Dovolte mi, prosím, 3 otázky:
Co by Vás přimělo prožít dnešek opravdu naplno?
Co by se muselo stát, abyste přestali donekonečna čekat na to, po čem toužíte, a vykročili za splněním tohoto snu?
Co se podle Vás musí člověku přihodit, aby si uvědomil, že skutečně nebude žít věčně a s každou uplynulou minutou má o minutu méně času?
Jak často píšu v magazínu FC, každý večer mnoho lidí usíná s nadějí, že se nazítří konečně něco zlomí. Že se stane něco úžasného – na jejich dveře zaklepe báječná nabídka, snová příležitost, otevřou a na prahu bude stát pytel peněz.
Jenže jednatřicetiletá Kristina zjistila, že život funguje úplně opačně. Osudové obraty přicházejí zabalené v těch nejošklivějších dárkových papírech. Nechceme je. Považujeme je za nejhorší dny svého života.
Kristina dnes o tom osudovém dni mluví opačně. Děkuje za něj. Doslova jej nazývá nejpotřebnějším dnem, který ji zachránil. “Do té doby jsem marnila svůj život v omylu. Nebyla jsem opravdu šťastná. A když přišel ten den, zdálo se, že ani nikdy nebudu. Přesto právě tím dnem nastala ta velká změna…”
1. kapitola: Věta, která mění všechno
Kris, jak si nechá ráda říkat, bylo jednatřicet, když se blížil další zoufalý Valentýn. Zoufalý proto, že tento svátek zamilovaných měla opět prožít sama. Řeknete si: “No co, jeden hloupý den…” Jenže ji v té záplavě srdíčkových reklam a úsměvů šťastných párů vždycky dostihly vlastní chmurné myšlenky. A ten den si uvědomila, že ve svých jednatřiceti letech vlastně nic nemá, ničím není. Neprorazila v tanci, fotografování, herectví. Nicméně jednu malou roli dostala a 12. února ji oslavovala. Řádně.
Když se ráno probudila, měla pocit – jak sama vzpomíná – “jako kdyby do mě vrazil náklaďák. Ukrutně mě bolelo břicho a svaly,” říká. “Přitom tyhle bolesti jsem měla občas poslední tři roky. Lékař, za kterým jsem před třemi lety poprvé vystrašená šla, nic nenašel, a tak jsem se s tou bolestí učila žít a počítala s ní hlavně po divokých večírcích. Přikládala jsem ji svému postupujícímu věku, který stále hůře snáší změny životního stylu.”
To ráno se tedy – jako by nic – nasoukala do svých těsných džín, v koupelně si dala pleťovou masku, namíchala si detoxikační smoothie a celý den držela půst. Ale nezlepšilo se to. Večer jí bylo ještě hůř. Při chůzi se zadýchávala, do schodů lapala po dechu, jako by jí vynechávaly plíce. V noci neusnula. A ráno v ohromných bolestech klopýtala k praktickému lékaři.
“To bude zácpa. Dnes tím trpí většina městských žen, které prožívají své neurózy. Nebo,” stiskl ji ještě v břišní oblasti, až vyjekla, “žlučník!” konstatoval s odkazem na její životosprávu v posledních dnech.
Předepsal jí prášky proti bolesti a dodal: “Pro jistotu Vás ještě pošlu na ultrazvuk. Tam mou diagnózu nejspíš potvrdí.”
Jenže nepotvrdili. Nebyl to...
Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům