, a to i proto, že pokud ve vztahu ztratíme sami sebe, ztratíme tím třeba právě tu přidanou hodnotu, kterou jsme původně vnesli do vztahu a pro niž si nás partner vybral – aby spolu s námi dokázal víc než bez nás. To, co dělá nás námi, jsou naše přednosti, které nemusí mít nikdo jiný. A právě to nás dělá cennými.
Proto je, jak zdůrazňuji v knize 250 zákonů lásky, jež je součástí Sady, je důležité nejen dál mít posilující zájmy a přátele, ale také partnera, který nás v tomto “nabíjení” bude podporovat, respektive podporovat jeho. Kdo si chce udržet přízeň motýla, nesmí ho sevřít v dlani, natož stlačit, jen aby probůh neuletěl. I motýl potřebuje dýchat a upřednostňuje právě ty, kteří mu dají volnost – právě těm pak usedá na rameno nebo rozevřenou dlaň. Protože tak může učinit z vlastního rozhodnutí. Protože chce, ne musí. Protože může být dál sám sebou, v celé své kráse. Ne vězněm, který právě pro to věznění o krásu přichází.
Ale více o tom už v Sadě posílení vztahu.
6. Děkuji, že ctíš základní pravidlo hádky
Ve žádné hádky neodchází jen jeden vítěz a jeden poražený, ale vždy buď dva vítězové, nebo dva poražení. Hádky (ve smyslu anglického “argue”, tedy výměny svých argumentů) jsou důležitým nástrojem vzájemného vyjasňování a porozumění. Aby však hádky byly konstruktivní a ne destruktivní, mají svá pravidla, kterým věnuji část knihy 250 zákonů lásky. Základní pravidlo je: V hádce nikdy nebuďme osobní. Říkejme: „Ty máš hloupý argument“. Ne: „Ty jsi hloupý.“ Nezraňujme. Protějšek je přece součást našeho vztahu, spoluhráč. Jsme v tom spolu. Jako kanoisté v jedné lodi. Chceme-li pádlovat jedním směrem, musíme se domluvit na straně i tempu. Budeme-li pádlovat asynchronně nebo dokonce jeden proti druhému, loď se nepohne, možná i převrhne. A my oba s ní.
To je však jen jedno z pravidel. Další vysvětluji v knize 250 zákonů lásky (i samostatně ji můžete mít zde).
7. Děkuji, že si na mě děláš čas
Čas je nejdražší dar, který někomu můžeme dát – dáváme mu totiž v té chvíli kus života, který už nikdy nezískáme zpátky.
Hodnotu tohoto daru umocňuje i to, že každý vztah se může rozvíjet jedině společně stráveným časem. Být s druhým tady a teď. Ať na dálku, nebo tváří v tvář. Hlavní je však být soustředěně přítomen ne fyzicky, ale duševně. Nestačí jen sedět či stát vedle sebe, jestliže souběžně věnujeme pozornost telefonu. Láska je sdílení. Být s někým “tady a teď”, naslouchat mu, zajímat se o něj, to všechno může vypadat jako nic, ale v kritických chvílích to pro druhého znamená naopak úplně všechno.
8. Děkuji, že když lžeš, tak jen v komplimentech
V knize L.E.Ž. (můžete ji objednat i samostatně zde) ukazuji moc lži. A také všechnu její záludnost. Slova, zejména ta nejlibozvučnější, dokážou úspěšně lhát, ale činy nakonec říkají vždy pravdu.
Upřímnost neznamená říct úplně všechno, co si myslíme. Upřímnost znamená, že když něco řekneme, je to pravda. To znamená, že něco říkat nemusíme. Možná to protějšku nesluší tak, jak bychom si přáli. Možná mu skládáme kompliment, jen abychom mu nezpůsobili bolest. Váhat bychom však neměli. Sami můžeme cítit, jak je posilující, když i náš protějšek nevynechá příležitost, aby nám řekl, co pro něj znamenáme a jak důležití pro něj jsme, a to i ve chvíli, kdy ho možná štveme.
Zejména když sami v sebe nevěříme, může všechno změnit to, když slyšíme, že někdo v nás naopak věří. A že to dokážeme. I když k úspěchu teprve musíme dojít. Ale bez vnitřní síly a sebevědomí je jisté, že k úspěchu nedojdeme, ba se o něj ani nepokusíme. Proto takové povzbuzení může ze zdánlivé lži (Dokážeš to) vytvořit pravdu.
9. Děkuji, že mi dáváš najevo, když se se mnou děje něco zlého
V knize L.E.Ž. hovořím o Ďáblu a Andělu. Ti nejsou v...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům