Kéž by… Dvě slova takto spárovaná vytvářejí jedny z nejsmutnějších vět, jaké si umíme představit.
Živý příklad: Můj sedmapadesátiletý známý. Po padesátce se stal onucí v zaměstnání. Protože poslední roky před penzí jsou důležité pro důchodový výměr, stal se i on závislým na svém zaměstnavateli, který této závislosti pochopitelně zneužíval. Z mého známého udělal otroka, který bez ohledu na ponižování držel ústa a krok – hlavně, aby to nějak doklepal do důchodu. Naštěstí zasáhlo jeho ego a v pětapadesáti letech dal výpověď a společně jsme nastavili bezpečné podnikání, v němž je svým pánem a šťastným chlapem. Včera, když jsem dotočil v Brně pro rádio a film, mi volal, že už splnil svůj finanční plán pro tento rok. V telefonu jsem slyšel, jak polyká slzy. Bohužel nebyly to slzy dojetí, ale zklamání a lítosti. “Proč jsem ten krok neudělal dřív?” položil mi otázku, na kterou nikdy neznám odpověď.
Neumím si vysvětlit, proč lidé nevratně ztrácejí čas, jedinou neobnovitelnou komoditu v životě. Peníze, které proděláme, můžeme vždycky vydělat zpátky. Energii, kterou vyčerpáme, můžeme zase obnovit. Ale promarněný den už nikdy nedostaneme šanci prožít znovu.
Ačkoli jsem po natáčení měl spěchat, ten telefonát mě usadil před Petrov. Poslouchal jsem zvony katedrály a byl jsem vděčný, že už žiju tak, abych ničeho v životě nelitoval. Že jsem se přestal zabývat minulostí a jediné, čeho se dnes bojím, je nepromarnit nic z toho, co mi život nabízí. Protože toho bych jednou mohl litovat.
Příležitosti, které promarníme, nemůžeme vrátit. Příležitosti, které zkusíme využít a nevyjdou, nás posouvají kupředu, protože jsou to neocenitelné zkušenosti. I já jsem k tomu musel dospět. I já jsem se musel naučit chovat ke každému dni, jako by byl poslední. I já jsem musel pochopit, že dnešek je skutečnost a všechny další dny jsou jen teoretická hypotéza. Dnešek máme, zítřek nám už nikdo nezaručí.
Život je krásný i krutý tím, že nám žádný den nevrátí...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům