Proč je k nám život tak tvrdý? Proč se k nám lidé chovají tak, jak si nezasloužíme? Proč je něco jinak, než jak jsme to očekávali?
Otázky, které přicházejí s každým Setkáním. V neděli je další. Tentokrát v Plzni.
Před týdnem v Ostravě jsem se plného sálu zeptal: “Jste ze života zklamaní? Čekali jste ráj? Ale to není chyba života. Možná by stálo za to změnit očekávání. To, kde jsme se ocitli, totiž není ráj, ale škola. Na svět jsme se přišli něco nového učit. A život je dost neobvyklý učitel. Jistě jste to už poznali.”
V běžné škole, jakou známe z dětství, nám látku nejprve vysvětlili, a až pak nás z ní zkoušeli. Ale život nás nejprve zkouší, a až pak nám vysvětlí, co jsme se měli naučit.
Je to učitel zvláštní, ale neodbytný. Dokud látku nepochopíme, opakuje nám ji – propadáme se (jako ve třídě) do stále stejných událostí, vracejí se nám stále stejní lidé nebo stejné typy lidí, a dokud se neponaučíme, z toho kruhu nevystoupíme. Tomuto karmickému zákonu, a nejen jemu, jsem věnoval celou knihu Cítit rozumem, myslet srdcem.
Ano, život je učitel zvláštní, neodbytný, ale také posilující. Učí nás soběstačnosti, osobitosti, hrdosti. Mít (jakkoli je to těžké) svou vůli. Jít (jakkoli je to těžké) svou cestou. Mít sami sebe (jakkoli je to těžké) rádi. Připomíná nám, že i když si myslíme, že si nevíme rady, ve skutečnosti to víme. Někdy stačí hodit si mincí, stojíte-li před velkým dilematem – ne proto, aby ta mince rozhodla za nás, ale pro ten moment, kdy se ta mince otáčí ve vzduchu a my najednou CÍTÍME, CO SI PŘEJEME, ABY PADLO.
Díky životu a jeho neobvyklým způsobům často nakonec poznáváme, že řešení celou dobu bylo v nás. Jen ho v sobě musíme hledat. Nepřestat věřit, že v nás je. Této klíčové dovednosti, nutné pro šťastný, zdravý a úspěšný život, jsem věnoval celý FC Kurz Cestou vnitřní síly.
Pět mincí
Základním poznáním života je, že vše, co se nám děje, je jako mince. Má to dvě strany. Dobrou a špatnou. Na všem dobrém je zároveň něco špatného a na všem špatném je současně něco dobrého. A my bychom si to měli uvědomovat. Nezapomínat v těžkých chvílích, že i na dně můžeme najít poklady. Že právě s pádem můžeme poznat, kdo je opravdový přítel, kdo při nás stojí nejen při úspěších, kdo zůstává, i když celý svět odešel. Těžké chvíle si nikdo nepřeje, ačkoli ony nejlépe dokážou otevřít oči. A to ukazuje, že za všechno, co nám život bere, nám také něco dává. Za chybu zkušenost. Přičemž, jak zdůrazňuji v FC Kurzu Cestou vnitřní síly, pokud má život tu moc vzít nám něco, o čem jsme si mysleli, že to nikdy neztratíme, musíme mít současně moc dát nám něco, o čem jsme si mysleli, že to nikdy nezískáme. Ale o tom detailně až v FC Kurzu.
Nejtěžší chyby jsou nejdráže zaplacené. A nejdůležitější poznání jsou nezapomenutelné. Čím dražší jsou chyby, tím více nás ponaučují a tím spíše je neopakujeme. Porážky nás tak často naučí víc než výhry. I proto Vám, kteří NEjdete na Setkání se mnou, ačkoli Vás něco bolestného trápení, dávám ke zvážení těchto pět mement. Pět mincí, které mají rovněž dvě strany. Právě to je moje práce při Setkáních: ukazovat Vám, co Vám těžké chvíle přinášejí a stojí za to si to uvědomovat:
1. Nejtěžší zkušenosti jsou nejvíce posilující
Není to paradox. Jen si představte zkušenost jako činku. Je těžká. Zprvu nevěříme, že ji zvládneme. Ale když musíme, učíme se, jak na to. Hledáme způsob, jak se vyrovnat s obdobím temna, čekáme na světlo zvenčí, až nám konečně dojde, že když se žádné světlo kolem nás nerozsvěcí, máme tím světlem možná být my sami. A tak hledáme první záchytný bod (o tom jsou Setkání) – a o ten se začít opírat. I kdyby to měl být jediný člověk, který zůstal v naší blízkosti, který nás alespoň nesráží, ba který v nás věří, a i díky němu se začínáme cítit důležitější, schopnější, silnější. A jednou, až tu těžkou fázi ustojíme, zjistíme, jak nás změnila. Co nás naučila o životě, druhých lidech i o sobě.
Pamatujte si: Síla nebo slabost člověka není o tvrdosti ran, jež schytává, ale o jeho ochotě a schopnosti po ráně znovu vstát. Pád není ostuda ani prohra, tak jako slzy nejsou překážka a slabost. Po slzách je pohled vždy jasnější a čistší. Víme, co už znovu nedopustit, jak si už nenechat ublížit. (Ale o tom už při Setkání nebo v FC Kurzu.
2. Milovaní lidé, které ztratíme, dál zůstávají naší součástí
Co může být těžšího v životě než ztratit milovaného člověka? Mít ho nadále v srdci, ale už ne v rukou. Skutečnou lásku poznáme tak, že čím dál je člověk, kterého milujeme, tím více chceme být s ním. Ale pozor: Vzdálenost spřízněných duší se neměří na metry (na blízkost dvou těl), ale na blízkost dvou srdcí, respektive duší. S někým, kdo je na opačném pólu zeměkoule, pak v mysli můžeme být pořád spolu, zatímco lidé bez lásky mohou sedět přímo vedle sebe, a přitom si být na hony vzdáleni jako cizinci.
Při Setkáních mi nezřídka svěřujete příběhy, kdy Vám zemřel blízký člověk. Vadí mi, když věříte v to, že odešel. Tělo tady zůstalo a jeho duše taky. Je pořád s Vámi, jestliže chcete. Dvě duše se dokážou spojit rychlostí myšlenky a milovaného člověka nám ze srdce nikdo nedokáže vyrvat, protože láska je živou součástí duše, ne pouhého těla. Láska nikdy neumírá. Na rozdíl od těla. (Ale tomu věnuji kapitolu Pravé a levé rameno v knize JáMy spřízněných duší.)
3. Trade-off
Původně ekonomický termín se zabydlel v moderní psychologii. Překlad do češtiny: vyobchodovat. Volněji: V životě je vždycky něco za něco. Tedy: Aby něco pro nás mělo hodnotu, musí to mít adekvátní cenu. Ekonomicky řečeno: Cena je to, co dáváme (platíme); hodnota je to, co (v ceně) dostáváme. Příklad: Vysportovaná figura stojí námahu, úspěch vyžaduje sebepřekonání, poznání je odměna za chybu. Přičemž chybě se...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům