Žijeme ve zvláštní době.

Máme auta, letadla, měli bychom k sobě mít blíž než kdy předtím, být u druhého rychleji než kdy dřív.

Navíc mobily, Skype, sociální sítě, možnost kdykoli poslat bezplatnou SMS po internetu, a přesto zapomínáme dát druhému najevo, co pro nás znamená. Jsme tak zajati ve své osobní důležitosti! Jenže život nás z toho čas od času vytrhne a připomeneme nás, co je opravdu důležité. Tak třeba:

Mému kamarádovi nešťastná nehoda vzala partnerku. Zhroutil se z její ztráty, ale ještě více z myšlenky, která mu kolovala v hlavě: “Byla tak mladá! Ani jsem jí nestihl říct všechno, co jsem chtěl. Nestihl jsem jí popsat, jak moc ji vlastně miluji.”

Bolelo mě to za něj. Nicméně jsem se ptal: Copak až ztráta drahého člověka v nás dokáže otevřít uvědomění, co pro nás znamenal a co všechno jsme mu měli říct? Proč tohle nedokážeme dříve – dokud ho ještě máme po svém boku?

Všichni přece víme, že naše životy jsou konečné. Všichni přece víme, že nikdo z nás neví dne ani sekundy, kdy potká svůj osud. Tak proč jsme zakleti do vlastního egoismu, hrajeme vztahové hry a nedokážeme lidem, na kterých nám záleží, říci to, co k nim ve skutečnosti cítíme? Co jsme to my lidé vlastně zač?

Zrcadlo

Když jsem začínal psát letošní sérii magazínů FC, které jdou po linii Jak i v těžkostech myslet pozitivně, Jak být sám sebou a tak dál (více zde), pokládal jsem si otázku: Proč tak málo k sobě mluvíme hezky? Proč si často otevíráme ústa jen tehdy, když chceme ublížit?

Víme přece, že ti lidé mohou odejít nebo že je v příští minutě můžeme na přechodu pro chodce ztratit. Kdybychom se měli rádi více, uvědomili bychom si, že na všechny bolesti pak zůstaneme sami. Kdybychom se měli rádi více, nešetřili bychom laskavými slovy vůči druhým, protože pak bychom tolik netrpěli – jako můj kamarád, který pozdě bycha...

Chcete pokračovat ve čtení?
Vytvořte si ZDARMA účet a získejte přístup ke všem článkům